Za jeden provaz s nimi táhli i havraspárští, chytří, ale strašní mudlomilové s tou jejich snahou nedívat se na svět jako ostatní, zmijozelští se na mě dívali skrz prsty stejně, jako na všechny z ostatních kolejí, bez ohledu na to, kým byli mí rodiče a kam jsem měla patřit – o to horší to pro mě bylo, já k nim patřit chtěla, velká část jich byla jako já, děti smrtijedů nebo kouzelníků podezřelých ze smrtijedství, neměli jsme si co vyčítat a alespoň tam jsem mohla narazit na nějaké známé – a mrzimorští? O těch nemělo smysl vůbec uvažovat. Nejspíš ani nikdo netušil, že fialovlasá Tonksová je moje sestřenice, a já také netoužila někomu to sdělovat. Ani s ní mluvit nebo ji vůbec vidět. Jediný, kdo si mě vůbec všiml a promluvil na mě jen tak, byla paradoxně mudlovská šmejdka Fordová.
Neměla jsem tedy s kým se přátelit a proč tu být šťastná. Všechny sliby a pohádky, jak jsou Bradavice úžasné, jak mi změní život, jak je nebudu chtít opustit, všechno to skončilo úplně jinak.
Krom atmosféry v ložnici, na obědech nebo o přestávkách, byly zlé totiž ještě některé hodiny. Přeměňování se mi zdálo celkem v pořádku. Profesorka McGonagallová se mě ještě jednou ptala, jestli nemám se spolužáky problémy, já měla úplně stejný pocit jako prve, takže jsem ji znovu odmítla, ale neměla jsem dojem, že půjde o nezvládnutelný předmět. Stejným stylem, jako její péče, se totiž nesla i celá hodina. Pokud máš problém, řekni to, než bude pozdě. Pokud ne, předpokládám, že to zvládáš, a budu to od tebe vyžadovat. Přísně a nekompromisně, ale řádně. Trochu mi tím připomněla babičku.
Stejně tak proběhlo i bylinkářství. Zjistila jsem, že učit se, co která rostlina umí, není špatné. Zvlášť, pokud se jednalo o ty nebezpečné. A profesorka Prýtová, na rozdíl od představené Nebelvírské koleje, vládla při hodinách uvolněným zájmem.
Kouzelné formule a astronomie mě nijak zvlášť nezaujaly, ale nebyla to nuda. Jen něco, co se prostě musím taky naučit. Možná jen u formulí mě pobavil maličký Kratiknot s pisklavým hláskem.
Létání na koštěti začínalo až v říjnu, jen obrana proti černé magii by mohla být složitější, když já slýchala od malička mnohem víc jen o černé magii, a někteří spolužáci si to uvědomovali také, protože po mě z počátku pokradmu pokukovali. Asi čekali, že to nějak projevím. Možná čekali, že sama umím černou magii používat. Alespoň v tu chvíli jsem si připadala zase jako já a napadalo mě, jak neskutečně hloupí a naivní jsou. Copak vážně čekají, že už umím kouzlit, a že jsem sama Smrtijed? Chvíli jsem měla dokonce ten pocit i u profesora Metcallfeho. Jako by mě neustále kontroloval a dával si pozor, abych nezačala šílet a mučit všechny kolem.
Nuda nastala až v případě legendárních Dějin čar a kouzel, a to pro všechny studenty stejně. Jen ti nejpilnější vydrželi poslouchat profesora Binnse, nečmárat si po pergamenech změti nesmyslných čar a nezírat tupě z okna.
Jako pořádně problémová disciplína se ale ukázaly lektvary. Profesor Snape mě hned na začátku provrtal mimořádně nepříjemným pohledem a nejspíš si velmi dobře uvědomil, že ho poznávám. Poznala jsem, že je jedním z lidí, kteří se stýkali s mými rodiči. A že patřil ke Smrtijedům. Neřekl o tom ale ani slovo a pokud je bezpečně tady, nejspíš se dokázal ze své minulosti vylhat. Jako mnoho jiných. Proto patrně neměl strach, že bych promluvila, a bezostyšně všechny spolužáky upozornil na to, že si není jistý, zda by měl do osnovy zařadit i lektvary jako Doušek živé smrti, Nápoj zoufalství nebo lektvar z krvavěnek, ale na druhou stranu že jestli budu stejně schopná jako moje matka, nehrozí, abych dokázala nějaký jed správně namíchat.
