20. září 1864
Ano, vím, že včerejší zápis opět není, a že to není první prohřešek, ale některé dny neplodí žádné ovoce hodné zmínky.
Včera..byly jsme celý den doma. Thyre a já. A George. Vyptával se nás na podrobnosti z našeho života a my mu odvyprávěly smyšlený příběh.
Skutečnosti by totiž nikdy nevěřil.
Nevěřil by, že jsme sem, na tato místa, přišli už před stovkami let jako velká rodina ze severní Evropy a založili si osadu hned vedle vlkodlaků.
Nevěřil by, že vlkodlaci zabili našeho nejmladšího bratra, že naši rodiče z nás zbylých pěti sourozenců udělali upíry ve snaze ubránit naše životy, a naše matka byla pak zavražděna. Otcem...všichni si to myslí. Klaus to všem řekl. Znám pravdu, ale oni ji nechtějí vidět. A George by nevěřil.
Nevěřil by, že tu žijeme už tisíce dní, z nichž spousta je nudných.
Což se ovšem netýká dneška.
Dnes jsme se s Thyre rozhodly dostat se co nejblíž Katherine. Georgovi jsme namluvily, že se s ní chceme spřátelit, neboť vypadá osaměle a opuštěně, a vyžádaly si dovolení navštěvovat Salvatorovi kdykoli budeme chtít.
Ale dnes nebyl vhodný den pro útok. Jednak jsme neměly žádný jasný plán a jednak jsme s Katherine zatím promluvily dvě slova o samotě.
Nepochybně bude opatrnější. Určitě ví, kdo jsme a možná tuší naše úmysly. Upíři to bohužel dokáží odhadnout lépe, než kdejaká lidská vědma. Proto na naši nabídku společné vyjížďky reagovala odmítnutím.
A proto jsem se rozhodla projet se trochu po panství Lockwoodových sama. Konečně. Podívat se, jak moc se může krajina za pár stovek let změnit. Thyre ale měla jiný nápad a všimla jsem si, když mi jeden podkoní připravoval krásného hnědáka, kterého jsem nakonec přesvědčila, aby mě na svém hřbetě nechal, že se vkradla do jeho přístěnku za stájí.
Thyre chtěla pořádně prozkoumat okolí jak domu Lockwoodových, tak Salvatorových. A možná najít naši starou jeskyni, kterou jsme objevily při svém prvním příjezdu sem před stovkami let. Chtěla se na chvíli vytratit z honosného a společenského sídla, kde se musela neustále přetvařovat a předstírat hodnou vznešenou slečinku. Chtěla popustit uzdu své divokosti a už jen její šaty ji svazovaly.
Proto, jakmile Ethel zabavila podkoního, vkradla se mu do přístěnku. Otevřít nezamčené dveře nebylo složité.
Panstvo nemělo důvod sem chodit a s ostatním služebnictvem i otroky byl za dobře.
Stála v něm jedna postel, obyčejný stůl s židlí, jedna nízká komoda na šaty a kamna.
Zaposlouchala se do ticha venku.
Nikdo sem nemířil.
Sklonila se tedy ke komodě a rychle ji otevřela. Leželo v ní několik složených košil, dvoje kalhoty a na podlaze stály náhradní vysoké boty.
Znovu se zaposlouchala do okolních zvuků, ale ani tentokrát kroky neslyšela. Musela to udělat. Kdyby se vloupala do šatníku pana Lockwooda, přišlo by se na to a on by způsobil poprask a rozhodně by jí nezůstal nakloněn, což by byla obrovská škoda. Navíc ona nekrade. Jen si půjčuje!
Rychle tedy popadla jedny hnědé kalhoty, zavřela komodu a stejně tiše a nenápadně, jako se sem vkradla, zmizela do svého pokoje.
Věděla, že jako správná dáma by měla nosit pouze nejvybranější šaty a nepobíhat venku a už jen to vědomí rebelie, vědomí, že dělá něco, co nemá, ji vzrušovalo.
V pokoji ze sebe strhávala šaty. Začínala být pomalu dost vzteklá, neboť se jí zamotaly tkanice od korzetu. Nakonec ho prostě roztrhla na dvě části.
Vyhrabala mezi všemi svými šaty, které musela nosit, aby byla ve společnosti ta správná, také jednu kratší halenu, která byla ale i tak dost dlouhá.
Založila ji a narychlo sepnula.
Poté se navlékla do vypůjčených kalhot.
Byly jí velké v pase i na délku. Nohavice musela založit stejně, jako halenu, a musela se převázat tkanicí, kterou po dalším boji vymotala ze svých zničených šatů.
Vypadala možná trochu jako hastroš, ale cítila se dobře. Najednou ji nic neomezovalo v pohybu a ona se mohla vykrást z domu do polí a následně do lesa.
Bylo jí skvěle. Mohla volně pobíhat, mohla se jako přízrak snést na nic netušící kořist, mohla neslyšně proplouvat mezi stromy, aniž by listí šustilo pod její dlouhou sukní, nebo by se jí větve chytaly do mašlí ve vlasech. Zkrátka byla konečně svobodná a přirozená.
Není to poprvé, co zakusila tento opojný pocit. Ale je tomu už dávno, co ho cítila naposledy.
Žili ještě v první osadě, všichni. A všichni byli obyčejní lidé. Ona, její bratři a sestry Elijah, Niklaus, Rebekah, Ethel i Herik a jejich rodiče. Otce se moc bála, jako všichni. Ale když ji matka poslala najít nějaké byliny na vaření a léčení, mohla se beztrestně zatoulat do lesa, předstírat, že hledá, a volně se prohánět po krásné, nezkažené přírodě, kterou milovala. Mohla se toulat všemi končinami, volná, bez omezení.
Zrovna tehdy se dostala docela dost daleko. Matka ji poslala najít několik věcí na vyléčení ran, které si při souboji způsobili jejich sousedé. Thyre s tím neměla problém, ale neodolala delší procházce.
Zaslechla zvuk. Praskání větví v hustém porostu. A těžké kroky.
Věděla, že tu může být kdokoli z osady, nebo i z vedlejšího klanu, a nebála se. Přesto zůstala nehybně stát a čekala, kdo nebo co se vynoří.
Ještě jednou zašustilo listí a proti ní se vyloupla hlava s tmavými vlasy, pak statná postava a nakonec nohy v masivních kožených botách.
Nejspíš ho zarazilo, že tu někoho vidí.
"Jsi pěkný kus od domova, nemyslíš?" oslovil ji příchozí.
"Mám ráda celý les, ne jen ten kousek od osady. A nebojím se," Thyre se usmála. Nepochybně před ní stál opravdu vlkodlak.
"To bys možná měla," řekl naprosto vážně.
"Žijeme přeci v míru. A nevěřím tomu, že jste tak zlí. A navíc tu hledám nějaké bylinky. Tím přeci nic neporušuju," vlkodlaka si bedlivě prohlížela. Vypadal jako ti nejstatnější a nejsilnější muži z její osady. Ale neměl hrubé rysy a hulvátskou povahu, jakou většinou takoví muži mají. Prostě před ní stál, díval se na ni a čekal, co řekne.
Pod jeho upřeným pohledem trošku zrůžověla ve tvářích.
"To je pravda. Ale stejně by ses měla mít na pozoru, myslím, že jsem viděl stopy velkého medvěda, chtěl jsem ho zkusit najít."
"A … úplně sám?" nejspíš tedy jen nevypadal silný, ale asi také byl. Silný a odvážný. Nepochybovala, že u nich by se na takovou výpravu chystalo nejméně deset mužů. Vlkodlaci zřejmě zvládnou daleko víc.
"Když budu sám, nevšimne si mě. Ale ty buď opravdu opatrná, nechtěl bych, aby ses mu dostala do cesty."
"Dobře, děkuju za …" se stále stejně růžovými tvářemi mu chtěla poděkovat za varování, ale dřív, než stihla něco říct, ozval se za ní ostrý mužský hlas.
"THYRE! Takhle daleko nemáš co dělat!!"
"Otec …" všechna barva, která se jí při setkání s vlkodlakem do tváří nahrnula, byla najednou pryč.
"S kým tu mluvíš?? Co tady děláš?" rychlými kroky se octl vedle ní a pohlédl na jejího společníka. Vlkodlak. To nesmí dopustit.
"Pojď! Sem nesmíš chodit! Odmítáš mě poslouchat? Odmítáš poslouchat naše pravidla, Thyre?" otec ji chytil za krk, otočil a postrčil dopředu.
"Jdeme a ty se to naučíš!"
Vlkodlak, který zůstal stát, nepochyboval, že takhle křičí kvůli němu. Už z pohledu, kterým ho počastoval, pochopil, že nestrpí, aby se oni stýkali s jejich klanem. A bylo mu líto, že to dívka tak tvrdě odnáší. Když totiž udělala několik málo kroků směrem k jejich osadě, otec ji hrubě popadl za vlasy a táhnul s sebou.
"Otče! Nic jsem neprovedla, sbírala jsem, co mi matka řekla!" Thyre se snažila po chvíli bránit, ale jakákoli slova se míjela účinkem a možná ho jen víc rozčilovala.
"Sbírala? A kde je cos nasbírala?? Cos sbírala s tím vlkodlakem?" s těmito slovy ji protáhl vesnicí až k jejich chýši. Thyre za ním musela běžet, aby jí vlasy nevyškubnul.
Pak ji odmrštil na zem.
"Chodíš tam k nim? Riskuješ a porušuješ všechno, co jsem řekl?"
"Otče ne, ne přísahám, že ne!" bála se. Hrozně se bála a věděla, že neujde trestu.
"Lži! Dokážeš mi lhát do očí! Tohle tě ale naučí poslouchat!"
Mikael, to jméno od těch dob upřímně nenáviděla stejně jako jeho, surového otce, vzal svůj kožený opasek pobitý nýty.
"NE! Prosím!" křičela s nepokrytou hrůzou.
"Musíš - se - naučit - poslouchat!" otec se nedal ničím obměkčit. Každé slovo doprovázel švihnutím a ránou na její tělo.
Bylo to, jako by ji zbičoval. Po opasku jí zůstávaly velké rudé rány. Nehleděl na to, že křičí, nehleděl na to, že jí praská kůže a na několika místech začíná krvácet.
Dokud ho nepřešel vztek, bil ji, jen aby už nikdy, nikdy neviděl žádné své dítě s vlkodlakem.
Když skončil, Thyre zůstala ležet na zemi a plakala. On beze slova odešel.
Vzpomínala si, že tehdy, ani nevěděla, po jaké době, k ní dovnitř přiběhl Elijah. Nejspíš slyšel křik, jako spousta dalších, ale bál se jít podívat, co se děje, aby to neodnesl také.
Položil ji na teplou kožešinu a ošetřoval jí rány.
Už nikdy se pak neodvážila překročit ani nejbližší hranici.
Ale teď se nemusí bát vůbec ničeho. Je úplně svobodná. Není tu sice žádný Elijah, který by se o ni postaral, ale není tu už ani otec, který by jí způsobil tolik bolesti.
Doběhla až na okraj panství Salvatorů.
V dálce zaslechla dva hlasy. Nepochybně Damona a Stefana. Opět se dohadovali.
Pomalu došla až na dohled.
Stefan stál zády k Damonovi a ten, s rukama zaraženýma v kapsách a s posměšným tónem, mluvil o Rosalyn.
Thyre se rozhodla trochu je oba poškádlit.
Tehdy byla ztrestána za několik slov prohozených s vlkodlakem. A tady může svobodně klidně koketovat se dvěmi muži najednou.
