"Je mi to líto."
"Tolik mě to mrzí."
"Macu, upřímnou soustrast."
To slýchal ty dny pořád. Každý se snažil vyjádřit, jak ho lituje a jak s ním soucítí a podobné nicneříkající formální řeči, které netoužil slyšet. Nikomu z nich to nemohlo být tak líto, jako jemu. Nikdo nemohl trpět víc, než on. Nedokázal jí pomoct přežít, nedokázal ji zachránit a nedokázal ani chytit vraha, který mu unikl o několik vteřin.
Věděl, že když zná vrahovu identitu, je to nedocenitelný důkaz. Viděl ho tam a věděl, co ho k tomu vedlo. Stačilo ho jen najít. Ale jemu to v ničem neulevilo. Najednou viděl spoustu věcí, co mohl udělat jinak, ať už pro jeho dopadení, nebo pro její přežití. Přičemž to druhé bylo o moc důležitější. Mohl pomoct a neudělal to a vyčítal si to každou minutou víc. I když ho přesvědčovali, že to není pravda. I když ho utěšovali a snažili se přivést na jiné myšlenky. Stejně jim vždycky vše odkýval, aby měl pokoj, a mohl se zase vrátit k sobě a nemít co na práci, kromě nového vzteku a smutku a také vzpomínek, které mu jedna přes druhou mizely a zase se vracely.
Pomalu z nich začínal bláznit. Nechtěl je mít stále před očima, ale proti nim nešlo bojovat. Ani kdyby šlo, nedokázal by to. Ztrácel půdu pod nohama čím dál víc. Tím více, čím déle se nedělo nic.
Teď už ale seděl v autě spolu s Donaldem Flackem. Konečně zjistili, kde se její vrah nachází. Konečně ho měli. Už stačilo jen natáhnout ruku a sevřít mu ji kolem hrdla.
Nikdy neměl dovolit, aby mu všechno tajila do poslední chvíle. Nikdy neměl dovolit, aby neměl o ničem tušení a mezi nimi zatím probíhala tichá válka. Ona věděla o něm, on o ní. On jistě věděl, že se bojí, že sama proti němu nemůže hnout prstem, ale že je Taylorová. Oba věděli, že jsou pro druhého nebezpeční. A oba věděli, že k něčemu musí dojít. Jen on, jako hlupák, hledal příčiny někde, kde nikdy nebyly, a promarnil možnost tomu zabránit.
Teď se ale mohl pomstít. Teď mohl udělat to, co už předtím. Teď tu ruku mohl natáhnout.
"Macu … já vím jak ti je …" začal Don opatrně. Chtěl mu něco sdělit, ale nechtěl se ho dotknout, ani ho podráždit.
"Jo, když myslíš," ozvalo se strohé.
"Vážně to vím. A proto tě… prosím, aby ses … .pokusil udržet … až ho dostaneme."
"Udržet? Jak to myslíš?" šlehl po něm pohledem. Dobře věděl, ale udržet se nechtěl. Spíš naopak.
"Abys … neudělal žádnou blbost. I když máš chuť ji pomstít."
"Víš co, o to se nestarej. Radši přidej," odpověděl naprosto nesmlouvavě. Věděl, co by měl udělat a jak by měl postupovat. Taky věděl, že by tu vůbec neměl být. Jenže musel. Dokud bude mít před očima umírající Abby pokaždé, když se nebude soustředit na něco jiného, nemůže nic nedělat. "A jsi si naprosto jistý, že tam bude?" zeptal se ještě pro jistotu.
"Měl by. Sledují to tam," přikývl Don a věnoval se řízení. Samozřejmě ho chtěl taky dostat, ale bál se, co Mac udělá, jestli se něco nepovede. Nebo jestli se k němu dostane první. Možná by ho chápal, ostatně kdyby se jemu podařilo dostat toho, co zastřelil Adell, nejspíš by mu oplatil stejnou mincí. Ale oni tohle dělat nesmí, ať sebevíc chtějí.
Byla to dvoupodlažní budova v rekonstrukci. Všude leželo nářadí, nepoužité trámy a jiné věci. Pochyboval, že šel v klidu zase pracovat, ale něco ho sem přitáhlo. Co, to se doví, až ho dostanou.
Prošli přízemí. Nikde nikdo nebyl, ani stopy po nějakém člověku. Na zemi leželo několik plechovek s barvou a připravené desky na strop. Musel tedy být nahoře. Schody ještě nebyly zpřístupněny, takže museli jít po únikovém schodišti, které bylo napojeno i na vedlejší desetipatrový dům.
V patře zaslechli tichý šramot. Jako by někdo narychlo dával dohromady věci. Postupovali opatrně. Neviděli ho, protože v cestě stála spousta beden s čímsi, překrytými plachtou.
Bezhlasně si začali naznačovat, kudy půjdou.
Jenže potom Don ucítil něco ostrého pod podrážkou a vzápětí se ozval krátký rachot, jak ona věc poskočila.
Krátce se na sebe podívali.
Určitě to slyšel taky.
Zepředu se ozval dopad dalších věcí na podlahu.
Nečekali a rozběhli se tím směrem.
Jakmile si ověřil, že jsou to opravdu oni a ne jeho kolegové, přidal, zamířil k nezasklenému výklenku pro okno a přeskočil na protější schodiště. Čekal je. Don se nerozpakoval a skočil za ním. Mohl si tím ublížit, ale nad tím nepřemýšlel. Chytil se na poslední chvilku, jinak by skončil v kontejneru pod ním. Ale stejně mu trvalo příliš dlouho vyškrábat se nahoru. Vrah zatím utíkal dolů.
Mac se otočil a vrátil se na schodiště v jejich budově. Byl o něco výš, než vrah, ale momentálně pro něj neexistovala jiná možnost, než že ho musí chytit.
Když konečně seskočil z posledního schodu, měl před ním vrah náskok. Pustil se za ním. Po dvou stech metrech běhu úzkou uličkou začal pociťovat, že mu uteče. Don byl daleko za nimi, jestli už se vůbec dostal přes zábradlí k pevné půdě pod nohama a už jen několik metrů a ocitli by se na silnici mezi auty, kde by ho nemohl dostat.
Pak se ale stal snad zázrak.
Zběsilý útěk, který až dosud přisliboval svobodu, se změnil v krkolomný pád, když vrah zakopl o popraskaný asfalt.
Snažil se hned vstát a pokračovat v cestě, ale Taylor mu přidupl ruku a namířil na něj zbraní. Měl ho přesně tam, kde ho chtěl celou dobu mít. Mohl se pomstít a nikdo by mu nezabránil.
"Tak jsi mě dostal co? Tak střílej. Pomsti svojí ženu. Nepochybně ti řekla, jak jsme se seznámili dřív. Tak msti. Střílej," vysmíval se mu. Poslední možnost, která zbyla.
Chtěl vystřelit, ale pořád tam jen stál s výrazem nenávisti.
"Tak střílej! Dělej! Zabij mě! Pomsti se za její vraždu!" nemilosrdně ho nutil. Nechtěl jít do vězení a pokud ho Taylor zastřelí, bude to pro něj přijatelnější. Navíc by se mu tím pádem nevyhnuly problémy. Navíc věděl, že to neudělá, ale chce. A že ho boj mezi povinností a touhou týrá.
"Macu ne!" Don, živý a zdravý, k nim konečně doběhl. Snad právě včas.
Taylor stále mířil na muže na zemi, který se mu vysmíval a čekal, až konečně zmáčkne spoušť. "Macu! Máme ho, to stačí."
Konečně k sobě nechal proniknout Donova naléhavá slova a ruku s pistolí pozvolna spustil k tělu. Otočil se k vrahovi zády.
"Srabe," zaslechl tichý úšklebek.
"Macu ne!"
Otočil se pomalu zpátky a znovu v něm narostla chuť vystřelit. Ozvalo se další Donovo varování. Usmál se sám pro sebe a s absolutním pohrdáním dupl vrahovi do obličeje. Ucítil, jak mu pod podrážkou cosi prasklo, a vrah bolestně zavyl.
Zlomený nos a pohmožděná čelist bylo to nejmenší, co mu mohl udělat. Žádnou úlevu mu to ale nepřineslo a pochyboval, že ještě vůbec něco přinese.
Stella ho přesvědčila, aby šel domů. Teď ležel na posteli, zíral na strop a přál si vrátit čas ještě dlouho před dobu, co přišel do New Yorku. Dávno před kriminálku. Před Claire. Před Abby.
Nesmířil se se smrtí Claire, ale pochopil, že nemá smysl pořád na ni myslet. Ale stejně se změnil. Myslel si, že už nebude schopný někoho tak milovat.
Pak poznal Abby. Abby, do které se zamiloval, která zbortila jeho přesvědčení, že s nikým už nebude plánovat společnou budoucnost. Nemyslel si, že by ještě s někým žil. Že by dokonce počítali s dítětem, což Abby jednou navrhla, naučil se pokaždé žít přítomností, ale teď se zase odvažoval myslet na budoucnost, měl někoho, kdo mu byl vším. A všechno se znovu zhroutilo, jako domeček z karet. Nevěděl, jestli se přes to přenese a ani o to zatím neusiloval.
Ale jedno věděl. Už nedovolí, aby kvůli jeho předurčení, že nikdy nebude šťastný, platil ještě někdo další.
Ležel ztrápeně bez hnutí dlouho. Za okny už byla tma. Možná usnul, možná měl jen halucinace, nebo si to možná přál, ale najednou měl pocit, že není sám.
"Claire?"
Neodpověděla, ale došla až k němu a sedla si na postel. Chtěl ještě něco říct, ale položila mu prst na rty. Usmála se na něj.
Určitě musí spát. A jestli sní, je to ten nejhezčí sen.
"Co tady …" znovu ho umlčela. Naklonila se k němu a lehce ho políbila. Byl to jako dotyk motýlích křídel.
Když se na něj podívala a znovu se usmála, všiml si, že vlastně nevypadá jako Claire. Najednou před ním seděla Abby. "Ty …" chtěl se jí dotknout. Chtěl jí chytit, ale sotva natáhl ruku, všechno bylo pryč. Jeho ložnice byla úplně temná a nikdo kromě něj v ní nebyl. Byl to jen sen. Ale přesto měl pocit, že je někde blízko cítí, a že už pořád bude.
Žádné komentáře:
Okomentovat