Proto jen řekla, že to vypadá docela náročně, ale že to půjde zvládnout, a ne, svého otce neviděla a ani jí to nevadí. A ne, nepotřebuje už nic zařizovat.
Trochu napjatě ale čekala na další den.
Když byl opravdu zabraný do práce, zvládl si ničeho nevšímat a dělat to, co má. Jenže budou mít bezpochyby mnoho příležitostí, kdy ani jeden do práce zabraný nebude, a kdy nevyhnutelně dojde k nějakým poznámkám.
Zařekla se, že se nesmí nechat vytočit.
Jenom ho po příchodu tedy pozdravila a přemýšlela, jak jejich spolupráci vést. Nemohla s ním vůbec nemluvit a doufat, že všechno naroste do jejich vzájemné ignorace. Ona sama měla do ignorace daleko, nemohla říct, že k němu necítí nic. Cítila chlad a nespravedlnost vzhledem k tomu, jak se neskrývaně stavěl ke všemu, co cítila kdysi. K tomu, že se choval jako zmetek a nejspíš z toho moc nevyrostl.
On ale začal sám.
„Takže jsi to nevzdala?“
„A proč bych měla?“ pokrčila rameny.
„Můžeš mít spoustu důvodů. Třeba ten, že domů přijdeš až večer,“ pokrčil rameny i on.
„Skoro v noci. Když přičtu cestu do Jersey.“
„Ty bydlíš furt u matky?“ podivil se upřímně.
Jen se ušklíbla.
„A ty? Po vysoké ses domů nevrátil, co?“
„Na Vánoce. A máma se naučila používat skype, takže …“ znovu pokrčil rameny, „nesedám nalitej k počítači.“
Jenna začala procházet seznam úkolů a nedokončených analýz. Něco jí říkalo, že tohle tu obvykle nebývá. Zajímalo ji, jestli to kvůli ní sepsal on a nebo jí to tu nechala předešlá směna. Ale zeptala se na něco jiného.
„Pořád piješ?“
„Víceméně. Co ty, pořád nepiješ?“
„Víceméně,“ utrousila na oplátku.
„Takže vlastně taky žádná změna. Jenom mě zaráží, že-“
Co ho zaráží už ale nedořekl, protože do laboratoře vstoupil první zájemce o jejich služby. A Jenna se na něj jen odevzdaně podívala.
„Ahoj.“
„Ahoj …“
„Brejden. Nikdo tu pro vás žádný výsledky nenechal,“ pozdravil i Paul.
„Já vím, taky pro žádné nejdu, mám tu vzorek laku, pachatel se patrně otřel autem o schránku, takže chci vědět co to bylo za auto. A spěchá to,“ detektiv Taylor zvedl důkazní sáček se seškrábanými vzorky laku a fotku z jejich nálezu. Paul si vše převzal.
„Všem všechno spěchá, ale dneska náhodou jste první na řadě. Ozvu se,“ otočil se i s materiálem ke stolu. Ale detektiv ještě neodešel.
„Fajn. A ty všechno v pohodě? Vyhovuje ti to tady?“
Paul zvedl hlavu, aby zjistil, koho se vlastně ptá, a viděl, že detektiv mluví k Jenně.
„Jo, asi jo, jeden den je ještě krátká doba,“ odpověděla mu stejně odevzdaně, jako se na něj podívala. Jako by vyjadřovala, že už se s tím nedá nic udělat.
„Kdybys měla nějaký problém, můžeš klidně přijít. Ale jsem si jistý, že to tu zvládneš.“
„Bezva, doufám v to.“
Teprve potom detektiv odešel.
Paul přesunul pomalu pohled ze dveří na Jennu a našpulil rty.
Jeho hlavní nadřízený zná laborantku, co je tu druhý den. Ta laborantka sem přišla ve chvíli, kdy už absence dalšího člověka byla citelná i pro kriminalisty. A oba se úplnou náhodou jmenují Taylor.
„Co?“ poznala, že mu to došlo, právě proto se tvářila tak přešle. A už to chtěla mít za sebou.
„A já proč že nejsi v nemocnici v Jersey, kde bys měla za zadkem svou matku. Ty máš za zadkem svýho otce!“
„Musíš tak řvát?“ neřval, ale mluvil nepříjemně nahlas. A o to, aby další lidé zjistili to, co právě teď Paul, nestála vůbec.
„Jo, pardon, já se ztiším, aby sis nešla hned stěžovat!“
„Já na něj kašlu, rozumíš? Nikdy jsem ho takhle nebrala, moc dobře víš, že jsem celý život žila jenom s mámou. A to se teď vůbec nezměnilo, prostě je to jen nadřízený. Tečka,“ pokusila se mu vysvětlit, že rozhodně nehodlá jejich vztahu využívat, a že mezi nimi krom toho biologického ani žádný není. Ale Paul neposlouchal.
„Jasně. Tshe. Mám vůbec hádat, jak ses sem dostala? Kdo ti to zařídil?“
„Tak poslouchej, jo, to místo mi nabídl on, ale bylo volný, nikoho jsem z něj nevyštípala! A já se ho o to neprosila, nemohla jsem nic sehnat, tak se ho m … tak jsem se ho zeptala, jestli neví o něčem v New Yorku a on přišel s tímhle!“ opravila se ve chvíli, kdy si uvědomila, že pokud přizná, že jí práci sháněla matka, přijde jen další lavina dobírání, „Jen mi o něm řekl! Mám na něj kvalifikaci, splnila jsem požadavky, nikdo mě nemusí protěžovat! A navíc, kdybych věděla, že jsi tady i ty, tak to nevezmu, ani kdybych pak musela odjet do tý nejzapadlejší kliniky uprostřed Arizony!“
Během hádky se oba přestali věnovat svým povinnostem a teď stáli proti sobě, mezi nimi byl roh stolu, oba o něj byli opření a divoce se dívali vzájemně do očí.
Na několik vteřin tak zůstalo nehybné ticho.
První to ale vzdala Jenna.
„Já prostě … nejsem žádné protekční děťátko, to si zapamatuj,“ poodstoupila o dva kroky a natáhla se pro plášť, zatím ještě bez jmenovky, který od včerejšího večera obsadil své místo na věšáku v rohu místnosti.
Byl to prostě další mlčenlivý a napjatý den. Nemohla se dočkat alespoň přestávky na oběd. Jakmile si na ni tedy našla čas, téměř vyběhla z trasologie a chtěla zamířit pryč, k šatnám, kde by chvíli seděla sama a v klidu.
Cestu jí ale zastoupil jiný zaměstnanec, ten, kterého si všimla při své první cestě patrem. Ten z laboratoře se spoustou počítačů, kterou měla za audiovizuální. Plášť na sobě neměl. Ostatně pokud pracuje s obrazovým a zvukovým materiálem, většinou nemá důvod nějaké takové pomůcky nosit.
„Ahoj, na oběd?“
„Aaasi, chvíle klidu se salátem,“ zakoktala trochu, protože ji zaskočil.
„Jsi tu nově?“
„Druhý den,“ přikývla.
„Můžu ti ukázat automaty vzadu nebo kantýnu dole nebo zasedačku, kde během dne většinou nikdo není, tak se tam chodí jíst,“ nabídl se a usmíval se při tom. Nedokázala odhadnout, kolik mu asi je, plný obličej a něco mezi vousy a strništěm mu nejspíš pár let přidávaly. Podívala se ke dveřím, za kterými Paul něco zaujatě zadával do počítače, a zpátky na technika.
„Tak fajn, jestli je tu nějaké místo, kam se chodí jíst „oficiálně“, tak jo. Vlastně to tu neznám.“
„Bezva, pro někoho to může být docela bludiště. Jo a jsem Adam Ross z-“
„Audiovizuálního?“ tipla si nahlas.
„Jo. Oficiálně z audiovizuálního. Občas mě ale vezmou i ven, chtěl bych to zkusit jako kriminalista.“
„To máš odvahu, mně už tohle přijde docela náročný. A já jsem Jenna. Od toho blbce z trasologie. Zajímalo by mě, který mozek ho nechal tam šéfovat,“ úmyslně mu neřekla své příjmení, i když patří k jedněm z nejrozšířenějších ve státech.
„Nevím, nijak zvlášť ho neznám,“ zavrtěl Adam hlavou a cestou k zasedačce pokračoval v objasňování praktických neoborových aspektů laboratoře. Jako třeba kdo si schovává nejlepší kafe.
Od té doby narážela na Adama až podezřele často. Navíc zjistila, že pokud je poblíž Paul, třeba jako v jednom případě, kdy Adama opět povolali do terénu a on jim donesl důkazy na analýzu, a zkoušel při tom flirtovat, nevraživě ho pozoruje a zjevně se mu to nezamlouvá. Zvlášť, když ona sama se snažila, aby to vypadalo, že jí je Paul ukradený, o tom se vlastně snažila přesvědčit i sama sebe, a že jí Adamova pozornost dělá dobře, což vlastně dělala.
Neměli si co vyčítat. Celou střední školu se tak choval on. Mluvili spolu, někdy spolu vedli i dost zvláštní slovní potyčky, ale jinak se choval, jako že je mu úplně volná. A předváděl se se všemi dívkami, co o něj měly zájem. Jen ji okatě vynechával.
Teď to vlastně bylo stejně, akorát na jeho styl přistoupili oba. A jemu to začalo zřejmě vadit.
Krom toho se ale vrátilo něco dalšího.
Když si Jenna užívala mezidobí od dokončení školy do nástupu do práce, jakési poslední prázdniny, co si rozhodla udělat, a byla v klidu, neměla žádné problémy. Ale teď, kdy znovu nastoupila do místy stresových situací, které vyžadovaly hodně soustředění a všechny smysly trvale v pozoru, vrátily se jí i bolesti hlavy. Takové, které se v jejím případě daly označit za chronické, a kterých se patrně nezbaví.
A jednou, po obzvlášť dlouhé směně, po níž musela dát za pravdu matce, která občas prohodila, že když se vrací domů tak pozdě, téměř se nevyplatí, aby se vracela každý den, se ozvaly s dost velkou razancí. Vzala si proto silné léky a před odchodem ještě nějakou dobu seděla v šatně a čekala, až zaberou.
„Ty jsi ještě tady?“ do šatny vešel i Paul, který skončil až po Jenně, a čekal, že v ní bude prázdno.
Neodpověděla, jen otevřela zavřené oči. Samozřejmě rozsvítil, a to ji dráždilo.
„Mohl bys zhasnout?“
„No, není nad intimní prostředí,“ ťukl do vypínače, takže dovnitř proudilo už jen chabé světlo z venku, a stáhl si před svou skíňkou tričko. Zároveň se v ní chvíli přehraboval, když hledal jiné.
Jenna si ho v šeru koutkem oka prohlížela. Moc nestála o to, aby to věděl. Ale když zaregistrovala několik černých čar na jeho boku, vstala a nepokrytě se na něj zadívala.
„Teda, taky to mohlo být něco normálního. Ale ani mě to nepřekvapuje.“
„Co?“ napřímil se s čistým tmavě hnědým trikem s lebkou a nějakým nápisem v ruce. Jenna kývla hlavou k jeho tetování.
Byl to pentagram směřující hrotem dolů, tedy symbol té temné varianty, a kolem něj se vinul text F* the system.
„Jo to, to je normální, ne? I když vlastně pro někoho, kdo by si nechal tak maximálně srdíčko na rameno …“
„Ha ha. A ty ne? Nebo jsi snad tetovanej ještě někde, kde to nemá každý druhý?“ ušklíbla se. Bolest trochu ustoupila, jak léky začaly působit, ale nepochybovala, že pokud se s ním bude dál takhle ironicky vybavovat, vrátí se.
„To většinou musí každá zjistit sama. Ale ty ses chtěla nechat tetovat, ne?“
„Rozmyslela jsem si to. Nebudu tupá omalovánka. A teď, když mě omluvíš, rozmyslela jsem si taky čekat tady,“ zvedla se a odešla.
On se opřel o vedlejší skříňku a chvíli se jen díval ke dveřím. Potom zavrtěl hlavou, dooblékl se a zmizel také.
Rozhodil ji. Jako vždycky. I když se úporně snažila si to nepřiznat a namluvit si, že jeho pohled vůbec nezaregistrovala, a že to byl pouze přelud. Rozhodně nemohla dopustit, aby se v ní uhnízdila představa, že ji vnímá víc, než jako rozptýlení, které může ponižovat.
Nepochybně se nezměnil ani v nejmenším. Sice už mu nemůže být jedno, jestli se nějaká analýza nepovede, neboť tady nehrozí F a opakování, ale V elký průšvih, což pochopil, ale dál je určitě stejný. Nepochybně má zástupy obdivovatelek a postelových zájemkyň, jejichž zájem opadá hned po první noci, jestli se zázračně nezlepšil, nebo jestli ty pověsti nebyly pravdivé, a večery bez holek tráví po pubech a hospodách, které si oblíbili nejrůznější metalisti, rockeři, ocvočkovaní zhulenci a podobní, jimiž se vždy obklopoval. Jeho tetování na pomezí anarchie a satanismu tomu odpovídalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat