Už nikdy! 2

Přesně jak Stella řekla, všichni se snažili normálně pracovat. Všichni, až na ni samotnou. Ne, že by nebyla snaha, ale nedokázala se na nic pořádně soustředit. Doufala, že se to časem zlepší a zvykne si. Zní to sice dost divně, cynicky, ale snad si zvykne.
"Nerad tě ruším …" vešel opět do kanceláře Sheldon, "ale máme moc případů a málo lidí. V Central Parku čeká mrtvola a už není nikdo, kdo by se jí věnoval. Neříkám, že bych to nezvládl sám …"
"Jo, hned jedu," zvedla se a alespoň zdánlivě ponořila do práce. Je to profesionálka a nemůže dovolit, aby se osobní problémy promítaly v řešení případů. Rodiče oběti - sedmnáctiletého mladíka - nebude zajímat, že vraha nemají proto, že vyšetřovatelům odjeli blízcí lidé, nebo že zrovna nemají náladu věnovat se práci.
Druzí dva, Danny a Lindsay, se zrovna dohadovali s Hammerbackem na patologii kvůli vražedné zbrani. I oni se snažili na nic nemyslet a přesvědčit se, že nepřítomnost jejich šéfa a kamaráda bude jen otázkou několika týdnů. Ale jistí si být nemohli.

"Taylor a Flack nástup u generála!" přišel mladší voják do stanů těch dvou. Mac a Don se na sebe jen podívali. Čekali celý den, než si na ně generál udělá čas. Oba došli do velkého stanu uprostřed tábora a dorazili před stůl.
"Áá … naše výpomoc z New Yorku, posaďte se!" pokynul oběma starší muž, který měl určitě plno zkušeností.
"Ze začátku bych vám chtěl poděkovat, že jste s naší jednotkou přiletěli a doufám, že nám pomůžete," začal s klidem generál.
"Byla to naše povinnost," spočítal si Mac pro jistotu hvězdičky na uniformě. "… generále."
"Podstoupíte vojenský výcvik, přímo tady."
"Co že? Ale to nejde … Jsem jen policajt!" už se konečně bránil Flack.
"Za prvý pro mě jsi právě nic! Za druhý budeš mi říkat pane a za třetí ty budeš ten, kdo povede jednu naší jednotku! Jestli jsi v pohodě zvládnul policejní výcvik zvládneš i vojenský!" zvýšil na něj generál hlas.
"Hm …" zoufale se podíval na Maca a pak na generála.
"Neslyšel jsem!" ještě více zvýšil hlas. Don chvilku nechápal.
"Ano, pane!" po chvilce pochopil.
"Budeme dělat co je v naších silách," Mac si podal s generálem ruku a poté s Donem odešel.
"Ten si mě smlsl jako malinu," řekl Don už pár metrů za stanem.
"Neboj zvykneš si. A až se naučíš, jak máš správně mluvit, dají ti pokoj," poplácal ho Mac po zádech. Bylo zvláštní, že tihle dva muži, jeden čas na krev nepřátelé kvůli Stelle, najednou stáli vedle sebe a podporovali jeden druhého.

Po pár dnech pak dorazily první zprávy. Stella byla ráda, mohla si být aspoň trochu jistá, že jsou věci v pořádku. Tedy v rámci možností.
Stejně na tom byla i Liz.


Dny plynuly, případy se řešily, život šel dál. Byla to už dlouhá doba ode dne, kdy se loučili. Bezmála půl roku. Podle posledních dopisů se měli ti dva už brzy vracet.
Zrovna byli v půlce další vraždy. Právě začínala směna, na programu byla prohlídka bytu oběti.
Messer s Monroeovou před chvilkou dorazili do práce. Na chodbě potkali svou šéfovou Bonaserovou. Pozdravili, potom se ale zarazili.
Důvod byl zřejmý na první pohled. V náručí nesla svou dvouletou dceru.
"Dneska ji nemá kdo hlídat."
"Ahoj Lucy …" ihned se na ní začala usmívat Lindsay.
"Jasně, ale ta vražda, prohlídka …" mírně oponoval Danny.
"Já to vím. Je to jen na tři nebo čtyři hodiny. To se nějak zvládne."
"No tak já do toho bytu pojedu sám …" byl tak trochu v rozpacích.
"Ne, jeďte oba. Já teď nedělám na případu, pohlídám jí," nabídla se Lindsay.
"Zvládneš to? Je to pořádnej ďáblík. Navíc by tu neměla být."
"Bez obav."
Stelle zazvonil mobil.

"Mac? Macu! Zlato!" předala Lucy Monroeové a poodešla kousek dál.
"Stell, povedlo se mi dostat se k telefonátu. Ale není čas, tak hned k věci. Jak jsem ti psal, že už se brzo vrátíme …"
"Nechceš mi říct, že do není pravda!" přerušila ho.
"Bohužel. Prodloužili nám to tady … asi ještě na půl roku."
"To ne …"
"Je mi líto … hrozně bych vás už chtěl vidět."
"To já tebe taky. Všichni se těší na váš návrat."
"Nedá se nic dělat. Už budu muset končit …"
"Dávej na sebe pozor."
"Slibuju. Dám co nejdřív zase vědět, ahoj lásko," a ticho. Zavěsil. Opět mu neřekla miluju tě … a opět hned, jak byl z dosahu, po tom velice toužila.

Liz samozřejmě měla také dost práce. Jejího syna Matta hlídala někdy sousedka nebo paní na hlídání. Věřila, že kdyby byl Don doma, nemusela by syna takhle někde půjčovat. Jako každý den čekala poštu od svého milovaného detektiva, teď vojáka. Pokaždé s radostí otevírala pečlivě zabalené obálky, které byly ušmudlané od písku, nebo kraťoučké maily, kdykoli na ni zablikalo upozornění. Dopisy ale milovala víc. Byly osobnější a milejší.
Dostala další dopis. Sedla si na židli v kuchyni a rozbalila obálku. Pozorně četla slovo od slova a pečlivě si zapamatovávala Donův rukopis. Najednou si jí vrhly slzy do očí. Proč? Proč zůstat déle! Téměř vykřikla a podívala se na Matta sedícího na dětské židličce. Byl tak podobný Donovi. Oči, tváře a bezstarostný úsměv. Přesně jako jeho táta. A čím byl starší, tím víc mu byl podobnější.


Řeči se vedou a voda teče. Stejně jako čas. Nic ho nezastaví. Plyne pořád stejně, i když nám se to nezdá. Hodina je pořád hodina, den pořád den, měsíc stále měsíc. V New Yorku se nic neměnilo. Ulice stále plné lidí a aut, vrahové se stále objevují, kriminálka má stále dost práce. Další půlrok se přehoupl.
Zrovna bylo po směně a tým seděl v kavárně. Stella, Danny, Sheldon, Lindsay i Lucy. Ta sice nebyla tak docela tým, ale oni ji mezi sebe počítali. Každý z nich ji už minimálně třikrát měl na starost. Měli za sebou pár složitých případů. Přímo před nimi byla puštěná televize. Nikdo z nich jí moc nevnímal. Bavili se mezi sebou, Lucy pořád něco žvatlala, už matčiny kolegy znala a podle toho se k nim taky chovala. Občas někoho přetáhla hrnečkem na pití, občas někoho zatahala za vlasy a občas někomu něco vyprávěla svou nesrozumitelnou řečí batolat.

"… v Iráku byly shozeny bomby."
Všichni najednou zpozorněli. "Celá jednotka amerických vojáků se vrací do států. Bohužel, jsou i tací, kteří útok nepřežili. Zítra okolo jedenácté hodiny přistane na newyorském letišti letadlo s přeživšími vojáky. Těla zemřelých budou též převezena. Rodinám zemřelých vyslovujeme upřímnou soustrast," následovaly záběry doutnajících stanů, trosek, krve, mrtvých těl jednotky, kam patřili jejich přátelé … nikde ale ani Don ani Mac.
Všichni jak když je právě opařili. Mysleli na to nejhorší.
"To nemůže být pravda!" řekl Danny, když pořád koukal na obrazovku. Scény jak z válečného filmu, ale tohle byla skutečnost. Skutečnost, které nikdo nechtěl věřit.
Mezitím v Iráku letadla nakládala zraněné vojáky, mrtvé a vrtulníky ty, kteří přežili bez následků.

"Říkala … zítra v jedenáct …" ujistil se Sheldon.
"Ano," odpověděla dutě Stella. V těch troskách tam někde možná právě vytahují těla jejích nejdůležitějších lidí.
"Půjdeme tam s tebou, chceš?" nabízela se opět Lindsay.
"Jestli chcete …" byla úplně bílá. Ruce měla najednou naprosto studené a rozklepané.
"Oni to zvládli. Určitě. Mac není žádný nováček a o Dona se postará," uklidňoval ostatní ale hlavně sebe Danny.

Liz seděla u obrazovky ve svém bytě ve stejnou dobu. Právě měla na klíně Matta. Dělal velké pokroky co se týkalo mluvení a chození a ona z něj měla radost. Když ale viděla scénu na obrazovce za svým synem, šokem jí poklesla brada. Jako zkamenělá se dívala a nemohla ani mrknout. Zítra v jedenáct. Kdyby neměla právě v náručí dítě, asi by omdlela. Kolik lidí právě přišlo o otce, syna, bratra, manžela… a ona může být mezi nimi. Co bude dělat, jestli je?

Zítra v jedenáct. Do té doby je všechny budou jen spalovat pochybnosti.


Letiště se hemžilo lidmi. Převážně rodinami čekající a modlící se v návrat svých mužských částí. Také pár přátel a známých. Každý z nich doufal, že mezi těmi, co vynesou v rakvi, nebude zrovna ten jejich.
Někde v davu se nacházela i Bonaserová se svou dcerou Lucy, Messer, Monroe, Hawkes, někde kus dál i Liz s Mattem. Jako na smilování čekali na přílet a vzhlíželi k obloze. První letadlo. S raněnými. Pro ně byly přichystané sanitky, ale zase tolik vojáků je nepotřebovalo a snad žádný akutně. O spoustu z nich bylo postaráno už na místě. Konečně, nevracelo se jich taky nijak moc. Několik čekajících opustilo areál spolu s nimi. Teď přišla větší vlna nadšení. Přistávaly vrtulníky s živými, nezraněnými.

Z jednoho se po pár minutách vynořil i Donald Flack. Liz se prodírala davem jakmile ho zahlédla. On se k ní rozběhl, chytil ji do náruče a dlouho … dlouho se líbali. Potom objal svého syna. Bezmála rok ho neviděl. Nejde vyjádřit co cítil, ani on sám to nedovedl popsat. Pouhé byl šťastný opravdu nestačí.
Poté se mírně zarazil. Zahlédl Stellu. Všiml si, že je tam i jeho dcera. Jenom krátký okamžik se vpíjeli jeden do druhého pohledem. Don raději zaryl zrak do země. Nemůže se na ni dívat. Na ně. Ani na tým CSI.