Maturák (2013)

Už zbývalo jen obléci si sako, nechat jeho doprovod zaháknout se do něj a mezi ostatními vyrazit do sálu, kde bude chvíli jako to největší pako hrající si na Hollywoodskou hvězdu na červeném koberci procházet sem a tam podle stanoveného pořádku, nechá si jako parodie na miss world nasadit šerpu, a potom, snad, se zamíchá do párů, co se zvednou od stolů a začnou tančit, a bude moci zmizet. Ne úplně pryč, jen k zábavě víc podle jeho gusta.

Přehodil si tedy černé sako, povinnou součást společenského obleku za kdo ví kolik, který mu koupila matka bez jeho pomoci, prý aby aspoň jednou vypadal jako slušný člověk, přes ramena, ruce zasunul do rukávů, a začal se cítit jako ženich nebo jako zločinec kráčející ke svému soudci. A ne, že by se to nějak moc lišilo.

„Seřaďte se, dělejte, už začínáme,“ houkla ještě dozadu za sebe Aysha, napůl indka, která do jejich třídy nastoupila až v polovině střední školy, ale spolu s malou skupinkou dalších dívek okamžitě převzala vedení při organizování veškerých akcí. A maturitní ples, závěrečnou tečku za otravným studiem, si nemohla nechat ujít.
Paul se tedy postavil vedle svého doprovodu, jak tradice velela, své momentální přítelkyně, a ta se k němu natočila a ještě mu starostlivě upravila kravatu. Protočil oči. Napadlo ho, proč je přijatelné, že se každá žena hned vrhne na muže a začne ho tahat za krk, ale kdyby on vzal lem jejích světle zelených splývavých šatů a začal jí vytahovat dekolt, dostal by hned pár facek.
Potom jí nabídl rámě, tak negentlemansky, jak jen to šlo, a v dlouhém štrůdlu vykročili.

Měli vejít do obrovského sálu, kde se jejich ples konal, vystoupat na pódium, počkat na vyhlášení svého jména, přes světla reflektorů dojít až k třídní profesorce, převzít od ní šerpu, poslechnout si potlesk obecenstva, a zase ustoupit stranou dalším. Potom sestoupit zpátky dolů, plynule se přeformovat do dlouhé řady párů, počkat na konec školní hymny a začátek taneční hudby a začít tančit.
Tehdy by se konečně měli přidat i ostatní a po několika úvodních klasických tancích by se z plesu měl stát normální maturák s klasickou opíječkou pod zákazem alkoholu a povalováním chlapců na dívkách při ploužácích.

Zatím ale stál v naprosto příšerných společenských botách – kanady se sice možná nehodí k obleku, ale určitě se hodí jako výhružka toho, aby mu nikdo nešlapal na nohy – a s Tessou v naprosto příšerných společenských šatech, které samozřejmě vychválil až do nebe, jinak by už asi byl mrtvý – jediné jejich plus byl poměrně velký výstřih a střih lichotící její postavě – za dvěma páry, které ještě zbývaly, než i on přijde na řadu.
Moc nevnímal, co se říká, a i kdyby se pokoušel rozhlédnout po sále a prohlédnout si obličeje kolem stolů, nepodařilo by se mu to, protože všechna světla mířila na ně. A tak se díval pouze dopředu a čekal. Hlavně na chvíli, kdy po úvodním ceremoniálu odejdou rodiče a většina učitelů a zábava zůstane studentům.

Maturant Paul Headley.
Vykročil i s Tessou, a když si uvědomil, že její hlava je asi o deset centimetrů výš, než obvykle, napadlo ho, jestli to za pár minut neoživí třeba pádem ze schodů.

Došel, připadalo mu to jako kdyby po půl hodině, k protějšímu stolku k třídní v tmavě modrých, nabíraných korzetových šatech, nechal si přes hlavu přetáhnout šerpu se stylovým nápisem Graduation, Tessa s ním nečekaně smýkla čelem k publiku, několik okamžiků se k němu tiskla, nechala zasvítit několik blesků a cvaknout několik foťáků, a pak ji tentokrát on postrčil k „odbaveným“ dvojicím vzadu.
„Tvař se trochu líp,“ zašeptala mu.
„Tak jo, budu myslet na to, jak si za pár minut konečně sednu k pití,“ afektovaně roztáhl rty k přehnanému úsměvu, pak se znovu vrátil k otrávenosti a zamžoural do reflektorů, když se pokusil dívat před sebe.
„Jeden večer tě to nezabije.“
„Nebudu to riskovat.“
Tessa jen protočila oči a společně, tentokrát už trochu ve stínu, čekali, až přijde na řadu i Kyle Werszacky.

