Strach (2012)

Kolik je to vůbec let, pět? Co je tady a co se musela naučit starat sama o sebe? Ale vlastně už deset, co jí znám.

Tehdy to byla malá desetiletá holka.
Taková malá wikipedie. Tak jsem jí i říkal. Občas jí to štvalo, ale myslím, že byla vždycky pyšná na to, že ji pokládám za tak chytrou. No a to je pořád. Proto taky o pět let později skončila na prestižní střední škole, ale internátní. Její otec zůstal v New Yorku a ji poslal studovat sem do LA. A já se zavázal, že na ni dohlédnu.

Snažil jsem se dohlížet. Ona není problémová. A navíc ze začátku volala jen občas, když šlo do tuhého. Když jsem musel řešit ošklivý případ brutální šikany nebo příšerně vlezlé vychovatelky na jejím internátu, co se cpaly do soukromí svých svěřenkyň včetně hluboce osobních věcí. Jinak jsem jí do života nezasahoval. Chtěl jsem splnit to, co jsem jejímu otci, detektivovi z New Yorku, slíbil. Že se postarám o jeho "Wiki" a o její studium. Což jsem plnil. Více či méně sporadicky, ale o vážné problémy jsem se vždycky staral. Ono s mou prací toho ani nešlo víc.
Potom ale přišly další věci. Vlastně jedna zlomová.
Samozřejmě, že si našla kluka. Na tom nic není. Jenže to po ne moc dlouhé době nedopadlo a on jí začal citově vydírat. Vyhrožoval sebevraždou. A ona to potřebovala řešit. A začala to řešit se mnou.
Už se neozývala jen jednou za čas, ale častěji. Potřebovala někoho, s kým může mluvit a kdo ji vyslechne. A ukázalo se, že to není jenom děsně chytrá šprtka, co si prošla nějakými problémy a studuje internátní školu, ale že má něco do sebe. A hlavně za sebou. S řešením toho otravného bývalého jsme se dostali k hodně citlivým tématům. Chápal jsem, jak jí asi může být, když něco prožila a má v tom zůstat sama, proto jsem poslouchal.

Šikana na její minulé škole, problémy související s otcem, když si s ním jeden psychopat vyřizoval účty přes ní. Pokusil se ji zabít. Další cvok, co se ji pokusil znásilnit. Touha z toho všeho vypadnout.
Sblížilo nás to natolik, že jsme zůstali v kontaktu každý den. Ona dospívala, dovyvíjela se a já v ní
našel někoho, kdo může rozumět tomu, co mám za sebou já sám. Čeho se já sám bojím, protože ona se taky bojí spousty věcí, co ji můžou dohnat. A taky má pár obyčejných obav jako třeba strach z jehel. Teď už se musím jenom smát při vzpomínce, jak jsem ji držel, když jí nabírali krev. Kdybych neměl takovou sílu nebo trochu povolil, asi by sprintem zmizela z ordinace.
A pak má stejně jako já divoké sny, kterých by chtěla dosáhnout.

Pomalu ale jistě se náš vztah měnil. Zůstala Wiki, zůstala částečně malou chytrou tichou wikipedií, ale díval jsem se na ni úplně jinak. Navíc vyrostla do úžasný holky, které nemusím nic vysvětlovat ani před ní skrývat celý život. Jistě, práci ano, ale jinak nic. Protože to chápe prostřednictvím vlastní minulosti.
Měl jsem se o ni postarat a to jsem udělal.

Jenže vztah známého a známé, co řeší jednou za čas formality, jak si to představoval její otec, přerostl ve víc. Ne v přátelství. Můžu říct v lásku? Musím říct, že jsme se stali milenci. Bože, znám jí od dob, kdy byla jenom malou holkou a teď stojí vedle mě, spí v mé posteli, znám každý kousek jejího těla a každičký miluju.
Může dlouholetá známost přejít v plnohodnotný vztah, který neztroskotá? Doufal jsem v to. Protože jsem v ní našel ženu, kterou jsem do té doby nikdy nepotkal. A bylo jich dost. A nezáleželo mi na tom, že je jí teprve dvacet a studuje dál. Dokázali jsme budovat to, z čeho jsme oba měli obavy. Vztah, kdy je jeden závazek pro druhého. A fungovalo to.

Pak ale přišel jeden večer. Jeden úplně obyčejný večer, kdy jsme seděli vedle sebe, ona se o mě opírala a pak řekla:
"Musím ti něco říct."
Ještě jsem netušil, že mě zamrazí jako nikdy. Čekal jsem nějakou banalitu.
"A co?"
"Čekám dítě."
Pohled, do té doby klidný a spokojený, se mi změnil během jedné vteřiny. Škubnul jsem sebou, ztuhle zíral před sebe a nemohl uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. A nemohl jsem jí dát ani odpověď, kterou i beze slov tak zoufale požadovala.

Je jí dvacet, studuje, má vztah, za který by nás oba její otec zabil, kdyby se o něm dozvěděl, a do toho všeho přišlo dítě. Cítila se nejistá a blízko úplně slepé uličky. Zoufale potřebovala mou odpověď. Nechtěla slyšet nechci ho ani necháme si ho. Potřebovala vědět, že jsem s ní. Že při ní budu a postavím se k tomu. A jo, možná si ho i chtěla nechat.

Jenže já nemohl.
Ona ví o mém dětství. Že bylo jedním slovem hrozný. Ale neví, že z něj mám strach. Ji bili spolužáci ve škole. Mě můj vlastní otec.
Pořád víc a víc, bylo to horší a horší, dokud jsem nepřežil jedenáct let pod jeho rukou a nestiskl spoušť. Musel jsem. Byla to sebeobrana a tím výstřelem jsem si zachránil život. Jenže to nic nezměnilo na mém vztahu k němu a na tom, že jiného jsem nikdy nepoznal. Že jinou otcovskou výchovu jsem nikdy nepoznal a nikdo mi nikdy neukázal, jak má vypadat ta správná.
A taky vím, že to není jediný špatný otec na světě.
A já, syn jednoho z takových parchantů, nemůžu riskovat na vlastních dětech.

Nechci jí ublížit, nesmím ji ranit, to bych si neodpustil. Ale bojím se na ni usmát a říct, že to je v pořádku, protože není. Protože se bojím a tohle překonat nedokážu. Bojím se, že moje dítě skončí stejně. Nebo že ono nebude mít možnost vystřelit. A já se přidám jako další položka na seznam monster, co nikdy děti mít neměly.