Gil se rychle vyhrabal z postele, aby jeho hovor nevzbudil Saru. Takže chvíli trvalo, než odpověděl.
"Grissome, co tam děláš?" zaznělo z Catherinina hlasu podezření. "Neruším?"
"Ale ne, zrovna vstávám. Jakého vraha máme?" mluvil potichu. Willowsové došlo brzy proč, ale nechala to být.
"No našeho. Teda … z případu co dělám s tebou."
"Počkej jak to, včera jsme ještě nic … a ten náš podezřelý byl nevinný …"
"Hele já toho zatím taky moc nevím, policie projížděla nejdražší butiky a tam na něj narazila."
"Jak mohli narazit na někoho, u koho jsme neznali ani identitu ani podobu?"
"Přijeď sem, všechno je připraveno na výslech. Já dorazila před chvílí, volal mi Jim."
"Fajnm" ukončil hovor. Musel se vrátit do ložnice pro oblečení. Chvilku sledoval stále spící Saru. Telefon neměl absolutně šanci ji vzbudit. Ani to nebylo nutné, nikam nespěchala.
Těsně před odchodem jí ještě napsal krátký vzkaz.
"Tak už mi vysvětlíš, jak to, že máme vraha?"
"Prý se přiznal."
"Několikanásobný vrah, co nezanechá téměř žádné stopy, se přiznal?"
"Jo. Když do jeho butiku přišli policajti, dostal strach. Asi se chovali tak, že ho napadlo, že o něm ví. Tak se přiznal. A byly tam i výrobky, které jsme hledali."
"Výborně. Hlupáky mám nejradši. Půjdeme?" naznačil hlavou směr k vyslýchačce.
Vyšli z ní asi tak za dvacet minut.
"Tak takovýhle důvod k vraždě jsem ještě neslyšela."
"Lidi mívají ke svým činům různé … i hrůzné důvody. Za které můžou jiní lidé."
"Mluvíš z vlastní zkušenosti?"
"Podívej se kolem sebe. Všechno je tu vytvořeno člověkem. Úplně všechno, i my a naše chování. Tak jak jinak to může být."
"Hele Gile, ráda bych si s tebou zafilozofovala, ale není čas … Jednoho vraha máme, jednoho ještě ne."
"Jo, ale policie ho stále nenašla. Jak potom můžeme my?"
"Asi těžko. No kromě toho, víš, že tě nechci kontrolovat, ale poslední dobou zapomínáš na hodně svých povinností. Odevzdal jsi už posudky?"
"Eeehh …"
"Potom víš, co bys měl teď dělat. Jsme vždycky poslední tým, komu upraví platy na základě hodnocení šéfa. Vždycky."
"Už jdu na to má drahá …" vzdal se.
"Nech si to," zamračila se na něj Catherine.
"Tak mě nekomanduj jako po dvaceti letech manželství."
"Tak dlouho spolu ještě nejsme, zlato. Papíry," vítězně se usmála a urychleně odkráčela pryč.
"Grissome?"
"Conrade?" jestli ho měl dneska ještě někdo vytočit, ten pravý člověk ho právě oslovil.
"Chybí mi ještě pár posudků. Myslím že … jo, myslím že od vás."
"Já vím. Jdu je dodělat."
"Pozdě jako vždycky. Marně jsem doufal, žes je jenom zapomněl předat."
"Ecklie kolik případů má druhá směna a kolik my? I když už jí nešéfuješ, pořád jí dost nadržuješ. Můžeme se tu strhat a na nějaký papírování čas není," po nepříjemné výměně názorů ohledně Sařiny nemocenské neměl vůbec chuť být alespoň zdvořilý.
"Jsi šéf. Je tvou povinností si ho udělat."
"Myslíš tady vyšetřovat a po práci sedět do další směny u počítače a dělat administrativu?"
"To není můj problém. Ale pokud není jiná možnost …"
"A co osobní život kriminalistů?"
