Turnaround to Blame 4

Dobrý pocit, špatná realita

"Ahoj Side, tak co hlava?" vřítil se Danny Messer plný elánu hned po začátku jeho směny na patologii. Jeho dobře známý doktor Hammerback se zrovna opíral o jeden z pracovních stolů, na kterém leželo přikryté tělo.
"Po čtyřiadvacítce nonstop opravdu dost třeští, díky za optání," odpověděl mu patolog, sundal si brýle a promnul oči.
"Myslel jsem naši neznámou useknutou hlavu," upřesnil svou otázku kriminalista.
"No ta už třeštit rozhodně nikoho nebude," pokusil se Sid o žert a přešel k jiné pracovní desce, kde na ni ještě před několika minutami pracoval. "Navíc nemůžu potvrdit, že je useknutá."
"No počkej, sama přece té ženě neodpadla," oponoval Danny.
"To sice ne, ale nemám tušení, jaký předmět ji oddělil od těla. Protože řez je naprosto čistý, přímý, rozhodně byla oddělena jediným pohybem. Určitě to nebyl nůž, pila ani sekera. Muselo to být něco dostatečně dlouhého, aby ostří mohlo projet celým krkem."
"Mačeta? Nebo nějaká katana?" zkusil Danny.
"Možná, s jistotou bych to řekl, kdybych měl zbytek těla. Takhle se můžu jen dohadovat. Každopádně ale na tom, co vidím, nemá známky žádného jiného zranění. Nevšiml jsem si, že by se před smrtí prala nebo bránila takovým způsobem, co by jí na hlavě zanechal stopy. Jsou tu sice odřeniny, v kterých byla nečistota, ale usuzuji, že pochází od pádu hlavy na cestu."
"Dobře, takže zemřela na to utětí hlavy," ujišťoval se Danny.
"Patrně ano. Došlo k přerušení spojení mozku se zbytkem těla, přeseknutí cév, svaly přestaly fungovat, tělo vykrvácelo. Během prvních vteřin bylo po všem. Po oddělení od těla už se udrží vědomí jen vteřiny, maximálně po dvaceti vteřinách až půl minutě nastává smrt, kterou stejně nejde zvrátit. Nejspíš vůbec nic necítila," potvrdil Sid.

"Můžeš o ní říct ještě něco?"
"Předpokládám, že jde skutečně o ženu. Poslal jsem do laboratoře vzorek DNA, ale obličejové rysy jsou určitě ženské. Podle zubů se dá usoudit, že jí bylo kolem dvaceti let. Poslal jsem ještě vzorky, abych zjistil, jestli nevzala nějaké omamné látky a taky vlasy, pro případ, že by byla závislá v minulosti, ale výsledky jsou negativní."
"Takže tu máme zdravé obyčejné dvacetileté děvče, které za záhadných okolností ztratilo hlavu," přikývl Danny na znamení, že rozumí. "Někde ale musí být i tělo."
"To asi zcela určitě," ušklíbl se Sid. "A teď když dovolíš, já jdu domů. Už se nemůžu dočkat, až to své uložím do postele."

Danny chtěl něco odpovědět, poděkovat a jít, ale zazvonil mu telefon.
"Done?" zvedl ho, když uviděl na displayi číslo detektiva Flacka.
"Ahoj Danny. Myslím, že jsme právě našli zbytek z té včerejší oběti."
"Fakt? Seš si jistej, že je to ona?" ujišťoval se.
"No nevím, kolik nám po New Yorku běhá bezhlavých rytířů v ženské podobě, ale rozhodně je to tělo bez hlavy. Leží u vody za parkem," potvrdil mu Don.
"Tak jo, hned tam jedu. Vezmu někoho s sebou, třeba už budeme mít víc stop. Sid zrovna moc sdílný nebyl," nechal si ještě nadiktovat přesné místo, kde tělo leží, zavěsil a šel sehnat někoho ze svých kolegů.
Když pak oznámil postup v případu svému šéfovi, Macovi, dostal na pomoc Delka. Zdálo se ale, že Mac dnes není moc ve své kůži a snad ani nevnímal, co mu přesně říkal.
Jako by se dostal do nějakého problému.

