"Coopere?" podíval se Horatio na technika, který asi před čtyřmi minutami, kdy se musel jeho šéf kvůli hovoru vzdálit, zavěsil.
"Nestačilo to. Signál je dobře šifrovaný."
"Máme čtyři hodiny."
"Já vím … zkusím na tom ještě zapracovat. Jestli to nevyjde tak … už je jenom jedna možnost," pokrčil Cooper rameny.
"Jenže to už může být pozdě."
"Třeba ještě zavolá a budeme to moct zkusit znova."
"Nemyslím si. Jen se obávám, že už zařídil všechno ohledně Calleigh a proto souhlasil s novou nabídkou," povzdechl si Horatio. Doufal, že hovor, v němž mu budou nabízet další práci, bude dostatečně dlouhý.
"Ne … jsou čtyři hodiny do doby, než se do Miami dostane centrum hurikánu. Ještě pořád je naděje."
"Všichni náhodou spojujeme její život s Ellen, ale nejsou k tomu žádné důkazy. Je třeba se od toho oprostit. Vždyť i on určitě plánuje svoje přežití, musí všechno provést dřív."
Nastalo ticho. Dlouhé ticho, v němž Dan Cooper neměl co říct a raději, než aby se díval na poručíka, pokoušel se dál vést zdánlivě prohraný boj se sítí.
"Po … poručíku, právě jsme ho zaměřili," vykřikl asi po deseti minutách, kdy počítač prolomil kód, "přece jenom se to povedlo!"
Horatio zvedl hlavu a podíval se na Erica, který stál za ním jako stín od chvíle co zjistil, že mají Resslerovo číslo. Ani se nepohnul, ani nepromluvil. Jen čekal. Teď jen přikývl.
"Skvěle. Jedeme pro něj."
Listy palem zběsile poskakovaly, po ulicích tekly proudy vody. Většina obyvatel už se stihla evakuovat, někteří dodělávali poslední úpravy na zabezpečení svých domů. Nebyl to první ani poslední hurikán, který se tudy prohnal, už věděli, co dělat a co čekat.
Sem tam se však ozval alarm u auta, pláč dítěte rodičů, co zatvrzele odmítali odjet, štěkot zapomenutého psa, nebo zvuk různých věcí padajících a tříštících se ve větrné smršti.
Čím blíž ale bylo moře, tím méně se všechno opakovalo. A v přístavu už bylo úplné liduprázdno.
Nic kolem sebe neviděla. Netušila, kde je, ale cítila vodu. A slyšela déšť. Žádný provoz, žádné hlasy. Jen vítr a déšť. Podlaha, na které seděla, byla taktéž vlhká. I zdi kolem. Vnímala to každým kouskem kůže a ačkoli byla v tropickém Miami, začínala jí být zima.
Nemohla zjistit ani přibližně, kde je. Ruce svázané za zády nahmataly pouze beton, přes pásku na očích neprosvítalo nic. A krom mírné zatuchlosti ve vlhkém vzduchu a soli necítila nic zvláštního. Mohla usoudit, že je blízko oceánu. Tomu by odpovídal i vítr a zesilující déšť. Hlavně u vody bylo velmi nebezpečné se zdržovat. Hladina stoupala dost rychle. Jak mořská, tak voda ve veškerých kanálech a mokřinách.
Možná že v jednom byla. V nějakém průtoku nebo kanálu v přístavu. Musela by vnímat světlo, kdyby byl prostor otevřený a navíc by se do ní opíraly poryvy větru. Ale nic z toho necítila, takže byla pravděpodobně v nějaké kryptě pod zemí. Déšť podle zvuku zesiloval. I vítr skučel větší silou. Zdálo se jí to, nebo podlaha vlhla čím dál víc? Ne, určitě už sedí v několika centimetrech vody. Před chvílí bylo kolem relativně sucho! Ano, zula si botu a položila nohu na zem. Skutečně ji obklopila ledová plocha. Stoupá. A to ještě není počasí na svém vrcholu.
Stoupá.
Nechtěl si s ní špinit ruce. Nechtěl ji zastřelit nebo podříznout tak jako ostatní. Využil příležitosti a dokonale její tělo ukryl. Pořád je živá, ale už je prakticky vážně jen mrtvola v šachtě.
Stoupá.
Nechal ji utopit.
Snažila se zvednout a něco nahmatat, ale nepodařilo se. Navíc poslepu odsud určitě nevyjde. Pokusila se odhadnout, kolik času jí zbývá. Hladina sice nepostupovala nijak rychle, jenže s každou minutou o kterou se centrum hurikánu přiblížilo se jí čas dvojnásobně krátil.
Byla jí zima a cítila ztuhlost a únavu. Věděla, že už jí nic nezachrání.
Teď měla být někde jinde. V bezpečí se svým přítelem nebo otcem, se svou jedinou pořádnou rodinou. Místo toho bude za několik hodin … možná dnů … na stole Alexx.
Pořád stoupá.
Věděla to a ať se se smrtí smíří nebo ne, přijde. Už brzo.
"Gary Resslere, policie Miami Dade! Jste obklíčen, vzdejte se a vyjděte ven!" křičel Horatio u hlavních dveří domu, kde měl podle Coopera být. To samé udělal i Eric u dalšího vchodu. Nikde se nic nepohnulo. Přes hukot deště a větru neslyšeli ani žádný ruch. Vše vypadalo opuštěné a zchátralé.
"Víme, že jste tam! Nemá smysl se on nic pokoušet!"
Oba s připravenými zbraněmi vykopli dveře.
Ressler, který se doteď snažil v co největší rychlosti a tichosti sbalit všechno potřebné a zmizet, vystartoval k velkému oknu, ale Eric hnaný pořádným vztekem běžel za ním. Spolu s dalšími policisty ho během několika vteřin srazil k zemi. V té další klapla pouta a v další už ho Delko přirazil ke stěně.
"Kde je Calleigh, ty mizernej malej šmejde? Kde je?!"
"Ericu! Ericu přestaň," Horatio odtáhl kriminalistu stranou a policisté odvedli zadrženého do auta.
"Přestaň? Jestli ještě máme nějakou šanci, tak teď!"
"Ale on stejně nic neřekne. Musíme to tu prohledat a pak ho vyslechnout."
"Čas se krátí, pokud je ještě živá, dlouho nebude!"
"Fajn, nech si tu několik policistů a prohledej to tady. Já pojedu na stanici a vyslechnu ho."
Nikdo nečekal ani minutu. Každá chvilka zpoždění mohla mít katastrofální důsledky.
Eric horečně prohledával každý kout budovy ve snaze najít spojitost s kolegyní a Horatio uháněl ve svém služebním hummeru na policii.
Doufal, že jeho švagrová s Ryanem jsou v pořádku. V pořádku doletěli a přečkají hurikán za hranicemi Floridy. A najdou tam potřebné odpovědi.
Také by rád našel pár odpovědí na své otázky. Jenže neměl odvahu položit je ani sám sobě.
Možná právě myšlenkami na ně přivolal vyzváněcí melodii svého mobilu.
"Caine."
"Wolfe. Našli jsme Malkowiche, ale samozřejmě už nám teď nedovolí se vrátit. Nechají si ho na místní stanici. Zatím jsme ho předběžně vyslechli, ale pro změnu hází veškerou vinu na manželku."
"To se dalo čekat, když byli schopni zabít nevinné dítě. Vy dva jste v pořádku?"
"Co? Neslyším tě! Ztrácíš se …"
"V celém Miami nejspíš vypadne signál!"
"Co? Miami? Neslyším tě, Horatio. Končím!" a Wolfe zavěsil.
Skutečně. Přístroj byl od té chvíle téměř bez signálu. Odhodil ho na sedačku vedle. Jeho pravá rodina je v pořádku. Ray i Yelina jsou mimo nebezpečné oblasti. Teď se tedy soustředil zpátky na tu kriminalistickou.
Seděla po pás ve vodě. Někudy sem musí pronikat i oceán, jinak by se přece tak rychle hladina nezvedla.
Přemýšlela, jestli to nějakým způsobem neukončit dřív. Aby to měla už konečně za sebou. Takhle jen pořád doufá a prosí, aby někdo přišel, aby ji našli, a přitom naprosto zbytečně. Nikdo ji živou nenajde.
Utopí se. Bude sama odpočítávat, kolik času do té chvíle zbývá. Ucítí, jak se jí ledová voda zařezává pořád výš a výš do znecitlivělého těla, které občas přepadne křeč, až ji úplně pohltí.
Bude potupně čekat na pomalou smrt s nenaplněnou představou o šťastném životě.
Jen ona, její přítel a jejich dítě. O kterém ještě ani neví. Tak to mělo být. Navždycky. A i bude. Ale jenom jako otisk matné vzpomínky v kalných neživých očích.
Ukončí to dřív. Stejně se utopí, tak proč ne hned.
Už nechtěla přežívat další brutální čekání na konec.
Vzdává to.
Nemá naději.
Rozhodla se.
Žádné komentáře:
Okomentovat