Adam vyhledal jeden volný a usadili se k němu. Hned se jí zeptal, co si dá, ale když si jich obsluha pořád nevšímala, zvedl se a šel objednávku vyřídit sám.
Jenna se zatím rozhlížela kolem. Musela přiznat, že to tu špatné není, ačkoli nebyla fanynkou žádného restauračního zařízení. Pomalu otočila hlavu od nevelkého okna v horní části zdi vpravo. Podél ní stálo několik stolů pro šest. Očima přejela na druhou stranu. Tam byly menší stolky a ještě dál bar, kde stál Adam a čekal, až na něj přijde řada.
Potom se ale vrátila ke stolku, který předtím jen přelétla, a zarazila se. Asi pět metrů od ní seděl Paul, před sebou měl sklenici piva a probodával ji pohledem, který střídal ze znechuceného na naštvaný a otrávený. Jenna chvilku netušila, co by měla dělat, pak sebrala všechnu odvahu a místo předstírání, že ho nevidí, mu zamávala.
Asi po deseti vteřinách se vrátil Adam, podal jí pití a ona se znovu vyzývavě podívala na Paula. Tím ale trucovitost vyčerpala a po zbytek večera se snažila nevšímat si přibývajících sklenic před ním a i toho, že se zvedl a odešel ve chvíli, kdy se zvedli i oni a Adam jí vzal kolem pasu.
Hodně ho to totiž štvalo.
Sice ji pořád dokázal rozhodit a ten včerejší polibek, či spíše včerejší muchlování, ji vykolejilo úplně, ale přesto ho už neuctívala ani po něm netoužila a jemu chyběl její obdiv a jistá přízeň, kterou může ignorovat a připadat si tak jako někdo, kdo má všechno pod kontrolou, a kdo je vyšší úroveň, než nějaký nýmand. I když šlo jen o ni, znejisťovalo ho to a on chtěl, aby se to vrátilo.
A co mu vadilo ještě víc, než že ona neprojevuje zoufalý zájem o něj, bylo, že jiní projevovali zájem o ni.
Adam Ross. Adam pitomý Ross. Adam zoufalec Ross. Adam idiot! A co hůř, ona s ním klidně šla na rande!
Neznal ho zrovna moc dobře, ale všiml si, že je to jenom pan vševěd, co se stydí vylézt z ulity, a je zahrabaný v počítačích. Kdo ví proč dával Taylor zrovna takovému šanci.
A to byla další věc.
Taylor. Její dokonalý pan otec šéf detektiv Taylor.
Ať si říkala co chtěla, ať s ním žila nebo ne, nepochyboval, že když začne holčička fňukat, postaví se na její stranu. To přeci normální otcové dělají. A Taylor nebude jiný. Ani Jenna.
Jenna zkurvená Taylorová. Komplikuje mu život.
A Paul kretén Headley ji nechává.
Určitě čekal, že se s Adamem ještě tu noc vyspala, ale to neudělala. Neměla to ani v plánu. Nějak nedošla přesvědčení, že Adam je ten, koho chce.
Šla s ním proto, že jako kamarád by byl naprosto skvělý, a taky proto, že mu ze vzdoru chtěla dát šanci. Jenže tušila, že mu k ničemu nebude. Zvlášť, když tam viděla Paula.
Byl tam dřív, než oni, takže šlo o náhodu, stejně jí ale připadalo, že přesně věděl, kam půjdou, a schválně tam šel taky. Uvědomila si ale také, že jí to nevadilo. Ba co víc, on byl naštvaný. Ne ona. A žárlil? Chtěla, aby žárlil? Možná, že to byl hlavní důvod. A bezpochyby by ji to potěšilo.
Přistihla se tak, že přijímá jeho strategii.
Proto se o schůzce ani jeho spatření vůbec nezmínila. Jí také vadilo, že předstíral, že se mezi nimi nic nestalo, ač potřebovala, aby se k tomu vyjádřil, aby něco řekl, aby ji v tom nenechal. A pokud teď potřebuje to samé, nehodlala mu to dopřát. Jen ať hádá, co bylo dál. A pokud ho to štve, ať ho to štve.
Jenže naštvaně se netvářil a celý den se choval jako vždycky. Pracoval, občas si z ní utahoval a nedělal si vůbec nic z toho, když se mu to chabě pokusila vrátit. Ani jednou při tom nezmínil ani Adama, ani pub.
