"Jen do toho," stále se usmíval. Je ten úsměv hraný nebo upřímný? Nevěděla. Ale ty oči. Ty co jí pronásledují i ve snu. Všude, kam se hne. Jenom hluboce vzdychla.
"A jé … měl bych si na to sednout? Chceš mi snad dát košem?" zamračil se trochu, i když na rtech mu pořád hrál úsměv. Jakoby se smál vlastnímu nápadu, který prostě nepřipadal v úvahu.
"Já ne."
"Snad já? O tom nevím."
Chvíle ticha.
"No tak už mluv. Chtělas něco říct. Tak to neodkládej," přisedl si k ní.
"My dva spolu … nejsme dlouho. Ani se moc dlouho neznáme."
"Já vím, že ne. Ale i když se ti to možná nezdá, podle toho jak se tváříš, tak za těch pár týdnů jsem se do tebe zamiloval."
"Nepochybuju o tom."
"O co jde? Děje se něco? Říkalas, že budeš v pořádku."
"Budu. Jo budu. I když mi asi … naroste břicho … a … ale vážně jen asi …" vzala ruku, za kterou ji držel a položila obě dlaně na svoje břicho.
"Chceš říct, že jsi těhotná?" nevyděsil se, neodskočil od ní. Neříkal to ani s šíleným překvapením. Ptal se zvláštním tónem, trošku nervózně, možná by mohla tuhle otázku přirovnat ke znění filmového: Chceš si mě vzít?
"Jsem. Jenže jsme spolu chvilku, my … prakticky … já nevím co dál."
"Je to dítě moje?" tahle otázka jako taková zní nepříjemně, podezřívavě a všelijak. Tón, jakým ji položil byl však milý a jemný.
"Nejsme spolu dlouho," opakovala potřetí.
"Já vím. Ali, podívej, je moje? Odpověz mi prosím."
"Tehdy jsme spolu ani pořádně nebyli … Seane promiň … ale nevím."
"Kdo?" ptal se pořád mile, ale jí to přišlo jako něco zlověstného. Normální chlap by se snad rozčílil … nebo by utekl.
"Neznám ho. Byla to jen taková … byl to úlet."
"A chceš si ho nechat?"
"To je právě to co nevím. Teď mít dítě … sakra studuju! Nevím, kdo je otec! Nemám žádný peníze, jen psa a tenhle ubohej byt. Teď navíc zlomenou nohu. Mám akorát zkurvenej život vyhnance!" začala plakat.
"Vyhnance?"
"To je fuk," zamlouvala okamžitě.
"Jak to myslíš, vyhnance?" teď už trochu ostřeji.
"Je jedno! Není důležité, teď jsou jiný věci!"
"To jsou. Tvoje a možná moje ditě. Jestli ho chceš nebo nechceš záleží na tobě."
"To je všechno, co mi řekneš?"
"Co jiného mám říct? Alice, motýlku …" došla mu slova. Proto chvilku přemýšlel. "Odpočiň si. Vyspi se, večer ti přivezu Barryho. Teď budu muset do párce."
Pálila jí připomínka, že se tam ještě před chvílí nehrnul.
"Promiň. Do ničeho tě nenutím."
"To je dobrý. Teď jsi ale dost rozrušená. Vážně se vyspi, večer se uvidíme," políbil ji na čelo a zavřel za sebou dveře.
Odteď už se nedokázala zbavit pochyb, že skutečně bude sama. Sice se choval úplně jinak, než si představovala, mnohem lépe a ohleduplněji, ale přesto odešel. I když tvrdil, že s ní zůstane, že do práce nepojede.
Udělalo se jí špatně. Vyhnanec. To bylo to správné slovo. Správná charakteristika její osoby. Byla vyhnanec od chvíle, co nasedla do letadla. Cítila se tak často, hlavně první dny. Proto si koupila psa. Hodně jí pomáhal, vždycky mu mohla zabořit prsty do zlatavé srsti a vybrečet se. Byl trpělivý společník, vždycky jí vyslechl. Teď se prohání někde po výběhu se svými psími známými a jí nezbývá, než sedět tady se sádrou na noze. Neměla ani s kým si o všem rozumně promluvit. Přátel moc neměla, zvláště těch bližších, protože sem jen tak vpadla, nikomu nesměla říkat nic o své minulosti a tím pádem se o ni ostatní nejdřív až moc zajímali a potom naopak vůbec. A jak nad tím stále dokola přemýšlela sama, došla k závěru, že vůbec nemusí řešit, zda si dítě nechá nebo ne, zda je jeho otcem Sean nebo neznámý spisovatel, ale že se nutně musí zbláznit. Pocítila, jak se jí zvedá žaludek. Namáhavě se zvedla, což reflexy pro zvracení vyburcovalo ještě víc, dobelhala se do koupelny a nevolnost se projevila naplno.
Sean Blake vyšel ze dveří domu 131. Byl zaskočen, to ano. Ale za svůj život už zažil spoustu situací, i o dost horších, své dětství prožil mezi lidmi, pro něž byly smrtelné hříchy denním chlebem. Když se osamostatnil, ale ovlivněn výchovou pokračoval v tomto životě, máloco ho vyvedlo z míry. Pak se všeho vzdal. Poznal i jiný život, to v době, kdy byl od své rodiny hodně daleko. Vzdal se všeho předchozího a zkusil žít normálně. Přestěhoval se sem.
Alice se tedy vyspala s někým. Jedno s kým. Čeká dítě. Jedno s kým. Musí si odpočinout. Třeba potom bude uvažovat klidně a on jí bude moct odhalit něco víc a bude jí moct říct, co chce. Co má. Ať byla jeho výchova vedena v jakémkoli prostředí zbraní, těžkých svalů, drsných hochů, panovala tam i úcta, poslušnost a hlavně se dodržovaly přísné zásady. Nedokázal najít vhodná slova, kterými by prostředí svého dětství a dospívání vyjádřil. Najdou se lidé, kteří právě po tomhle touží. On ne. Právě proto, že mezi tím vyrůstal. Vedle úcty strach, vedle poslušnosti krutost, přísné zásady nevyjímaly ani ty špatné. On měl tak trošku výsadní postavení, ale jen šťastným losem jeho narození.
Kdyby to nebyla zrovna Alice, možná by neváhal. Jenom by nechtěl ji a možná jejich dítě přivést do své rodiny. Což by nebyl problém. Stranil by se jich jako dosud a mlčel by.
S Alicí je ale všechno jinak. A všechno špatně.
Chtěl přejít na druhou stranu ulice do domu číslo 146. Měl už nakročeno a úvahy o Alici vypouštěl z hlavy. Chtěl nasednout do auta a vrátit se do práce. Do práce, která, na rozdíl od ní, mu vydělávala dost peněz a relativně bez velké námahy. Mohl mít peníze i za mnohem menší námahu, ale nesměl by se předchozího života vzdávat. To by však Alici z téhle stránky nikdy nepoznal.
Ušel asi metr, když se opět vynořil černý stín na kolech. Přidal, přešel cestu ještě než dojelo a otevřel dveře svého VW.
BMW však, spíš jeho řidič, na to nebral ohledy. Zastavil těsně vedle něj, znemožnil mu tak odjezd a i útěk.
Otevřely se zadní dveře.
"Ne," řekl Blake prostě.
Dveře zůstávaly otevřené. Naklonil se k oknu, přestože mělo kouřová skla, věděl, že řidič ho pozoruje.
"S vámi už nemám pár let nic společného."
"Moje rozhodnutí to není," ozvalo se z útrob vozu trochu tlumeně.
"Takže ani vaše zodpovědnost."
"Nastupte si, nedělejte mi to těžší."
"Když po mně tak touží, ať přijede sám."
"Váš otec má příliš práce."
"Pořád tomu říká práce? Ubožák."
"Nastupte si," opakoval, jako římský otrok.
"Když odmítnu?"
"Mám své instrukce," pootevřel okno a v něm se kovově zaleskla zbraň.
"Je směšný," odfrkl si Blake pohrdavě. Ale nastoupil. Nechtěl dráždit vysoce jedovatého spícího hada. Tenhle totiž hrozně rád plive jed po komkoli. Příteli či nepříteli. Pokud si ho poštvete proti sobě, jediným slovem si můžete podepsat rozsudek smrti.
Jízda probíhala mlčky, ale trvala dlouho. Sean se nedíval na řidiče. Ani po autě. Znal dobře tyhle lidi. Byli chladní a ovladatelní stejně jako jejich auta a pistole. Tenhle měl pod sakem desert eagle. Přemýšlel, jestli to není otcův osobní poskok. Trochu drahá hračička, pro obyčejného "pochůzkáře".
Ale neptal se. Sledoval budovy a krajinu San Francisca ubíhající za tmavými skly. Čekal, že z něj vyjedou ven. Místo toho se octli na Golden Gate Bridge. Někdy v těchto dnech měl být uzavřen kvůli rozsáhlým opravám. Dnes ještě fungoval. Přejeli ho a za další asi kilometr zastavili.
Žádné komentáře:
Okomentovat