"Tak Natt! Buď už sticha! Jen tě prohlédne a půjdeme domů."
"Neee já neciiii!" odpor k lékařům byl snad dědičný.
"Přestaň kňourat a pojď!"
"Dyž já nemam ani botičkýýý!"
"Ale přece-" podívala se ke dveřím. Poslední dny bylo teplo a v páskových botách, které jediné sbalila s sebou, ji rozhodně nemohla vzít na mokrou ulici.
"Víš co, počkáš tady s Lucy a tetou," povzdechla si Patt. "Skočím k tátovi pro tvoje věci."
"Já ci taky k tátovi!"
"Ne, tam nepůjdeš."
"Plooč! Já ci táátuuu!!"
"Tvůj otec ale nechce nás!" vzala kabelku a vyšla ze dveří.
Pospíchala, aby všechno stihla, a proklínala se, že nesbalila víc věcí rovnou. Doufala, že Don už doma není. Nechtěla se s ním potkat.
Zastavila před domem.
Viděla tam postávat mladou ženu v krátkém kabátu, sukni nad kolena a s černým deštníkem.
Nevšímala si jí a chtěla vejít dovnitř.
"Promiňte! Promiňte vy tu bydlíte?" zavolala na ni dotyčná.
"Proč se ptáte?" nechala ruku na klice a otočila se k ženě. Měla dlouhé světle hnědé vlasy, výrazné oči a byla zřetelně nalíčená.
"Na zvoncích nejsou jmenovky a já někoho hledám."
"Už zase?" podívala se ke zvonkům a zjistila, že jmenovky se patrně opět renovují. Potřetí tento měsíc. "Bydlím. Koho sháníte?"
"Pana Flacka."
"Jo tak pana Flacka. A proč?"
"Pardon, ale to je soukromá záležitost," přesladce se na Patty usmála. "Můžete mi říct, který zvonek to je? Nebo který byt?"
"Nejmenujete se náhodou Dakota?" vyslovila s pohrdáním.
"My se známe?"
Došla až těsně k ní se zuřivým výrazem.
"Ne. Ale já jsem paní Flacková! Těší mě!" a vrazila jí facku.
"Dovolte!" zaječela vysokým hláskem a tvářila se nanejvýš dotčeně.
"Já mám dovolit? Vy mi svedete manžela, jdete si ho sem potom hledat a já mám dovolit?" na tváři přistála Dakotě další rána.
"Hele to není můj problém že tomu tvýmu nestačíš!" začala se konečně bránit. "Asi má důvod, proč si chtěl jít se mnou!"
"Jo, seš kurva."
Na vlastní tváři pocítila řezavou bolest a následně teplý pramínek. Dakota jí nejspíš roztrhla kůži prstýnkem. Chytla ji za vlasy.
"A ty jsi co, zlatíčko? Si myslíš, že něco lepšího? Tshe!" tahala a s každou větou škubla. Patty měla pocit, že jí snad skalpuje. Dupla jí na nohu.
"Já jsem ke tvý smůle policajt!" rozmáchla se a plnou silou udeřila. Cítila, jak její klouby narazily na Dakotinu lícní kost a sjely po nose. Během chvilky měla ruku od krve.
"Tohle jen tak nenechám! Zažaluju tě!"
"No jen si posluž!" odvětila neméně vytočená Patty a zmizela za otevřenými dveřmi. Rychlostí blesku naházela do tašky nějaké věci svojí dcery a zase dům opustila.
Vrátila se k Messerovým, umyla si tvář, jen doufala, že nepotřebuje šití, popadla svou dceru, odmítla odpovídat na další otázky, a odvezla ji k lékaři a následně znovu k Messerovým.
Jenže byla pořád strašně naštvaná a i smutná a potřebovala ze sebe všechno dostat. S Lindsay mluvit nechtěla, takže využila zbytku volna a jela do jiné nemocnice.
Na naléhavé klepání jsem otevřela dveře.
"Patt? Co se ti proboha stalo?"
"Já se já se s tou krávou poprala."
"S jakou? Pojď dál," rychle jsem ji pustila dovnitř a zavřela. "A ukaž …" prohlédla jsem si tržnou ránu na tváři, "Šití to nepotřebuje, ale aspoň to zalepím jo? Ty zatím řekni s jakou krávou ses rvala."
"S Dakotou."
"Neznám."
"Jasně že neznáš, to je jedna děvka, s kterou mě podvedl jááu …"
"Vydrž, jenom to čistím. Takže Dakota je ta, s kterou tě Don podvedl?" zalepila jsem ránu a sedla si proti Patt.
"Ty to víš?"
"Jo, od Dona. Je naprosto zoufalej."
"No to jsem si mohla myslet, že ten podrazák půjde hned za tebou. Co chtěl?"
"Poradit co má dělat," pokrčila jsem rameny. "Byl úplně mimo."
"A odkdy chodí s problémy za tebou??"
"No lidé za mnou chodí od té doby, co jsem psycholog, víš. A je jedno jestli jsou známí nebo neznámí."
"No jasněěě. Já mu prásknu dveřma a on si určitě půjde pro radu co dělat. Tshe! Podvedl mě jednou, mohl i víckrát!"
"Patty uklidni se. Byl tady asi ani ne deset minut. Řekl co se stalo a já mu řekla, co bych udělala na jeho místě já. Pak šel. Radši mi teď řekni, co chceš ty. Jak ti je a o čem chceš mluvit …"
Absolutně ignorovala mou výzvu. "Řekla nebo třeba názorně ukázala? Hm? Potřeboval asi utěšit, co, chudáček zoufalej!" pronesla s jasnou ironií.
"Co to meleš?!"
"A ty asi vlastně taky, ne? Umřel ti Matt a teď ses navíc rozešla s Delkem! Oba jste potřebovali utěšit tak jste se zašili tady v ordinaci no jasně!"
"Sakra proč bych to dělala? Proč bych spala s tvým manželem?"
"Já nevím! Protože říkáš že byl zoufalej! A protože je fešák a hodnej a milej a všem se strašně líbí!"
"Tak vidíš, je to fešák, je hodnej, milej, líbí se ti a ty od něj utíkáš," snažila jsem se převést rozhovor jinam. Začínala být paranoidní.
"Vždyť mě podvádí!"
"Bylo to jen jednou. A laskavě na mě nekřič, já za nic nemůžu. Tak mi sakra řekni o sobě když ne o něm!"
Opět ale výzvu ignorovala a vedla si svou. "To není tak jasné!" zatvářila se nezlomně.
"Ne? Copak mi vážně nevěříš? Proč bych s ním něco měla!"
"Nestačily ti argumenty předtím?"
"No jasně. On zemřel Matt, jak jsi řekla skončila jsem s Ericem a nemám nic lepšího na práci než se vyspat s tvým manželem," když nechce pomoct, už se jí nabízet nebudu!
"Vždyť to říkám! Je strašně hodný a tys určitě potřebovala utěšit!"
"Už jednou jsem ti řekla, že na sesypání byl on. A nikdo tu nikoho neutěšoval. Hele ale konec téhle nesmyslné debaty! Dona to strašně mrzí, chtěl by to nějak napravit, udělal to jen jednou a ani nebyl příčetný, už by to nezopakoval. Byl prostě ožralej a Dakota je děvka."
"To je sice pravda, ale neomlouvá ho to."
Byla jsem ráda, že konečně přestala útočit na mě.
"To ne, ani náhodou. Ale když je podle tebe tak krásnej, milej, hodnej a každý se líbí, tak ho přece nenecháš. Máte spolu dítě. On už by to nikdy neudělal."
"To není vyloučené."
"Je."
"Není. A přestaň se ho pořád zastávat! Jsi snad moje kamarádka!"
"Teď jsem tu jako nezávislá třetí osoba. A je to vyloučené. Jednak si dá pozor a jednak se snaží, aby ses vrátila. A podle toho co říkal, bych si klidně byla jistá."
"Ty si můžeš být jistá. Ale nejsi v mé kůži, neznáš ho tak dobře jako já, nemiluješ ho a neublížil ti."
"Sice ne, ale Don pořád žije. Představ si, kdyby nežil. Kdyby ho někdo zabil. To bys potom hodně litovala, věř mi. Měj ho, dokud ho mít můžeš. Vždyť to byla jen jedna chyba a každý dělá chyby. Neříkám, abys mu hned odpustila, ale co si s ním alespoň promluvit? Nebo ho nech, ať se odčiní. Ať se snaží. Jasně, že mu to nezapomeneš, ale o to víc se bude muset snažit. Jen mu musíš naznačit, že má pořád šanci. A on jí má. Dej si pár dní volna. Pár dní na uklidnění nervů, věnuj se vaší dceři. Nebo si zajdi ven se známými."
"Hmm," vypadala už nalomeně, "na tom něco bude. Promluvit bych si s ním mohla … ale ať si nemyslí, že se tím všechno spraví."
"Nespraví. Ale musí vědět, že pokud se bude snažit, má šanci, aby se spravilo. Ty od něj stejně nechceš odejít a takhle to nemůžeš vést věčně."
"Dobře, jak myslíš. Promluvím si s ním. Asi máš pravdu, tohle oddalování nemůžeme vést věčně."
"Jen do toho, vy to zvládnete. Kdybys něco potřebovala, tak se ozvi."
"Jo, měj se," a odešla. A mě napadlo, že Dona si sem nejspíš už nikdy nepustím.
Žádné komentáře:
Okomentovat