Když potom odcházela o něco dřív než on a konečně jela po dvou dnech v laboratoři domů – byla jen vděčná své prozřetelnosti a architektovi, co nezapomněl na pořádné sprchy – klidně jí popřál dobrou noc a vypadal spokojený sám se sebou.
Nechápala to.
Pochopila další ráno.
Paul přišel pozdě.
Nesvěřil se proč. Ani se neomluvil. Nejspíš to ze své šéfovské pozice, co mu spíš než díky schopnostem byla svěřena díky absenci jiných lidí a zase tolik neznamenala, zvlášť pro jiná oddělení, nepovažoval za nutné.
„Co se stalo?“ zeptala se proto sama.
„Co se mělo stát?“
„Že jdeš pozdě. Šéfe.“
„Rušná noc. A taky moje věc,“ uculil se.
„Jasně. A já už si říkala, že ses zlil a gastritida tě poslala k zemi nebo pod zem. Ono ale zase nic,“ povzdechla si ironicky.
„Neboj, až se to stane, budeš první, kdo se to doví. Přidám to do svý poslední vůle.“
Měla na jazyku něco o posledním volovi, ale raději pomlčela.
„Po tom, cos předváděl s tím pivem, bych se nedivila, kdyby to bylo brzo.“
„To mě překvapuje, že při té skvělé zábavě s Rossem jsi měla čas i kontrolovat, kolik vypiju,“ zatvářil se hned zase kysele.
„Ani nevíš, co všechno já zvládám,“ odsekla mu a otráveně se otočila po cvakavém zvuku tiskárny. Tiše zaklela, zastavila tisk a jala se vytahovat z ní papír, co se podle všeho zasekl a zmuchlal.
„No super,“ procedila pak mezi zuby a otevřela kryt, protože kus stránky zůstal uvnitř. Chvíli s ním bojovala, než se jí povedlo ho vyprostit a pak spustila znovu tisk výsledků ze spektrometru.
„To jsou šunty …“ bručela si pro sebe a přehlédla tak, že do laboratoře vstoupila blonďatá laborantka, kterou ani nedovedla přiřadit ke konkrétnímu oddělení.
Zaregistrovala ji teprve ve chvíli, kdy došla k Paulovi.
„Ahoj,“ usmála se na něj Kendall.
„Čau.“
„Odešel jsi dost rychle,“ řekla mu potichu a poté, co se ohlédla po Jenně.
„Jo, bylo už dost pozdě,“ Paul pokrčil rameny.
„Jo … ani jsem ti nestačila říct, že to bylo skvělý a …“ přemýšlela, jak říct, co chtěla dál, ale Paul toho využil k vlastnímu zhodnocení.
„Když máš ten dojem …“ pronesl stále v nepříjemném duchu, v němž po příchodu začal.
Kendall se zarazila.
„Mám ten dojem? … Víš … víš co? Nemám! Jsi ten nejhorší, jakýho jsem měla!“ už si nedávala pozor, jestli ji slyší i Jenna. Bleskově ji naštval. Tím, co řekl i tím, jak se u toho tvářil. Potom odešla. Ani jeden nepochyboval, že se už neukáže.
„Co?“ Paul si všiml, že se na něj Jenna dívá.
„Ty seš … takovej hajzl.“
Paul zase jen pokrčil rameny. Začínala toto jeho gesto nenávidět.
„Jasně, že je ti to jedno. A dost mě překvapuje, že nejdřív tvrdila, že se jí to líbilo,“ mračila se na něj.
„Tím jako chceš říct co?“
„Že znám tvou pověst. Proto máš vždycky románky na jednu noc. O víc s tebou už nestojí. A za víc to taky nestojí. Proto se divím, že to neřekla hned. Nevěřím totiž, že se to změnilo. Že jsi nechutnej a sebestřednej, to je totiž očividně stejný pořád.“
„Jako by tebe mělo zajímat, co s kým dělám,“ odfrkl si. Neměl rád, když někdo vytahoval pověst, kterou měl ohledně jeho sexuálních dovedností na škole. On si nemyslel, že by byl špatný. A ani teď si s ním žádná nijak nestěžovala.
„Radši ne. To by byly dlouhý seznamy. Všechny na tebe letí, ale kdyby tušily, na co vůbec letí … Kolik laborantek jsi už vůbec takhle ojel?“ zeptala se bez obalu.
„No já jsem s tím počtem rozhodně spokojenej. A ty? Nejsi vlastně ještě pořád panna?“
„To tebe vůbec zajímat nemusí. O noc, co si neužiju, nemám zájem,“ odsekla mu.
„Já zapomněl, že s Rossem si užiješ.“
„Seš ubožák, Paule. Vždycky jsi byl a vždycky budeš. Potetovanej, neschopnej, manipulativní ubožák. A kvůli tomu, jakej seš ubožák, mu nesaháš ani po kotníky,“ podívala se na něj tak ledově a tak tvrdě, že se zarazil.
Byla to pro ni poslední kapka. Možná ji chce. Možná jen provokuje a ona si to namlouvá. Možná si jen zase zkouší hrát. Ale na tom nezáleží. Zachoval se hnusně. Zachoval se přímo odporně. A už ne jenom k ní, ale i k těm, co o něm vůbec nic neví. A ona mu to vrátí. Vrátí mu všechno, co jí udělal, a nechá ho cítit se tak, jak se kdysi cítila sama.
Dokáže to. On si tu sice hraje na šéfa a frajera, co klátí jednu za druhou, ale to není důvod, aby ona nemohla být silnější.
Rozhodla se. Pevně.
Jeho ale začalo hned v následujících dnech její chování mrzet.
Jako mávnutím proutku totiž přestala na jeho provokace a narážky reagovat. Mluvila s ním, jako by ho sotva znala, a když už to vypadalo, že se opravdu naštve a konečně něco udělá, vymyslela způsob hodný jeho samého, kterým mu řekla, že je idiot. Přestala s ním prostě komunikovat úplně.
Jenže on o to stál. Chybělo mu to a každý večer proto začal chodit ven a pít. Dělal to i dřív, ale teď zvýšil intenzitu.
Už dávno nepil, aby zapomněl. Tenhle účinek na něj alkohol neměl několik let. Spíš hodně let. Ale pil, pivo, whisky, absinth, cokoli, protože to byla nějaká činnost, a protože ho přestalo bavit tahat holky do postele, když s žádnou z nich doopravdy nic neměl a o tom, že je ubožák, už nechtěl slyšet, a taky proto, že Jenna se netajila tím, že měla další rande s Adamem.
Štvalo ho to. Žárlil? Možná. Chtěl ji? Při muchlování v laborce určitě. A teď? Možná. Potřeboval ji pokořit a zase získat pevnou půdu pod nohama? Možná to zašlo dál.
Jenže ta děvka dává přednost Rossovi!
Nevěděl, že pro ni to není zrovna snadné. Pokaždé si na jednání s ním dávala bedlivý pozor. Bála se znovu se do něj zamotat, protože se bála další rány. Jenže cítila, že to není tak, jak chce skutečně. Vůbec nic nebylo tak, jak její upřímná část hluboko uvnitř, ta, které nevadilo cítit k někomu chlad i touhu zároveň, chce skutečně.
Vědět to ani nemohl. Jenna by mu nikdy nepřiznala, co k němu opravdu cítí. Tu chybu udělala Tehdy. A Tehdy znamenalo období sice zajímavého a náročného studia, kde zářila, ale jinak šílených psychických houpaček, za kterými mnohdy stál právě on. K tomu pak zjistil, co cítí, a mohl toho využívat ke krmení své zvrácenosti.
A jako vždy, když se šelma krmí, oběť trpí. A tahle šelma si utrpení navíc přála.
On sám nikdy nebyl úplně v pořádku, a tohle prostě chtěl. Pomáhalo mu to ve vlastních problémech.
Teď ale trpěl on, a ne jako oběť šelmy, ale jako přehlížený a odložený pes. Sám by nikdy podobný příměr nepoužil, ale bylo to tak. A co hůř, musel uznat, že čím nedobytněji se tvářila, tím pro něj byla zajímavější, a tím trpěl víc.
Tehdy věděl, že na ni stačí ukázat, a bude ji mít. Že mu neodolá. A to ho nelákalo. Chybělo jí něco, co by ho přitahovalo. Jenže teď? Líbí se mu. Stala se výzvou. A on ji chce dostat. Bože, on ji chce čím dál víc dostat. A nejde mu o pokoření.
Asi měla pravdu. Věci se změnily. Ona se změnila. I jeho pohled na ni se změnil. Jenže to, co ho na ní přitahovalo, ji teď zároveň i vzdalovalo.
Bylo to něco nového a on s tím neuměl hnout.
Proto jen chodil pít a občas v duchu nadával. Na ni, na svět, na práci, na Rosse, na Taylora, na změny, na všechno. V takových chvílích ho pak vždycky ještě popadl vztek.
Většinou ho ale neměl jak ventilovat, tak jen víc pil.
Většinou.
Žádné komentáře:
Okomentovat