Damon zrovna říkal něco o tom, že Rosalyn vypadá, jako by jí nikdo už dlouho nenakrmil, a že jestli se jí Stefan o svatební noci dotkne, nejspíš se mu rozlomí pod rukama a Stefan rudnul.
"Dobré odpoledne, pánové." svou upíří rychlostí se nepozorovaně dostala až k nim a pozdravila je.
Oba sebou škubli.
"Thyre? Co tu … co to máš na sobě?" zareagoval jako první Stefan.
"Uspořádala sis maškarní bál, nebo co?" Damon se ušklíbl a měřil si ji pohledem. Nejspíš mu připadala k smíchu. Tohle strašidlo ho nikdo nikdy nedonutí pojmout za manželku.
"Prohlížím si okolí," nedala vůbec znát, že ji Damonův postoj štve. Doufala, že je vyvede z míry a u něj se to nepodařilo.
"V … v tomhle?" Stefan byl nejspíš dost zaskočený. Nejspíš ještě nikdy neviděl ženu v kalhotách, navíc v takových, které by jí tak okatě nepadly. Navíc tak půvabnou ženu, které se vyrovnala snad pouze Katherine.
"No ovšem. Jsou mnohem pohodlnější," na místě udělala otočku. "Nebo vás by bavilo nosit neustále šaty, co vám téměř nedovolí dýchat?" zacukrovala.
"Stačí nám otec, ten nám taky nedovolí dýchat," poznamenal Damon, ale Stefan z ní nespouštěl oči.
"Co když tě v tom někdo uvidí?" obešel ji, jako by si ji chtěl dobře prohlédnout ze všech stran.
"Přeci mě vidíte," Thyre pokrčila rameny.
"Ale co když tě uvidí otec, nebo někdo od Lockwoodových?" buď měl strach, aby neměla průšvih, nebo obdivoval, že se toho průšvihu vůbec nebojí. Porušovat společenské normy v této době totiž vůbec není žádoucí. Docela ji to otravovalo a doufala, že se svět po těch stovkách let už konečně někdy změní.
Thyre opět pokrčila rameny. "Jsem svobodná, můžu si dělat, co chci. Tak zatím nashledanou, pánové, nepochybně se opět brzy uvidíme," mrkla na Stefana, usmála se na Damona a utekla.
Oba zůstali stát na místě.
Damon obdivně hvízdl a pak se musel začít smát. Stefan se ale nezmohl na nic.
Co jí dodávalo tolik odvahy, že se klidně nechá vidět takhle nevhodně ustrojená! Vůbec ničeho se nebála, klidně to řekla nahlas. Jak jen jí tohle záviděl.
Jí, Damonovi, Katherine, všem záviděl jejich bezstarostnost a drzost. Nebo možná jen odvahu.
Netuším, co to odpoledne dělala, ale když jsem se vrátila z projížďky, seděla už doma a vypadala velmi pobaveně a spokojeně. V jeskyni určitě nebyla, tu jsem našla já (ač jsem ji hned opustila, protože je plná ošklivých vzpomínek a svědectví, která ostatní nechtějí vidět) a po ní nebo jiných tvorech ani stopy. A říkala něco o tom, že Salvatorovi jsou pěkní strašpytlové.
Když jsem se jí ale ptala, jak to ví, odmítla mi to sdělit. Jen odvětila, že je hladová, a že bychom měly konečně něco pořádného ulovit.
Nebylo pochyb, že myslí na lidskou krev. Ale já ještě nechtěla. Nemůžeme tu bez rozmyslu zabíjet a moc a sílu budeme potřebovat nejvíce, až se rozhodneme zabít Katherine. Do té doby si musíme vystačit s divokou zvěří.
Podráždilo ji to, ale musela souhlasit. I když sama bych se konečně ráda napila čerstvé teplé lidské krve, musíme se ovládnout. Proto jsme se znovu vydaly do lesa.
Vyrazily jsme na lov.
Žádné komentáře:
Okomentovat