A problém to bezpochyby byl.
Já si nedokázala představit, co mi vůbec večer řekne. Jak může obhájit fakt, že mi zatajil vlastní sestru. A jak bude reagovat, až se dozví úplně všechno.
Pak mě ještě několikrát napadlo, jestli mi náhodou netají další věci, když tohle zvládl.
Naštěstí jsem opět jen vyřizovala administrativní záležitosti, takže jsem se nemusela na práci plně soustředit. Sama jsem se divila, že máme v našem skladu tak ohromné množství záznamů ze všech případů, co jsme kdy řešili. A to bez shromážděných důkazů, ty totiž ležely v policejním archivu.
Žádost o místo u nového sboru forenzních specialistů FBI jsem podala hned ráno, stejně jako Brendan. Naše jediná další kolegyně Kathleen se rozhodla do té výzvy nejít a zatím nechtěla mluvit o budoucnosti. Doufala jsem tedy, že to bude kladně vyřízeno, ale teď šlo jen o jedno. Vyklízet, razítkovat, pečetit.
Na druhou stranu, viděla jsem alespoň ten velký kus práce, co jsme udělali. Viděla jsem, kolik zmařených životů jsme pomstili pomocí s dopadením vraha, nebo kolika lidem jsme ještě zvládli pomoci žít dál. A byl to dobrý pocit.

Jenže ten měl večer skončit.

S June Dahmerovou jsem se domluvila na konkrétní hodině a vyzvedla ji v motelu, kde přespávala. Matta jsem se rozhodla nechat doma s Ericem.

Můj otec Erica nikdy neměl příliš v lásce. Jako svého kolegy, podřízeného a jako odborníka v kriminalistické praxi si ho velmi vážil, ale nikdy se nehodlal smířit se skutečností, že začal chodit se mnou. Tenhle problém nastal už na vysoké, kdy jsem s ním začala poprvé.
Matthewa Chase, doktora a mého bývalého nadřízeného a partnera, měl oproti tomu celkem rád, jenže po jeho smrti, kdy náš vztah s Ericem začal nanovo, se musel smířit s tím, že bude patřit do jeho rodiny. A to moc dobře nedokázal.
Naopak Eric se snažil žádné rozpory nevyvolávat a malého Matta od začátku miloval. Nebyl jeho biologický otec, ale stal se formálním, tedy byl uveden i v jeho rodném listu a bral ho jako stoprocentně svého.
Sice je pravda, že člověka lze jen velmi těžko poznat a to i v případě, že s ním už několik let žiji, ale myslím, vím to skoro určitě, že Eric, i přes své sukničkářské sklony, i přes veškerou vztahovou nespolehlivost, která se u něj může projevovat, rodinu bere jako něco přirozeného a určitě ji chce. Stejně tak i děti. Nakonec asi i já. Proto negativní postoj mého otce zvládáme překonat.

Jenže tohle byl příliš velký zásah, než aby se dal v klidu ustát.
Sedmnáct let mi tajil sestru. Sedmnáct let mi lhal.
Nevzpomínala jsem si na žádnou jeho přítelkyni, co by měla porodit dítě. Ale nebyla jsem malá, když k tomu došlo. Měla jsem právo o tom vědět.

Teď jsme se konečně měli sejít a všechno zjistit.
June seděla v mém autě na sedadle spolujezdce a už několik minut jsme se mlčky snažily dostat přes hustý večerní provoz.
"Možná bych tě měla upozornit na pár věcí," prolomila jsem ticho, co krom pozdravu panovalo, jako první.
"A to?"
"Táta je řekněme … celkem nekompromisní. Rád si stojí za svým a dokáže se kvůli tomu hádat."
"Máma taky, nemyslím, že by mohl být horší," pokrčila rameny.
"Má trošku katathymní názory."
"Jaké?" otočila se na mě.
"Katathymní, jako že je nemění a to, co je jeho názor, je pro něj pravda. Tedy alespoň v téhle sociální oblasti. Promiň, někdy mi ujede něco odborného a zapomenu, že lidé kolem mě tomu nemusí rozumět."
"Aha. Hm. Já … psychology nesnáším," řekla zase po chvilce. Zřejmě se rozhodla, že úplně nejlepší bude říkat pravdu a hned se úplně neotevírat. Přeci jen vůbec netušila, jestli jí někdo z nich bude ochoten pomoci. Co pomoci, vůbec přijmout.
"To spousta lidí. Ale neboj se, já nejsem terapeut. Nejsem ten, kdo by kecal lidem do života," terapeutická a poradenská činnost mi zkrátka nikdy nešla, i když jsem krátce působila jako klinický psycholog v nemocnici. A nebylo to ani nic, co by mě bavilo a naplňovalo. Mnohem raději jsem byla analytikem, co se uplatní v určité části forenzní praxe.
"Aha a co teda? To přece psychologové dělají. Žvaní a žvaní a snaží se o něčem lidi přesvědčit. K jednomu mě máma taky poslala, když jsem jí řekla, že jsem těhotná."
"Já pracuju pro policii a FBI. Děláme profily zločinců, zabýváme se teoretickou victiomologií, analyzujeme zadržené a snažíme se řešit případy tak, že na základě psychologických metod hledáme pachatele. To všechno potom dohromady s normálními důkazy jde před soud. Takže jsme hodně zjednodušeně řečeno součást vyšetřovatelů."
"Hm," odpověděla prostě. Nejspíš jí to moc nezajímalo, ale nechtěla být neslušná a dát to najevo.