"Ty máš osobní život?" zvedl Ecklie nechápavě a vítězoslavně obočí. Pokud by teď Grissom přiznal že ano, vedlo by to k dalším nepříjemným otázkám. Pokud řekne ne, vyhrál. A dobře to věděl.
"Nesmím snad?"
"Riziko povolání. Chci je nejpozději zítra."
Měl už na jazyku pár věcí o Ecklieho osobním krachlém životě a tolik nadávek, že byl radši zticha. Má jen jednu šanci do zítra všechno sepsat. A to sedět skoro celý volný čas u počítače. Nechtěl ani za nic.
"Conrade … pozítří."
"Měl jsi dost času."
"A taky dost případů! Jestli chceš udržet laborku na téhle úrovni, je mi líto, ale nemůže být všechno hned."
"Fajn, tak pozítří! Ani den navíc!"
Znamenalo to pro něj porážku, proto se mu do další debaty nechtělo, stáhl drápy a odešel. Grissom měl všeho akorát dost. Kdyby sedl k posudkům teď, měl by hotovou půlku do večera. Do konce směny tak … čtvrtku. S tou se nakonec spokojil. Nedokázal už trávit v práci tolik přesčasů. A ne dneska.
Klidně by si vyslechl další Catherininy výtky. Kdyby o své místo tolik nestál, už dávno by nechal vést tým ji. Chtěl by vidět, jak by to zvládala a připouštěl si, že možná lépe, než on. Nikoho ale nepotkal.
Buď všichni ještě pracovali, nebo už šli všichni domů. Nehodlal si to ověřovat a co nejrychleji se vytratil také.
Dveře od bytu odemykal asi tak za další půl hodinu cesty. Byl pátek a to znamenalo mnohem větší provoz než v běžné pracovní dny. Každý se hrnul za zábavou, chtěl si užít víkend jak jen to půjde, vyhrát nebo spíš prohrát sumu peněz nebo prostě jen sedět u skleničky a pozorovat polonahé či nahé holky u tyče. Nikdy ho tenhle styl života nelákal. Měl rád svůj klid, svůj hmyz, svou práci. Kdysi hrával poker, ale ani to už neprovozoval. Nepotřeboval k životu o mnoho víc věcí. Vlastně nic. Až doteď.
Otevřel.
Byt vypadal skoro stejně, jako když ho opouštěl.
Na rozdíl od včerejšího dne byla televize vypnutá a Saru nebylo nikde ani vidět ani slyšet. Jen zaslechl hudbu z místnosti, z které byl nejlepší výhled na Vegas.
Ložnice.
Když do ní po chvilce váhání vešel, byl by klidně odpřísáhl, že tak, jak stála u okna, stála dnes celý den. Ani se nehnula, upřeně pozorovala okolí a nechávala z přehrávače znít jednu smutnou písničku za druhou. Vůbec si ho nevšimla.
Zase se otočil a zamířil do koupelny. Pak do kuchyně, potom k terárku s nejnovější tarantulí. Celou tu dobu ho provázela pomalá hudba. Když zaslechl text další písničky, nevydržel to a znovu vešel do ložnice.
Stála v nezměněné pozici na stejném místě. Šel k ní o něco blíž.
"Kolik jich ještě máš v repertoáru?"
"Co?" trhla sebou a podívala se na něj. Jakoby předtím vůbec nevnímala, že je v bytě ještě někdo další.
"Když budeš poslouchat smutné písničky, budeš smutná taky."
"Jo, to vím," povzdech.
"Tak proč to děláš?"
"Nemůžu si pomoct … víš …" na chvíli se umlčela a pokojem se linul pouze text o dívce se smutným dětstvím a hrozně časnou smrtí. Které nikdo nepomohl, nikdo si jí nevšímal a pak bylo pozdě.
"Vím. To všechno už je ale dávno za tebou …"
Otočila se zpět k oknu.
… bearing the burden of a secret storm … sometimes she wishes she was never born …
"Ne, není. Je to tam … všechno je tam a ukazuje se stále znova a znova. I když v jiných podobách."