Potom ve dvou řadách sešli po schodech z pódia, každá řada po jednom schodišti, Paul si přitom všiml, že ani jedna z dam neupadla, a pokud klopýtla, zachránil to její partner, takže pozdvižení se nekonalo, a krokem vhodným k nastupujícím tónům hudby se rozmístili podle dané choreografie podél sálu. Potom hudba spustila a několik minut, než se přidají ostatní, se po parketu proháněla celá maturující třída.
Paul držel Tessu víceméně naprosto podle lektora a v duchu pořád dokola nadával na pitomé společenské tance. Věděl, že působí trochu škrobeně a hodně neuvolněně, ale nemohl si pomoct. Tohle nebyla jeho silná stránka, nebyl to jeho styl a nemohl za to, že to po něm chtějí. Možná proto se on zasadil o další, poněkud morbidnější a podle něj zábavnější program, který měl nastoupit asi za hodinu a půl.

Zatím uběhlo ale jen pět minut.
Třídní profesorka alias modrý přelud zatím popadla manžela a dala tak i ostatním signál, že teď už přehlídka stačila a tance se můžou ujmout všichni ti, co se na něj tak třásli. A čím víc těl se otáčelo na parketu, tím víc Paul nutil Tessu ustupovat, až se ocitli u prosklené přepážky mezi tanečním sálem a barem.
„Neříkej, že už seš unavenej. Slíbil jsi mi, že dneska si zatancujeme,“ vyčetla mu, když se zastavili, a ona pochopila, že opravdu hodlá skončit někde úplně jinde.
„Pokud sem přijede Metallica, tak klidně. Ale na tyhle cajdáky já nejedu. Ani neumím kroky!“
„To to budou hrát celý večer?“ nevzdala se.
„Ne, ale zatím hrajou. A je to hrůza, aspoň pro mě. A co se dělá s takovou hrůzou? Musí se přepít. A jelikož já už můžu, co mi zbývá?“ zářivě se na Tessu usmál, pustil její ruku a odebral se k jedné ze židlí u pultu.
Nebyl u nich sám. Dost starších návštěvníků, od přátel maturantů až po ze zásady netančící rodinné příslušníky, asi takové, ke kterým se bude moct za deset dvacet let připojit, postávalo kolem se skleničkou, čekalo, až začne lepší zábava a někdy diskutovalo se svým doprovodem.

„Whisky,“ dosedl a hned objednal u barmana.
„Maturant?“ kývl ten k jeho šerpě a nejspíš měl na mysli to, že pochybuje, že už je mu jednadvacet.
„Trochu starší maturant, no,“ Paul ale počítal s tím, že při školní akci prodejci alkoholu moc na důvěru hrát nebudou, a tak z kapsy vytáhl svůj řidičák, „A maturanti to tady platí. Takže whisky.“
Barman si prohlédl rok jeho narození, a když neseznal žádnou závadu, nalil mu a popošel o dva kroky dál, namíchat dvě mojita.
Paul se ušklíbl. Stálo je opravdu hodně přemlouvání, aby donutili vedení školy povolit podávání alkoholu pro starší návštěvníky. Nakonec vyhráli, ale s tím, že u sebe všichni mladí musí mít doklady, a že někdo bude barmany kontrolovat, jestli si to hlídají. Takže pokud někdo nepřilije vodku do punče, nejspíš bude ze spolužáků jediný, kdo se může opít učitelům před nosem.

