Nejvíc o tom přesvědčen byl stálý závistivec, Jack Dhamaligh. Asi třikrát si k ní při jídle zkusil přisednout a obtěžovat, ale Auggie ho vždycky nevybíravě vyhodil. Za to mu byla vděčná.
Jenže stále ještě nevymyslela, co udělá. Ihned odmítla Auggieho návrh zavolat jeho matce a čas se povážlivě krátil.
A když viděla poručíka Nieznicze přicházet rozpáleného do ruda k jejich stolu při večeři, došlo jí, že právě došel.
"ANDERSONE! TAYLOROVÁ! IHNED DO MÉ PRACOVNY!"
"Rozkaz, pane!" Auggie ihned vystřelil a Jo byla v jeho těsném závěsu.
Zbylé osazenstvo jídelny se po nich zvědavé dívalo. Zřejmě se dohadovali, zda mají nějaký průšvih, nebo našel poručík důkaz, že Auggie s tou holkou vážně spí i přes jeho přísný zákaz.
"Bylo vyhlášeno mezistátní pátrání!" zařval poručík, sotva oba doklusali za ním.
"Co … cože?"
"Pátrání po Josephině Taylorové, vyhlášeno policií v New Yorku a detektivem Taylorem! Neříká vám to nic?!"
"Já … ale …"
"Ale co?! Hledají vás ve všech státech USA! Okamžitě zavoláte domů a řeknete, kde jste!"
"Ale pane! Dal jste jí tři dny na to, aby svou situaci vyřešila!"
"Nebudu si s ničím zahrávat a už vůbec ne s pověstí téhle školy! Pokud to neudělá sama, zavoláte vy, Andersone! Řekl jste přece, že jejího otce už znáte!"
"Pane, dejte jí prosím ještě šanci, u mojí matky-"
"To je rozkaz!" zahřímal Nieznicz.
"Ano, pane …" Auggiemu nezbývalo nic, než poslechnout.
"Ale … Auggie! Poručíku!"
"Ticho, Taylorová! Nevím, co jste provedla, ale nebudu vás krýt před policií! Odchod!"
"Auggie, nesmíš mu volat! Prosíím! Prosím, nesmíš to udělat!" Jo se na něj téměř pověsila, i když stáli uprostřed chodby.
"Ale dostal jsem to rozkazem a když po tobě vyhlásil pátrání, tak … co chceš udělat? Nemůžeš dál utíkat!"
"Ale já ani nemůžu domů!" znělo to tak zoufale, že kdyby znal řešení, okamžitě by ho navrhnul.
Pak ho ale napadlo, že by přece jen mohl zavolat matce. A ta by se mohla s detektivem Taylorem domluvit a nechat Jo u nich. Ano, to by třeba šlo. Třeba by ho umluvila.
"Počkej … něco zkusím … musím si jít zavolat. Jdi do pokoje!" a odběhl.
Jenže pro Jo to znamenalo jediné. Jde ji zradit. Jde volat otci. Podrazák!
Rychle utekla do pokoje, naházela do tašky pár kousků oblečení, co si tu vybalila, a rozhodla se vytratit.
Auggie doběhl k telefonu. Pak si ale uvědomil, že drobné má nejspíš v pokoji a ne u sebe. Takže sprintoval zpět a nahoru, do třetího patra.
Jenže v pokoji už nikdo nebyl a ani její taška neležela na židli, jako předtím.
"Sakra holka jedna pitomá!"
Určitě zase utekla, ale copak tím může něco vyřešit?
Podíval se z okna, ale před ubytovnou nikdo nebyl. Snad je ještě v areálu. Doufal v to. Tak rychle zmizet nemohla.
Jo nemohla utéct hlavní branou, někdo by ji určitě odchytil. Takže doufala, že přeleze plot v odlehlé části hřiště, stejně jako Auggie. Bylo jí fuk, jak to bude namáhavé, hlavně, aby od těch zrádců utekla.
"Ale, ale, ale. Není to nááhodou holka našeho skvělého Augusta Andersona?"
Cestu jí ale náhle zatarasil vysoký opálený a mohutný kadet. Ten, co si Auggieho tak často dobíral a co to na ni třikrát zkoušel.
"Nejsem jeho holka," dívala se kamsi do středu jeho rozložité hrudi, aby se nemusela setkat s jeho protivnýma hnědozelenýma očima.
"Ne? No vlastně spolu nemusíte rovnou chodit, žejo. Kam se chystáš, prdelko?"
"Do toho ti nic není."
Zasmál se. Při té příležitosti ucítila, že je patrně trochu napitý.
"Jo tak není. Ale ty můžeš nechávat mě vyhazovat od stolu? Ty můžeš nechávat mě ponižovat tím tvým pitomým amantem? Tak podívej se, prdelko," zabručel a chytil ji pod krkem, "ty jsi nic! Jenom šváb. A každýho švába je třeba zašlápnout!" nejdřív si ji k sobě přitáhl, ale potom ji, stále ji držíc pod krkem, odstrčil. Nejspíš v něm alkohol umocnil vztek na rivala Auggieho a i na to, že ji sám dostat nemůže.
Spadla na zem a rozkašlala se. Okamžitě se ale zvedla a hodlala se bránit.
"Prostě mi dej pokoj!"
"Můj pokoj?" zašklebil se a chytil ji za ruce, kterýma se chystala ho odstrčit z cesty.
"PUST!" švihla oběma rukama. Nečekal to, takže mu vyklouzla. Honem vzpomínala, co by ze všeho, co se kdy naučila, mohla teď použít. Zkusila ho udeřit pěstí do břicha, ale její rána byla moc slabá. Zbývalo tedy jediné. Pořádně nakopnout jeho egoistické mužství. Jenže Dhamaligh byl trénovanější a stejně hbitý a na poslední chvíli uskočil.
Nejspíš se tedy skutečně nenaučila nikdy nic.
"Prát se holubičce zachtělo? No prosim, asi chceš dostat nakládačku!"
Rozmáchl se k vlastní ráně, která by ji spolehlivě poslala k zemi, ať by dopadla kamkoli.
Už očekávala bolest každou vteřinou, ale někdo ji najednou strhnul stranou. Znovu spadla na trávník.
"Jestli chceš dát někomu nakládačku, zkus najít stejně silnýho, Dhamalighu!" zavrčel Auggie a drtil jeho pěst ve své.
"Deš snad hájit čest svý štětky, Andersone?" škubnul mu s rukou a snažil se ho od sebe odkopnout.
A pak, nezaznamenala přesně kdy, se do sebe tihle dva pustili.
Všechny naděje na útěk byly nejen zmenšené, protože se kolem nich mohla sice prosmýknout, ale úplně pryč, neboť jejich rvačka nezůstala beze svědků. A někdo z aktivních kadetů zavolal poručíka McCallahana, právě nastoupivšího na hlídku.
"DOST! ANDERSON A DHAMALIGH! Těch vašich rvaček mám už plné zuby! Oba dva se zítra ráno budete hlásit v pracovně velitele!" oba od sebe odskočili a přikývli, ale nepřestali se na sebe nenávistně mračit.
"A vy, slečno Taylorová, se připravte! Váš otec je už na cestě!"
"Super!" no jak jinak, když ho Auggie už před jakou dobou zavolal! O tom byla pevně přesvědčena.
"Následujte mě, slečno!"
Žádné komentáře:
Okomentovat