"Řeknete mi … ještě něco o něm?" kývla hlavou k cestě před námi.
"Něco, co ti bude dneska k užitku … jo, ale tykej mi. Když už … když už jsme sestry, je to takové hloupé," těžko se mi to říkalo. Celý život, dvaatřicet let, jsem byla zvyklá na život jedináčka.
"On … až se dozví, proč jsi vůbec tady, asi bude … předpokládám, že bude hodně naštvaný."
"Taky mě bude nutit, abych to dala pryč?" vyjela okamžitě.
"Chceš si dítě nechat?" ujistila jsem se ještě.
"Jistě! Nemůžu ho zabít a navíc … udělám to a pak už ho nebudu moct mít nikdy, to určitě."
"Dobře … k tomuhle tě vážně nutit nebude, on je vcelku proti potratům. Ale stejně bude řádit," a co teprve já. Pokud se bude chovat jako obvykle, asi si neudržím chladnou hlavu.
"A ty?"
"Co já? Jestli budu řádit? Jsem na něj naštvaná, ale nemám důvod být na tebe."
"Ne, myslím … vadí ti, že jsem tu?"
Tuhle otázku jsem zrovna nečekala. Málokdo se přímo zeptá.
"Byl to pro mě šok," odpověděla jsem vyhýbavě, "ale … pokud potřebuješ pomoc, měli bychom ti ji poskytnout," i když ani to asi nebude úplně nejsnazší.

Brzy jsem parkovala na začátku bloku, kde otec bydlel.
S June jsme vystoupili z auta.
"Snaž se nebrat si moc to špatné, co řekne," upozornila jsem ji ještě a pak jsme vyrazily k jeho bytu. Byli jsme domluveni, takže by nás měl očekávat.

Patrně očekával, protože otevřel hned po prvním zazvonění. Já prošla dovnitř a June hned za mnou.
Mlčel, ale bedlivě si ji prohlížel. Její matka mu nikdy neposlala žádné její fotky, takže ji teď vlastně viděl poprvé.
Usadily jsme se v obýváku. Ještě než se stačil zeptat na nějaké formální záležitosti jako jestli chceme něco k pití, pokud to měl v úmyslu, začala jsem já.
"Fajn, takže teď chceme vysvětlení, tati."
Přikývl a sám se posadil do křesla proti nám.
"To já bych rád taky. Nikdy jsme neplánovali tuhle situaci."
"Ale nastala. Proč, to je teď vedlejší. Ale jak vůbec mohla nastat?" nechtěla jsem ho nechat získat převahu a ptát se. Nejdřív jsme musely znát úplný začátek. "Tati a uvědom si, že tohle je fakt nutný, abys řekl. Kdyby June nezačala mít problémy, asi by nikdy neměla potřebu tě hledat. Tak prosím začni."

Šlehl po mě nepříjemným pohledem. Nesnášel když já mu začala rozkazovat. Navíc to bylo jen ve chvílích, kdy jsem sama byla hodně nabroušená. Potom se podíval na June.
"S tvojí matkou to netrvalo moc dlouho, přijela sem zkusit štěstí myslím, že ohledně jednoho zaměstnání. To jí nakonec ale stejně nevyšlo a brzy zase odjela. A že otěhotněla jsem tehdy ani nevěděl. Řekla mi to až o několik týdnů po jejím odstěhování a taky mi řekla, že dítě chce. Domluvili jsme se, že ho se mnou nijak nebude spojovat. Akorát jsem jí pravidelně posílal peníze. Nebyli jsme potom ani v pořádném kontaktu, chtěli jsme to tak oba," odvyprávěl ve zkratce to nejdůležitější.
"Vůbec si na nikoho nevzpomínám," poznamenala jsem.
"Bylo ti tehdy patnáct, pokud si dobře vzpomínám. Měla jsi trochu jiné zájmy."
"No dobře, dobře, ale proč jsi mi alespoň neřekl, že existuje moje sestra? Nebo proč to neřekla ona June?"
"Nechtěli jsme, abyste se jednou rozhodly se najít. Aspoň já nechtěl."
"Máma určitě taky ne, vyhýbá se takovým … závažným událostem," podotkla June. "Je trochu hysterická."
Tomu jsem se nedivila, všechny otcovy přítelkyně byly hysterické. Snad až na Stellu, ale i ta už je pryč.
"A upřímně, já jsem ani nikdy netoužila vás hledat. Když jsem se ptala mámy na otce, většinou mě odbyla s tím, že to není nikdo zajímavý."
"Tak proč teď?" rozhodl se využít své příležitosti na otázku.
"Protože už jsem to doma nemohla vydržet. Máma se se mnou pořád jenom hádala, začala mě nutit do něčeho, co nechci a odmítla mi pomoct. A babička je už moc stará a navíc žije v Kanadě a já nemám občanství."
"Ona je totiž těhotná, tati," rozhodla jsem se jít k jádru věci hned. Pochybovala jsem totiž, že on prozradí ještě něco. "Potřebuje od nás pomoc."

"V sedmnácti? Těhotná?" řekl to takovým tónem, po kterém jsem dokázala odhadnout, co nastane. Nic příjemného.
"Hm."
"Takže těhotná? Přišla jsi sem, protože tvoje matka není nadšená z toho, že jsi ještě dítě a budeš mít vlastní? Myslíš, že my tady z toho nadšení budeme?" máloco pro něj bylo tak ožehavé, jako otázka dětí ve vlastní rodině.
"Bezva, tak já jedu do Kanady, super," zvedla se.
"Počkej! Tati nech toho, tohle si odpust! Chceš jí dávat nějaký kázání? Nikdy jsi o ní nejevil nejmenší zájem a teď jí vyhodíš? Ona nás potřebuje!" měla jsem to čekat, ale on to přeháněl.
"Ty se do toho vůbec nepleť, ty máš svých problémů, co bys měla změnit, až dost!"
"Jo? Já? I kdyby, o to tady v nejmenším nejde! Tvoje dcera bude mít dítě a nemá kam jít!"
"Ne, to je dobrý, něco najdu, poradím si …" ozvala se znovu June.
"Ne, počkej, počkej, tohle vyřešíme. Když tě táta odmítnul, můžeš bydlet u nás. To zvládnem," sice jsem v tu chvíli moc neuvažovala nad důsledky, ale rozhodně to byla přijatelnější varianta, než se odstěhovat od hysterické matky k neurotickému otci.
"Ano, to je ideální! Ty se zvládneš postarat o sestru a o další dítě, že? Víš co, kdo je otec toho dítěte? Neměl by u toho být třeba taky?" vstoupil do toho znovu Mac.
"To bych nerada říkala," odpověděla mu June dost zatvrzele. Nejspíš ihned pochopila, že detektiv Taylor není otec, jakého by si přála.
"Ale já to chci vědět. Za tohle je zodpovědný, takže-"
"To je ale její věc, když to nechce říct, tak jí do toho-"
"Danielle teď mlč!" okřikl svou starší dceru.
"Nejednej se mnou jako s nějakým tvým zadrženým!! Jestli ti to nechce říct, tak neřekne. A laskavě se uklidni, tady křik nepomůže!"

June se začala cítit nepříjemně. Nechtěla tu být už ani chvíli.
"Jestli je to takovej problém, tak se omlouvám, že jsem vůbec někoho z vás obtěžovala," zvedla se znovu a chtěla ihned odejít.
Zadržela jsem ji.
"Tak fajn, takže …" Mac se nadechl a pokusil se uklidnit svůj hlas. "Takže tvoje matka nechce, aby se to dítě narodilo a ty jsi od ní proto odešla, ano?"
June přikývla na souhlas.
"Víš vůbec, co to znamená mít dítě?"
Obě jsme si ho trochu pohrdavě prohlédly.
"Dozví se to. Nenutím tě nic zařizovat," odpověděla jsem za ni. "Pomůžu jí s tím sama. A pokud se rozhodneš, že June je tvoje dcera a ne člověk, kterému posíláš peníze, tak …"
"Asi … asi to potřebuju trochu strávit."
"Nejsi sám."