Asi po čtvrt hodině se vedle něj ale znovu vynořila Tessa, popadla ho za ruku, stáhla ze židle a vedla zpátky do sálu.
„Už nehrajou klasiku, a chci s tebou tancovat. Netvař se tak a pojď,“ dotáhla ho na parket, dala mu pusu na tvář a chytila se ho kolem krku.
Paul si všiml, že udělala to, co všichni. Nastoupilo totiž několik minut ploužáků a po něm se teď chtělo, aby ji taky k sobě přitiskl, vlnil se kolem dokola a dělal, že se to nemůže vyvíjet lépe.
Pravda byla, že tady nějaký pohyb, co se dal považovat za taneční, předvést dokázal, ale nechtělo se mu. Ne před všemi ostatními a tak nějak povinně.
„Ale tahle hudba se mi taky nelíbí,“ pokusil se proto o odpor.
„Mně jo. A chci si to s tebou užít,“ utnula Tessa všechny další připomínky a Paul se alespoň pokusil o jakousi poloviční otočku, aby mu světlo kroužící po sále nesvítilo přímo do očí.
Letmo přitom zahlédl jeden obličej nedaleko nich. Nejdřív si to neuvědomil, ale potom mu došlo, komu by patřil, a překvapilo by ho, kdyby tu skutečně byla. Když se ale ohlédl a zapátral v těch místech, znovu ho nenašel.

„Co je?“ Tessa se stejným směrem podívala také.
„Ale nic,“ znovu se trochu falešně usmál a políbil on ji. „Nepůjdem si sednout?“
„Můj bože, Paule, nemůžeš aspoň jeden večer dělat, že jsi normální a jako ostatní? Je to i tvůj ples, to ho chceš prosedět?“
„Uvidíme,“ vyloženě škodolibě se ušklíbl, protože nikdo, ani doprovázející partneři, podle domluvy nic netušil. Jen pětadvacet studentů vědělo, co se asi za půl hodiny stane, a Paul se dost těšil na reakce.

Proto se po další půl hodině, kdy zůstával v sále a pil jen punč a kdy mu Tessa dala jen pět minut volnosti, když si šla zatancovat s jedním svým kamarádem – opouštěla ho při tom s pohledem, který asi měl vyjadřovat něco jako 'Teď bys měl žárlit', ale on by mu ji klidně přinesl na podnose s mašličkou – vymluvil, že si potřebuje odskočit.
Nehlídal totiž zrovna moc čas a všiml si, že už i Dennis se vymanil z rukou své přítelkyně a místo toalet zamířil k zadní místnosti vyčleněné jako převlékárna maturantů.

„No, to je dost, vymyslíš to a přijdeš poslední,“ přivítal ho Jeff, další z několika málo kluků ve třídě.
„Aby ses nezbláznil, máme ještě čas.“
Paul očima přelétl své spolužáky. Většina už byla převlečená z obleků a společenských šatů do potrhaných triček a kalhot s nakreslenými krvavými fleky, a někteří už měli hotové i líčení, které sestávalo z co nejrealističtějších otevřených ran, krve všude po těle – tu právě Jeff zalevno sehnal v halloweenských rekvizitách – a v některých případech i nasazovacích ohnilých pařátů.
Když se i on konečně dostal ze saka a přetáhl si přes hlavu flekaté tričko s rukávy roztrhanými na cáry, do šatny proklouzla i už připravená Aysha.
„Flahsku s tou hudbou jsem dala DJovi, takže hned jak zhasne, máme vyrazit, spustí to a jedem.“
„Super, jenom doufám, že už tady není pan Brewer,“ ozvalo se z davu.
„Jako že by toho staříka kleplo? Aspoň by generace po nás měli normálnějšího matikáře. A my čerstvej mozek,“ ušklíbl se Paul, když si na zabílenou tvář lepil speciální samolepku na tělo, která vypadala, jako by mu celá levá čelist už uhnila. Několik takových zase totiž sehnal on, což znamenalo, že jejich masky budou o to realističtější, a nikdo se nemusel hodinu patlat se zombím obličejem jen s pomocí makeupu.
„Hej, vždyť není špatnej,“ ozvala se jedna z dívek, na první pohled a v chumlu ostatních měl Paul trochu problém ji přes namaskování poznat.
„Jasně, ale my, když mu nemáme čím ve výstřihu zatřást před očima, aby začal slintat, to jaksi vidíme jinak,“ odpověděl jí.
Několik dalších se zasmálo a dívka, aby mu jízlivost vrátila, ještě dodala:
„Ty zase můžeš třást kalhotama na tělocvikáře.“

