Upírčin deník 7

23. září 1864

Půlnoc

Velké hodiny dole v hale odbyly půlnoc, když jsem se plížila zpět do domu. A já si uvědomila, že jsem ztroskotala.

Ethel vyběhla z domu George Lockwooda. Rozčílená na nejvyšší míru. Katherine musí konečně zaplatit a ona konečně zmizet. Zbavit se všech těch naivních představ o své rodině a začít se chovat jako skutečný upír.
Lidi lovit, ne milovat.
Utekla do lesa. Vůbec nevěděla, jak by měla udeřit, ale ani ji to příliš netrápilo, jediné na co myslela byla smrt.
Musí ji zabít. Je silnější, než ona, mocnější, než ona. Musí jí probodnout srdce a jednou provždy zbavit svět té proradné ženy, která zklamala.
Proběhla prvními stromy a pak se zastavila a opřela o kmen rozložitého dubu. Rozhlédla se kolem sebe.
To je ten způsob.
Natáhla se po první mohutné větvi, kterou lehce odtrhla od kmenu, očistila ji od všech výrostků a s krvelačným výrazem nakonec sevřela v ruce provizorní kůl. Nebyl sice dokonale špičatý a ostrý, ale s její silou původní upírky by dokázal probodnout srdce jakékoli bytosti, natož bezpáteřní upíří mrchy.

Ach jak jsem sama pošetilá, naivní a hloupá!!

Rychlostí, kterou obyčejný smrtelník sotva postřehne, zaslepena zlostí, proběhla lesem s lehkostí jemného vánku. Sotva by ji kdo zahlédl. Ale i takový vánek může znamenat vichřici.
Setmělo se už dávno a panství Salvatorů zelo prázdnotou. Jen jedno okno z celého sídla mdle zářilo, ale to ji vůbec nezajímalo. Věděla, že Katherine má svou ložnici nahoře a také věděla, že jí nic nebrání ve vstupu do domu. Pozvání, které je pro upíra nezbytné, totiž získala už dávno.
Dveře byly pevně zamčené a určitě by nebyl žádný problém donutit někoho, aby je otevřel, a nerušeně proběhnout. Jenže Ethel nechtěla přemýšlet. Chtěla to skoncovat a proto dveře jen tak vyrazila. Překvapivě nenadělala příliš hluku, jelikož na stěnách vedle nich visely těžké, ale měkké závěsy, ve kterých náraz křídel dveří vyzněl do ztracena.

Bohužel se nedokázala v domě pořádně orientovat. Znala pouze jídelnu, přijímací pokoj a zhruba tušila, kde je ložnice Giuseppeho Salvatora. V té se totiž pravděpodobně svítilo. Předpokládala, že Katherinin pokoj bude na opačné straně, než pokoj bratrů, a ty bude mít Giuseppe pevně pod dohledem. Takže zkusila levé křídlo domu.
Rychle, ale neslyšně vyběhla po schodech. Zastavila se vrcholku schodů, přitiskla se ke stěně a poslouchala ticho celého domu.
Žádné hlasy, které by se mohly vyskytovat poblíž a ohrozit tak její horkokrevné rozhodnutí.

Mohla jen doufat, že je Katherine doma, ale ani na tohle vůbec nemyslela. Vztek a zášť pociťované vůči ní stačily na to, aby živily její činy místo jasných myšlenek.
Prošla kolem dveří, za kterými cítila vodu. Asi koupelna. Možná odsud právě spokojeně vyšla netušíc žádné nebezpečí...
Stoupla si k dalším. Někdo za nimi byl, vnímala čísi přítomnost. Musela riskovat.
Zeklepala.
Nemýlila se, z pokoje se ozval tichý ženský hlas.
"Kdo je to? Emily?" zřejmě čekala svou služku, s kterou do rodiny Salvatorových přišla. Pro člověka stejně podivnou bytost, jako ona sama.
Ale pletla se. Ethel nepotřebovala víc. Otevřela a vřítila se dovnitř. Překvapenou Katherine smetla s sebou a přirazila ji ke zdi.