Nechápala jsem, jak mě může takhle odsoudit. Zrovna někdo jako on. A urážet, aniž by vůbec tušil co dokážu. Nevím, jak moc uměla má matka připravovat lektvary, ale vím, že byla nejschopnější černomagickou čarodějkou a skončila kde skončila jen proto, že na rozdíl od pana profesora s mastnými vlasy nelhala. Prostě hrůza.
Vážně jsem čekala, že to takhle bude pořád. Jen Jocelyn se netvářila zrovna nepřátelsky, ale o společnost mudlovské šmejdky jsem nestála.
Od prvního večera, kdy jsme se spolu pohádaly, jsem sice často přemýšlela, čím se tedy mudlovští kouzelníci doopravdy liší od nás, a nemohla na nic přijít, ale pořád jsem byla Lestrangeová, pořád jsem nemohla dopustit změnu svého názoru. Bylo pohodlnější nenávidět, zvlášť, když jsem se chtěla smířit s bytím nenáviděna.
První večery v Bradavicích jsem proto trávila výhradně studiem. Zvláště s oblibou jsem pročítala dopředu stránky v učebnici bylinkářství.
Jen jedno pozdní odpoledne jsem se zavřela v ložnici, vytáhla pergamen a napsala babičce Druelle krátký dopis, že mě to mrzí, ale nemůžu za to, kam mě zařadil klobouk. Psala jsem jí, že jsem chtěla do Zmijozelu, a že nevím, co mám teď dělat. Prosila jsem ji, aby pochopila mou nevinu. A dostala jsem strach, že ji nikdy nepochopí a opustí mě.
Tehdy jsem se vážně rozbrečela. Chtěla jsem být silná a nic si nedělat ze spolužáků. Jenže přijít i o ni by znamenalo přijít o všechno. Sice jsem to ještě příliš jasně nechápala, ale tušila jsem, že můj život se mění a dost možná už nebude nikdy jako dřív. A já nemohla zůstat sama a nemít vůbec nikoho.
Jen s těžkým srdcem jsem hned druhý den ráno budila bezejmennou sovu pálenou, kterou jsem si koupila těsně před odjezdem do Bradavic, přivazovala jí k noze dopis a pouštěla ji z velkého okna.
Jenže babička už zpátky neodepsala a tak mi vážně nezůstalo víc, než domácí úkoly a několik knih, které jsem si přivezla z domova. Ale nemohlo to stačit.
Někdy jsem jen seděla na posteli a pokradmu pozorovala čtyři děvčata v ložnici, jak si nadšeně sdělují zážitky z nového prostředí. Nebo všechny bezstarostné spolužáky ve společenské místnosti, kde, protože povinnosti ještě nenastoupily s plným nasazením, rozebírali prázdniny, famfrpál, novinky letošního roku a vůbec cokoli, co může kouzelnické děti napadnout.
A jednou jsem i viděla několik mudlovských prváků, kterým starší spolužáci referovali o poměrech ve škole a ve světě, který dosud neznali.
Žárlila jsem na ně? Byla jsem přece čistokrevná, tohle všechno jsem znala a měla ráda. Nebyla jsem chudá. Dokonce můj strýc a teta Malfoyovi patří k nejbohatším kouzelnickým rodinám. Nebyla jsem ani hloupá, jak se na hodinách ukazovalo, i když nakolik za to mohl můj talent a nakolik samota vyplňovaná knihami, jsem netušila, ale něčím jsem se lišila. Něčím jsem se opravdu lišila, protože k nikomu z nich jsem si nedokázala najít cestu nebo vůbec chuť k jejímu hledání. Alespoň ne tak snadno a rychle, jako všichni ostatní.
A navíc já musela počítat s tím, že k některým mám cestu zapovězenou od začátku. I kdybych o ni stála. Já, na rozdíl od těch stále vyjevených mudláků, nepřijela s čistým štítem.
Vážení kouzelníci jsme nebyli už tři roky. Ale teprve teď jsem to začala pociťovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat