Turnaround to Blame 5

Prozatím fajn

June vyrazila z otcova bytu jako první. Rozhořčený výraz, vztek sama na sebe a rozhodnutí, že to balí. Ale to jsem tak nechat nemohla.
"June, počkej, počkej, já vím, že jsi teď naštvaná, ale uklidni se. Prosím," zastavila jsem ji, když jsme se dostaly před vchod. Rozhodně totiž nemířila zpět k mému autu.
"A co ještě? Myslím, že padlo všechno podstatný. Sbalím si kufry a pojedu do Kanady. Co jinýho," vyštěkla na mě.
"Ještě ne. Teď jsi rozrušená, zvu tě na čaj, na zmrzlinu, na kafe, na cokoli budeš chtít. Tohle se dá vyřešit, nemůžeš brát vážně to, co řekl on. Sice se nezdá, ale umí být dost náladový a vybuchnout."
"Já ale nemam zájem. Nechte mě být, jo?"
"Prosím, June. Teď nemůžeš nikam zmizet. A musíš se šetřit a nerozčilovat. Když se zítra v klidu rozhodneš odjet, nebudu ti bránit, ale teď pojď. Vlastně o tobě ještě vůbec nic nevím a těhotenství s problémy a bez otce už jsem taky řešila, i když za méně nepříjemných podmínek," cítila jsem, jak nechce, ale pustit ji v téhle náladě pryč by nemuselo dopadnout dobře. A i když to některým lidem přijde jako vlezlé jednání, bylo mou osobní i profesní povinností postarat se o ni.

Nakonec se nechala obměkčit a já ji vzala do jedné mé oblíbené kavárny. Otevírací doba byla dlouhá, prostředí striktně nekuřácké a i když ceny ne zrovna nízké, cítila jsem se tam dobře. Proto jsem doufala, že i ona trochu povolí.
Nepromluvila, dokud jsme se neusadily k jednomu stolu a já neobjednala dva čaje a dvě porce palačinek se šlehačkou.
"Jsi říkala, že jsi to řešila taky," začala, když servírka odešla vyřídit objednávku.
"V jistém smyslu. Před čtyřmi a něco lety."
"No tak to ti nebylo sedmnáct, co. A stejně, ty máš hezkýho chlapa, máš dítě, máš práci, máš otce, všechno v pohodě, já bych se měla pakovat a nemám nic, to se mi moc podobný nezdá," pořád se snažila dávat najevo, jak je její situace horší, jak má negativních i soustrastných řečí dost a jak chce pryč.
"Teď. Jenže když jsem zjistila, že se má Matt narodit a řekla to jeho otci, asi za dvě hodiny ho zastřelili. S prací jsem sekla. Pak se to nějak zlepšilo a teď jsem se dostala do bodu domácnosti s temperamentním žárlivým kubáncem, dítětem ve fázi vzdoru a prací zase nejistou. Ale ty jsi udělala dobře, že jsi přijela. Rozhodně nechci, abys utíkala někam do Kanady, jestli to táta odmítne, tak se o tebe postaráme my."
"Nerada se vnucuju a když jsem někde nevítaná tak …"
"To jsem nikdy neřekla," zarazila jsem ji. "Těžko se najednou smiřuju s tím, že mám sestru, ale jsi tady a nejde to nebrat na vědomí. Proč jsi vůbec nemohla zůstat doma? Jenom proto, že to tvoje máma neschvalovala?"
"Ona je fakt strašně neurotická. Pracuje v bance a myslím, že jí to hrozně štve. Navíc už dlouho nikoho neměla a já jí začala mít plný zuby. Strašně nadávala i na mýho kluka, pořád jsme se hádaly. A z Maine to sem zase není tak daleko, abych se nemohla sbalit a vypadnout."
"Na tvého kluka - to jako otce toho dítěte?" ujišťovala jsem se.
"Hm … ještě i předtím … je mu jednadvacet, zdálo se jí to moc … ale přitom on studuje, je fajn, je normální …"
"A ví to? Co se stalo?" zeptala jsem se. Jestli je tak fajn, slušný a studující, asi by se k tomu měl nějak postavit.
"Hm. On je zpátky na škole totiž. Dělá elektrotechniku. Já jsem taky chtěla studovat … medicínu …" z toho jsem nepochopila, jestli ví nebo ne. Ale určitě ještě bude příležitost to zjistit.
"To není ztracené. Určitě můžeš. Až se to narodí a budeš připravená, doděláš tu střední. A kdo ví."
"S dítětem, jo?" usmála se velmi sarkasticky.
"Třeba i s dítětem. Hele já i Eric máme hodně náročná zaměstnání a zvládáme Matta bez problémů. Dá se to."

Na chvíli jsme se odmlčely, protože nám servírka přinesla požadované palačinky.
"Co je vůbec zač, když to není jeho otec?" zeptala se June, když ochutnala, aby přehodila výhybku z řešení vlastní budoucnosti. Sama vůbec netušila, co bude dál, a nechtěla to rozebírat.
"Eric je kriminalista … tak jsem ho poznala. Táta je jeho šéf. Nesnáší se, víceméně."
"A je tvůj manžel?"
Zakroutila jsem hlavou a zvedla ruku na znamení, že nemám žádný prstýnek. "Ani snad nemáme potřebu, aby byl. Špatně se to vysvětluje, ale řekněme, že se dají najít důvody, proč je to tak lepší."
"Tomu už nějak nerozumím," zavrtěla June hlavou a napila se.
"V naší rodině jsou dlouhodobé vztahy celkem problém."
"No to u nás asi taky, nemám žádný sourozence, krom tebe, máma s tátou podle toho, co říkal, byla pár týdnů, měla za můj život jenom pár chlapů a vždycky na chvíli," přikývla.
"Jo, přesně tak. Táta taky. Moje matka od něj odešla, když mi bylo sedm. Teď už ani nežije. A jeho poslední přítelkyně je taky už nějakou dobu pryč. A když to vezmu za sebe, většina mých vztahů skončila katastrofálně. Doufám, že s Ericem to teď vyjde. Jsme spolu už podruhý, víš."

Nakonec se June trochu uvolnila a rozpovídala. Vyprávěla mi o svém životě v jednom malém městě v Maine nedaleko Kanadských hranic, o své matce, jen o otci nenarozeného dítěte příliš mluvit nechtěla. Já jí na oplátku řekla pár věcí o otci, mně, o naší práci - i když vysvětlovat co je BAU, forenzní psychologie, kriminální laboratoř bylo složité, jsem zvyklá na to, že v tom jede celá rodina a tak tomu i rozumí - a aby si nepřipadala sama uprostřed velkých problémů, řekla jsem jí i o zavraždění Matthewa a hlavně jsem ji přesvědčila, aby tu ještě zůstala. Zatím v motelu, na který ji přispěju, dokud otec nepošle pravidelné peníze. Už jí totiž povážlivě docházely.
Ostatními problémy jako útěk ze školy v Maine, převedení opatrovnictví a podobně, bude čas zabývat se později, až se vody prvotního šoku na všech frontách trochu uklidní.
Ale rozhodla jsem se najít řešení, díky kterému by mohla být u nás. Nemáme příliš velký byt, ale v Mattově pokoji by se možná místo na spaní našlo. Eric by určitě nebyl proti.

Eric naštěstí ještě ale žádné takové dilema neřešil.
Měl na starosti Matthewa, zatímco jsem byla pryč a nepřemýšlel nad problémem, který příjezd June Dahmerové způsobil.
Vlastně se ho to zatím svým způsobem ještě příliš netýkalo, protože já od něj ohledně ní nic nepožadovala. Zatím jen spořádal spolu s Mattem večeři, zvládl s ním pohádku ve španělštině, protože ještě, než začal mluvit, jsme se dohodli, že nebude na škodu, bude-li umět více jazyků, dohlédl na to, aby se vykoupal a zalezl do postele.
Nakonec to udělal i Eric sám.

Celý den společně s Dannym Messerem pracoval na místě nálezu a posléze na důkazech z něj. Nebylo to tak jednoduché, protože tam nalezli tělo k hlavě, co už měli z předešlého dne, takže se stalo druhým místem možného činu. Samozřejmě nebylo moc snadné ho projít. Tělo leželo z části v řece kus od Centrálního parku, původního vyšetřovaného místa, mezi kameny, plevelem, vyplaveným odpadem a samozřejmě postrádalo pár věcí jako botu a nenašli ani žádnou kabelku, takže museli projít i vodu. Respektive musel to udělat on, jakožto potápěč. Tuto svou specializaci společně s daktyloskopií si přivezl z Miami a věnoval se jí dál. Samozřejmě uměl zacházet i s ostatním materiálem a dělal to i teď. V laboratoři se s ním pachtili ještě dlouho, navíc se při pitvě ukázalo, že až na odťatou hlavu nemá nalezená žena vůbec žádná zranění, před smrtí si nevzala žádné drogy ani léky až na malé množství alkoholu, což specialisté usoudili na běžnou sklenka vína či podobného pití, neměla pohlavní styk a nezjistili ani žádné další anomálie, co by je posunuly dál.

Doufal tedy, že další den se tak stane.