Zase začátek
Do tmy se postupně nořila i špatně osvětlená chodba jednoho z mnoha pater domu, jehož adresa stála na malém papíru v chvějící se ruce sedmnáctileté dívky.
Věděla, ke kterým dveřím má jít.
Mosazná číslice 315 se shodovala s úzkým černým písmem.
Ale stále nedokázala zazvonit.
Stála před dveřmi v šeru dřevem obložené chodby a sledovala je, jako by se měly rozestoupit a samy ukázat výjev za sebou.
Ani nevěděla, koho má vlastně čekat. Netušila, kdo by jí otevřel, kdyby zazvonila.
Měla tam bydlet jedna mladá žena. A to bylo vše. Akorát se jí zdálo, že slyší dětský smích. Buď vycházel z jiného bytu, nebo tam krom ní bydlí možná i dítě. Jak deprimující.
Ještě pořád mohla utéct. Ještě pořád měla peníze na motel.
Ale když už došla až sem, měla by to udělat.
Zazvonila.
Nic se nestalo a tak přemohla svou vlastní touhu jít a zmáčkla tlačítko na zvonku znovu.
Brzy poté zaslechla krátký šramot a zatajila dech.
Pak ale neúlevně vydechla.
Nestála tam žádná žena. Otevřel jí nějaký tmavší černovlasý muž. A zjevně čekal, až něco řekne.
"Dobrý, já … já tady …" podívala se na papírek, který žmoulala v ruce celou cestu, jako na svou záchranu, "hledám … měla by tu bydlet doktorka Taylorová," vysypala ze sebe nakonec alespoň část souvislé věty.
"Aha," ten muž vypadal, jako by pochopil a jako by to nebylo žádné překvapení, "moment, hned jí zavolám." přivřel dveře a obrátil se zpět do bytu.
Teď už ale mohla slyšet úplně všechno. A také slyšela.
"Danny? Někdo tě tu hledá."
"Mě? Co kdo chce?" tento hlas už vypadal, že by měl patřit hledané osobě.
"Nevím, nějaká holka, neřekla, proč tu je."
"Fajn, tak na, teď přeber štafetu. Už mám dost."
Znělo to vesele. Škvírou ve dveřích zahlédla, že neznámému muži přistálo v náručí rozesmáté dítě. Nestačila ale ani odhadnout, kolik mu může být, a dveře se znovu otevřely naplno.
"Ano?"
Stála v nich žena, asi třicetiletá, s dlouhými rudými vlasy a brýlemi v ruce. A také čekala. Stejně, jako její manžel či přítel nebo milenec čekala, až návštěvnice promluví.
Ale ta mlčela.
"Potřebujete ode mě něco?"
Ani na tuto otázku neodpověděla. Místo toho o krok couvla a poté bez varování vyrazila pryč.
"Počkejte, slečno! Je vám něco? Potřebujete něco?"
Ale na žádnou výzvu se ani neotočila.
Nezvládla to.
Musela utéct, musela pryč.
Danielle jen pro sebe pokrčila rameny a znovu zamkla.
"Kdo to byl?" Eric postavil rozdováděného Matta na zem.
Za ty čtyři roky z něj vyrostlo živé a šťastné dítě, které miluje hry a dovádění s rodiči bez ohledu na to, že to občas přesahuje jejich síly.
"Nevím, asi omyl, nebo někdo, kdo se ještě pořádně nerozmyslel, co vlastně chce," pokrčila jsem rameny. Ta dívka byla moc mladá a moc vyděšená na podomní prodavačku a spíš než cokoli jsem tipovala, že přišla kvůli někomu, kdo potřeboval pomoc, ale nakonec se neodhodlala.
"No tak třeba přijde příště. A ty - vykoupat a spát," shlédl Eric znovu na Matta. Ten to ale neměl v plánu.
"Ještě ne, ještě ne, ještě ne, ještě nééé ještě nééé," začal opakovat, chvilku při tom poskakoval na sedačce a pak se rozhodl utéct co nejdál. Ale cestu mu zahradily moje nohy, a když se podíval nahoru, uviděl nekompromisní výraz nepřipouštějící žádné debaty.
"No tak jo," byl nucen nakonec kapitulovat a poslechnout
"Ericu, kdy přijdeš zítra z práce?" opřela jsem se o otevřené dveře koupelny. Eric dohlížel na svého nevlastního syna, který seděl ve vaně a cákal vodu všude kolem.
"Podle toho, kdy mě tvůj milý otec pustí," odpověděl nejdřív ne příliš vážně. "Ne, nevím, proč?"
"Nech těch narážek, oba byste toho mohli nechat," byla to jedna z věcí, co mě vždy dokázaly otrávit. Ne, že by táta Erica nějak nesnášel. Jako svého kolegu ho bral, ale nikdy se nesmířil s tím, že jsem se pro něj nakonec rozhodla. A Eric mu to samozřejmě vracel.
"Až dostane rozum, tak proč ne. Nemysli si, že nevím, co ti o mně pořád říká. Ty jeho poznámky, že toho budeš litovat, a že máš couvnout, dokud nemáš život úplně zničený fakt nejdou přeslechnout." pokrčil rameny s náznakem hořkosti v hlase.
"No a? Je s tebou on nebo já? A potřebovala bych, abys přišel co nejdřív. Zítra se u nás něco děje, čekáme dokonce delegaci z Quantica, což bude asi dost vážné a nevím, jak dlouho tam zkysnu. Možná až do večera," většinou jsem se neobávala žádného problému. Už ani na škole jsem neměla strach před zkouškami. Vždy je to buď a nebo. Když buď, není důvod se bát. Když nebo, obavy nepomohou. Ale očekávaná návštěva vyšších míst od FBI a vůbec všechny šeptandy o možných změnách, které se poslední dobou na našem pracovišti vynořovaly, nevěstily nic dobrého.
"Aha. No já Matta vyzvednu ze školky, no. A nebo to udělá dědeček, co, prcku?"
Matthew se podíval na Erica a když si uvědomil, o čem vlastně mluví, chytil se okraje vany, přisunul se až k němu a zašeptal mu: "Dědeček ne, dědeček nee, dědeček má ošklivou kanceláš," občas už se totiž stalo, že musel Matthewa Mac chvíli hlídat a mít ho u sebe v práci a to ho většinou zavřel do kanceláře a nechal ho něco si kreslit. Pro malého chlapce zábava vskutku nezábavná.
"No to máš ale smůlu, ty knaceláši, protože maminka má zase ošklivýho šéfa."
Na to jsem se musela zasmát. Kdyby v tom ale byl jen můj šéf, nebylo by to tak hrozné, jako když hrozí celé oddělení FBI.
Žádné komentáře:
Okomentovat