"Ale netýká se to tebe," přišel ještě blíž a objal ji.
"Gile …" další povzdech. "Všechno co je venku se nás týká. Jsme toho součástí."
"Nemysli na to … "
Přehrávač cvaknul a písnička se opakovala.
"Připadám si jako ona. Jenom s jiným koncem," poznamenala k ní plačtivým hlasem.
… a statue stands in a shaded place … an angel girl with an upturned face … a name is written on a polished rock … a broken heart when the world forgot …
"Nemluv takhle. Všechno jsi zvládla, zvládla jsi toho mnohem víc, než kdo jiný."
"Proč zrovna já mám být ta, co všechno zvládne? Kolik jiných se z takových událostí sesype? Kolik dalších … týraných … znásilněných … se zabije, proč já mám být ta, co všechno zvládne!"
Nedokázal odpovědět. "Nemluv tak. Prosím Saro … ubližuješ si," držel ji stále v náručí. Ona se jen otočila a dívala se mu do očí. Ty její byly zalité slzami.
Přitiskl ji k sobě a políbil do vlasů. "Neplýtvej slzami pro někoho, kdo za ně nestojí."
Usmála se a trošku se odtáhla.
"Ty slzy nejsou pro moje rodiče ani pro něj …"
"Ne? Tak proč jsi tak smutná?"
"Protože … všechen ten promarněnej čas … vůbec se to nemuselo stát, kdybych …"
"Co kdybys?"
"Kdybych nebyla tak hrozně slepá."
"Slepá? O čem to …" byli si pořád tak hrozně blízko, ale najednou byl zmatený. "Saro …"
"Neplýtvej slovy pro chvíli, kdy se nehodí," umlčela jeho dotazy. Polibkem.
Hladil jí po tváři. Setřel poslední zbytky neposedných slz, ale nepřestával líbat. Sara už dávno neplakala. Naopak vkládala do svých pohybů, doteků a polibků mnohem více energie a intenzivnější touhu. Nehodlala skončit tím jediným polibkem. Už nechtěla končit vůbec. Potřebovala vytáhnout ven. A tenhle zoufalý pokus bylo to jediné, co ji napadlo.
Na sobě měla to, v čem se chystala jít spát. On na tom nebyl o moc líp. Ale bál se udělat další krok, bál se postoupit dál, protože ještě před chvílí vypadala na zhroucení. A nechtěl na ni tlačit. Vůbec netušil, co k němu cítí.
Nechala se líbat a rozepnula mu několik knoflíků u košile. Rukou zajela pod ní. Když jí přejel rty po krku, zašeptala jeho jméno. Začínal házet za hlavu pochyby. Jediným pohybem jí otočil a jemně ji tlačil k posteli. Když v ničem nebránila, pokračoval s trochu větší jistotou.
Rozepnula zbývající knoflíky a košili stáhla dolů. Narazila na pelest postele a zastavila se.
Stáhl jí obě ramínka, takže noční košilka po chvíli spadla na zem. Dlaněmi sjížděl níž po její horké kůži. Pomalu si klekla na postel. Tím pohybem se od sebe odtáhli. Upřeně se mu dívala do očí.
Zazdálo se, jako by se v těch jejích přehnal stín strachu. Strachu, který by mohl celou tuhle chvíli naprosto zničit.
Sedl si vedle ní a přitáhl ji zase k sobě. Jemně a opatrně jí rty přejížděl po jejích rtech, krku, ramenou …
Už jenom malou chvilku váhala, než přestala nad vším uvažovat. Potřeba mít ho co nejblíž, dotýkat se, cítit jeho kůži na své, vzrušení a touha byla silnější, než cokoli dalšího.
Přestaly existovat problémy okolního světa. Celý vesmír se otáčel jen touhle chvílí, celý svět byli jen oni dva.
… but her dreams give her wings and she flies to a place where she's loved …
Žádné komentáře:
Okomentovat