„Klídek, teď už je to jedno, ne? Týhle škole dáváme vale. Tak ať to má styl,“ okřikla je Aysha podporovaná svými kamarádkami výkřiky jako: „No jasně!“ a „Přesně!“. Paul se při tom raději rozhodl nekomentovat, že právě tohle řekl, když navrhoval stylizovat plesové překvapení do hladových zombie. Akorát by vyvolal další dohadování a dávno už si zvykl, že v jejich třídě má pravdu ten, kdo leze do zadku třídní a ten, kdo má ukecanější pusu. A Aysha s kolektivem v tom zvláště ke konci studia nedostižně vynikaly.
„Hej, už to bude, pojďte ke vchodu.“
„Aysho, počkej, takže jako tam prostě jen přijdem a budem vrčet na lidi?“ ujišťovala se ještě Kim přezdívaná Kentucky, protože snad každý den musela zapadnout do KFC. Tentokrát už se ale Paul nenechal připravit o prvenství ve svém nápadu. Svůj vymyšlený scénář totiž považoval za geniální.
„No, ale hlavně se pohybovat jako zombie, pořád chtít mozky a klidně jako zaútočit,“ naznačil prsty uvozovky, „na přátele. Ale ze začátku, jak bude lítat světlo, tak být přímo pod ním, aby bylo vidět, o co vlastně jde. Jak jsme říkali, rozptýlit se až poleví hudba.“

„DJ mává, zhasíná se, dělejte!“ přerušila jeho vysvětlování Aysha, a když se ujistili, že je v sále náhle opravdu tma a z reproduktorů začíná znít trochu psychedelicky metalový song, co mu dala, rychle se přemístili pod pódium. Slyšeli při tom, jak si ostatní hosté nechápavě sdělují, o co asi jde.
Jak ale úvodní tóny slábly a blížily se ke kratičké tiché pauze, slábl i hovor.
A když nastalo úplné ticho, Paul se jen zaradoval, že nevědomky i ostatní hrají jeho scénář, zaznělo sborově celou třídou:
„MOOZKYYY!“

Pak se hudba znovu rozeřvala a světla začala zběsile barevně blikat.
Nejprve se studenti chvíli drželi u sebe a šouravě s rukama napřaženýma postupovali dopředu, ale pak se každý vydal svým směrem za stálého opakování mozkové zombie mantry. Společně s tím, že se střídala tma a zabarvené světlo, nikdo z návštěvníků si nemohl být jistý, kdo se objeví za ním a nebylo tak těžké je lekat. Navíc, když mohli jejich zjev vidět jen na vteřinu, působil o to děsivěji.

Paul si to užíval. Každou chvilku strčil do nic netušícího návštěvníka, když viděl někoho známého, zachrčel mu do ucha, že chce jeho mozek, a líbilo se mu, když sebou takový trhl úlekem nebo vykřikl nejdřív šokem, potom smíchy.
Pak si jí ale všiml zase. V jenom namodralém záblesku se objevila, a když se přes vteřinu tmy objevil zelený, stála tam pořád. U jednoho ze stolů úplně vzadu, kam se při své strašící cestě dostal. Zamířil proto rovnou k ní.
Nevěděl, jestli si ho všimla, ale on si všiml, že docela pobaveně sledovala scénu, a že očima vyhledává jeho převlečené spolužáky. Takže i jí se to musí líbit. Ačkoli to ho nepřekvapovalo zdaleka tolik, že vůbec přišla.

Pořád sledoval, jestli náhodou neopustí své místo a nepůjde jinam, třeba pro pití, nebo rovnou pryč, a prošel okolo skupinky jiných lidí a okolo několika dalších stolů, až se dostal za ni. Využíval toho, že hudba byla opravdu hlasitá, takže se nedalo zaslechnout, jak se někdo blíží, došel až těsně k ní a nadechl se.
Neotočila se.

„Mozek,“ zašeptal jí do ucha a vzápětí ucítila i dotek na krku.
Téměř nadskočila a prudce se otočila. Překvapeně si navíc stačila všimnout, že ten dotek … rozhodně nebyl dotek prstů.
Rychle tak řekla první, co ji napadlo.
„Promiň, ale já ho budu na rozdíl od tebe ještě potřebovat. Vycucni Tessu.“

Mrskla sebou, a když se po několika dalších vteřinách začalo poblikávání různobarevných světel měnit v pomalé plné osvětlování sálu pro pokračování v programu, zase ji už nemohl mezi všemi ostatními, co chválili nebo kritizovali nápad se sklenkami nebo kelímky v rukou, objevit.