"Ty …" Katherine rychle přejela pohledem z kůlu v Ethelině ruce k jejím očím zastíněným dravčí podobou. Zkusila se vymanit ze sevření, ale zjistila, že její síla na to nestačí.
"Ty jsi Klausova sestra …" poznala ji. Neznala je moc dobře, ale uvědomila si, že je to tak. A zděsila se. Snažila se jim dvě stě let utíkat a teď by to mělo skončit? Slyšela ji s tou druhou domlouvat se. Tehdy v lukách. Doufala, že se neodváží jen tak zaútočit, ale teď se bála, že je po všem. Už na sobě cítila zubatý okraj kůlu. Stačilo, aby Ethel škubla rukou, a probodne ji srdce. Navždy.
Ta ale chvilku zaváhala. Nechtěla, aby její pomsta byla spojována s Klausem, aby ji měla za jeho služku, která poslušně dělá, co jí řekne. Chtěla odpovědět a to byla chyba. Katherine toho využila, sebrala všechnu sílu a odstrčila ji od sebe.
Ethel ji popadla za vlasy dřív, než stihla utéct a rozmáchla se. Dubová větev se zabodla Katherine do zad. Ta zavřeštěla a dopadla na kolena. Rána byla špatně vedená, takže ji nemohla zabít, jenže bylo už pozdě. Její služka byla na místě prakticky okamžitě a když Ethel vyškubla kůl z Katherininých zkrvavených zad, aby zaútočila znovu a přesněji, vrhla se na ni.
Katherine se zatím rychle postavila a utekla. Ethel se pokusila setřást Emily, takže se jí zakousla do krku, aniž by si chtěla její čerstvou krev pořádně vychutnat, přehodila ji přes nadýchanou postel a utíkala za uprchlicí. Ale to bylo marné.
Znovu utekla, znovu byla pryč a znovu vyvázla.

Jsem nic, nedokázala jsem to. Ale nesmím přestat, teď nesmím přestat. I kdybych měla odprosit Thyre. Nesmí nám znovu dvě stě let utíkat.

Možná chtěla psát dál, možná už nevěděla co, možná byla na psaní příliš rozrušená, ale pero držela kousek nad útlou knížečkou a na její listy nechala dopadnout neposednou slzu, která se jí vykutálela z oka.
Všimla si jí a rozčílila se. Upír přece nepláče! Upír necítí! Upír to umí vypnout!
Vzteky smetla ze stolu vše, co na něm doteď mělo své místo. Na zemi tak přistála lampa, pero, kalamář, několik knih, kazeta se šperky a deník, z kterého vypadl svazeček popsaných listů.
Podrážděně zamručela a zvedla ho. Rozvázala provázek, jenž ho držel po hromadě a praštila s sebou na velkou postel s jemnými bledě modrými nebesy.

Všechno to byly vlastně jen dopisy. Tři dopisy, které dvě stě let uchovávala, a na které se dvě stě let neodvážila podívat.
Teď je držela v ruce.
Opatrně otevřela první z nich. Vlastně to byl ale poslední.

'Nejmilovanější Ethel,
vím, že všichni stojí proti tobě a nechtějí schválit naši lásku. Tvé sestry nejsou příliš nadšené a vím, co znamená, kdyby to zjistil tvůj otec. Nechtějí nám dopřát to, po čem oba toužíme, neboť jsme každý jiný a měli bychom být co nejdál od sebe.
Ale nyní se to možná vyplní.
Vím, že bychom měli stanout proti sobě. Měli bychom být nejhorší nepřátelé na život a na smrt. A vím, co všechno ti mohu způsobit, budu-li neopatrný.
Ale již se nemusíš bát, ty ani já, a nemusíme se schovávat.
Mluvil jsem s tvým bratrem.
Jakmile dokončí obřad, nic nám nebude bránit. Nebudeme se muset obávat mé smrti a tvé věčnosti, naše láska nebude muset zemřít spolu se mnou.
Miluji tě a proto udělám, co mi navrhl.
Jakmile dokončí obřad, přemění mě. Budu jako on. Nebudu vlkodlak odsouzený k měsíčnímu utrpení, budu žít věčně. Budu žít s tebou. Budu tě na věky milovat.
Obětování tří bytostí, ke kterému má dojít, nám konečně zajistí společný život, v jaký jsme se neodvažovali doufat.
Nemohu se toho okamžiku dočkat, Ethel. Doufám, že k němu dojde již brzy a nás dva nadále nebude nic rozdělovat.
Těším se, má lásko, a doufám, že se co nejdříve setkáme.
Tvůj Samuel'

Nechtěla jsem vzpomínat. Nechtěla, chtěla jsem to jen skončit, ale...nikdo se tomu někdy neubrání.

Další slzy se jí z očí už hnaly proudem. Byl to jediný člověk … jediná bytost, kterou kdy tolik milovala, a o kterou tolik stála. Jen s ním se ještě sama jako člověk dokázala chovat. Najít v sobě zbytky obyčejné dívky. A vzali jí ho.

Bolí to. A nejsem si jistá, že bych to měla vypnout, protože to pro mě až příliš znamená.
Nikdy, nikdy jsem ho už po tomto dopisu neviděla.
Vím, že už jsem se jednou snažila vypsat všechny vzpomínky na něj a na to, co se stalo, ale ten deník je pryč a ony ne. Možná bude další pokus stejně zbytečný, ale jen zde ležet a nechávat to k sobě připlout zase a znovu spolu s tím, že se mi Katherine nepodařilo zabít, je ještě horší.

K obřadu, o kterém mi Samuel, moje zakázaná vlkodlačí láska, napsal, mělo dojít v den úplňku. Vše bylo přichystané, stačilo třikrát zabít a Samuel i Klaus by dosáhli svého. Klausovo prokletí by se zlomilo a on by dokázal tvořit takové, jako je on, napůl upíry a napůl vlkodlaky. A Samuel by se stal napůl takovým, jako já a mohli bychom být navždy spolu. Byla jsem šťastna, když mi dopis doručili a vůbec nemyslela na rizika.
Měla jsem.
Nic nevyšlo podle plánu, Katherine, kterou měl jako součást obřadu zabít, utekla, Klaus sám musel z místa zmizet, protože se nesměl nechat najít s mrtvým upírem a vlkodlakem, dalšími nezbytnostmi k prolomení kletby, co v něm zadržovala jeho vlčí podstatu, a Samuel, můj milovaný Samuel, neměl na výběr. Měsíc vyšel, vlkodlačí kletba ho dostihla.
Utekl do lesa, kde se pravidelně schovával. Lidé se tam báli chodit a on si nejspíš myslel, že zůstane v bezpečí, jako vždy se přemění a ráno vše vyřeší. Alespoň myslím, nebyla jsem u toho. Ale vše tomu nasvědčuje.
Patrně tam ale ten proklatý den nebyl sám. Objevil se tam i mladý lovec a narazil na něj. Na rozběsněného vlkodlaka. Alespoň takhle to druhý den nadšeně líčil.
Není to pravda! Není...oni trpí! Oni nejsou krvelační, oni neskutečně trpí! Potřebují pomoc! Ale lovec...si to nemyslel. Vyzbrojen stříbrnými kulkami a přesnou muškou ho zabil!
O ničem jsem neměla tušení.

Klaus se ten večer vrátil domů a suše oznámil, že k transformaci nedošlo.
Až druhý den jsem se o osudu Samuela dozvěděla. Ten mladík se vymotal z lesa a hrdě, HRDĚ oznámil, že zabil vlkodlaka! Na to se s několika dalšími ozbrojenci vydali pro jeho tělo, nyní už mrtvé tělo mladého nahého muže se střelnou ránou. A před zraky všech jej SPÁLILI!!
S mým bratrem to nepohnulo..

"JAK TO MYSLÍŠ, ŽES NEMOHL NIC UDĚLAT! JAK TO MYSLÍŠ, ŽE UTEKLA!" stáli proti sobě, ona a Klaus. Ethel křičela se slzami v očích a Klaus to ignoroval.
"Utekla! Je to nevděčná mrcha! Nemůžu za to, Ethel! Nemůžu! Co jsem měl dělat. Nepovedlo se to." Niklaus nepřítomně zíral na kouř vycházející ze vzdálené hranice. Nedivil se sestře, že zuří, ale nehodlal ji nechat svalovat vinu na něj. Stejně nikdy její naivní lásku k vlkodlakovi nechápal.
"Tobě se nikdy nic nepovedlo! Ty a tvoje nápady! Ty a tvoje HLOUPÉ nápady! Neměla jsem ti věřit! Tobě, takovému sebestřednému vrahovi!"
"MLČ!" Tohle přehnala. Dokázal snést řádění svých sester. Všechny byly stejně hysterické a za všechna léta si již zvykl. Ale urážky své osoby nestrpěl od nikoho. Popadl ji pod krkem. Ať zuří. Ať pláče. Ale ať se proti němu nikdy nestaví.
"Dost. Dost urážek a dost obviňování! Já vrah? Jsi jediná, kdo si myslí, že zná pravdu. Už jsi zkoušela přesvědčit ostatní, že já zabil matku a já ti to promíjel. Dokonce i tohle jsem dělal i pro tebe! Ale už dost! Byl jsem bláhový, když jsem vám chtěl pomoct. Tys pro nikoho z nás nikdy nic neudělala, jen jsi vyžadovala slepou důvěru pro své lži. Ale to teď skončí, rozumíš, Ethel? Skončí to!" vykřikl a upřeně se jí díval do očí. Kdyby ji dokázal ovlivnit, nejspíš už by ji donutil poslouchat vlastní příkazy.
"Chceš mě umlčet? Chceš mě zabít? Chceš, abych tam hořela s ním? Protože to už jsi zařídil se všemi! Protože i to jsi zařídil ty! Jen kvůli tobě ho zabili!" vyprskla na něj na svou obranu.
"Kvůli KATHERINE! Ona všechno zničila! Ona utekla a ona mi zabránila obřad dokončit! A ona je jediná, kdo o všem ví a může nás ohrozit! Na ní se pomsti. Ji najdi a ji zabij! Nebo s ním hořet budeš!"

Nebála jsem se v tu chvíli svého bratra, ač nyní obavy mám. Nedokázala jsem utišit svou bolest, i když jsem mohla a jeho výhružky mi vůbec nic neříkaly. Ale pomyšlení na to, že ji budu moci potrestat, se mi zalíbilo.
Nikdy jsem se s Klausem takto nehádala. Vždy byl jen do sebe zahleděný a bezohledný, ale tehdy to bylo poprvé a naposledy, co jsem mu to předhodila. Byla jsem příliš zlomená. Pohled na hranici, kde hořelo mrtvé tělo mého miláčka, mě téměř připravoval o rozum.
A tak jsem tedy souhlasila, že já s Thyre se vydáme hledat Katherine a zničíme ji. Zničíme ji. Zařídíme, že nikomu o jeho tajemství neřekne, a že se nikdo nedoví o tom, čemu měla posloužit. Obřad již nejde dokončit, ale ona byla příliš nebezpečná a způsobila příliš mnoho, než aby nemusela platit.
Nepřemýšlela jsem nad jeho slovy, nevšímala si jeho výhružek mou smrtí. Vytrhla jsem se mu a s posledním pohledem na temný kouř z prostřed vesnice těch bezostyšných zaslepených lidských krys, se na zbytek dne ztratila z dohledu, jen proto, abych mohla v noci onoho mladíka najít a rozdrásat mu jeho hrdlo, kterým vítězoslavně proléval víno.

Tehdy jsem se tedy zavázala vykonat pomstu.
Klaus už zlikvidoval všechny, kteří o něm něco věděli. Zlikvidoval celou rodinu, jednoho po druhém. Matku, Elijaha, Rebeku, nejspíš i otce (ač jeho žádná škoda). Jen nás dvě nechal žít. Po dvě stě let nás nechal žit a pátrat.

A teď zase utekla! Až se Thyre o tomhle doví, bude si myslet, že jsem blázen, když jsem toto zkusila. Ale já musela.
Dokonce jsem zabila jednoho tuláka, který se mi připletl při návratu domů do cesty. Potřebovala jsem utišit vztek i zvířecí hlad, který se po tom všem dostavil. Chutnal odporně. A je mi lhostejno, jestli ho najdou a koho obviní.
Už nemáme čas. Musíme hned ráno sestavit fungující plán, zahnat Katherine do kouta a …!