Neměli jsme to lehké. Ty ani já. I když ty jsi chlap a ti to mají vždycky o něco snazší. A tady jsem byla celý ten problém jenom já.
Vůbec nic ti nevyčítám. Vím, že za to nemůžeš. A já to věděla od začátku. Jak jinak bych se k tobě taky mohla nastěhovat? Copak se holka jako já může nastěhovat ke klukovi, kterého skoro nezná, kdyby to bylo jinak? Kdybys nebyl gay, nevěřila bych ti. A asi by se mezi námi nemohlo vyvinout vůbec nic. Ani přátelství, natož tohle. Jenže mně se to vymklo z rukou.
Na začátku jsem měla trochu obavy. Bála jsem se kluků, ale o to nešlo. Tady nebylo proč. Ale stejně jsem se neodvažovala odhadnout, jak to bude fungovat. Tehdy jsi neměl přítele a byl jsi celý takový zaražený a tichý. A když jsem tě viděla poprvé, nepřipadals mi … nehádala bych to. Ale vypadals přátelsky a ne jako někdo, kdo mi za pár dní nebo měsíců ublíží. To bylo rozhodující.
Myslela jsem si o sobě, že jsem tolerantní. A že bude skvělé mít takového kamaráda, co je trochu i kamarádka. Ale promiň. Ty nejsi holka ani náhodou. Vlastně jsem možná nikdy nepotkala někoho, kdo by byl opravdový chlap tak, jako ty.
Staráš se o sebe asi trochu víc, než ostatní, ujíždíš na východní filozofii a umíš se ponořit do sebe, až vypadáš jako mrtvý a nic s tebou nepohne. Ale to nejsou chyby. Jen mě to utvrdilo v tom, že jsem si vybrala správně, že je to trochu ujetý, ale mile, a že začnu znova, jinak a dobře. Tak, jak si lidé asi většinou myslí. Čekají, že to bude zajímavé. Odlišné od toho, co znají. A o tobě by se daly psát příběhy. Tedy ne, že bys byl slavný nebo dělal nějaké divné věci, ale … víš jak to myslím. Chápeš. Doufám, že chápeš. Vždycky jsi věděl, co chci říct, aniž bych to dokázala vyslovit. Jen jednu věc chápat nemůžeš. Ale o tom vlastně ten příběh píšu.
Nikdy jsem neměla zrovna štěstí. Však víš. Možná vidím tátu moc černě, ale nemůžu si pomoct. Nemiluju ho. Naposledy jsem to mohla říct asi jako malá holka, když ještě měl právo mě jako malou brát. Potom už nikdy. A odejít od něj bylo správné rozhodnutí. Jenže příliš pozdní a jeho snaha, abych se nedostala k životu, co mi přinese problémy, mi přinesla problémy ještě větší. Nikdy jsem nekouřila, neochutnala žádné drogy, pila jsem jenom tak výjimečně, že by se hodilo úplně jiné příslovce.
Byla jsem fakt dobrá ve škole. Protože jsem toho krom ní moc víc nedělala. Hrála jsem na klavír. Chvíli hrála basket. Dokud mě všichni nepřerostli. A hodně jsem četla. Recenzovala jsem. Ale všechno ostatní se točilo jenom kolem studia. Nechodila jsem s klukama. Neměla jsem žádné zvláštní přátele. Nedával mi volnost tak, jako jiní dávali svým dětem, protože čekal, že tak budu … možná svědomitější, uvědomělejší, že mi nebude nic hrozit. Ale zabránil mi tak naučit se žít. Žít mezi lidmi. Díky, tati. Dovedls to do konce.
Pro nikoho potom nebylo moc těžké mi ublížit. A využívali toho. Proto jsem se nestyděla společnosti, ale bála. Bála jsem se přátel a zklamání. A bolesti, protože to bylo to jediné, co mi lidé přinášeli. Neuměla jsem být tak rázná a vrátit jim to. Nebo je udržet v mezích. Odhadnout, co opravdu stojí za jejich úsměvem, pro mě bylo těžké. Pak jsem vždycky jen utíkala s novou ránou a neodvážila se pustit někoho dostatečně blízko. Zvláště kluky. Nevěřila jsem jim. Po několika, do kterých bylo snadné se zamilovat a kvůli mé naivitě, které jsem se dlouho nezbavovala, jim naletět, jsem odsoudila všechny. Čekala jsem hned, že mi ublíží. A tak jsem se rozhodla věřit tobě. Ty nejsi ten, co holku využije, odkopne, zmlátí, poníží, ty nejsi ten, koho bych takhle zajímala. Měls být na rozdíl od nich chápavý. A já potřebovala někde začít. Dost daleko od všeho. I když to byl spíš takový trucovitý útěk. Bylo mi jedno, jestli budu na ubytovně nebo v jednopokojovém minibytě s vařičem místo kuchyně. Musela jsem jít.
Když má bývalá spolužačka pak narazila na tvůj inzerát, nechtěla jsem to ani slyšet. Ale pak řekla, že o tobě něco málo ví. A že se nemám čeho bát. Tak jsem se to dozvěděla a rychle, abych si nic nerozmyslela, přijala. Navíc jsi tenhle pokoj vážně nabízel levně. A je hezký. Mám ráda to velké okno, na kterém se vyhřívám, když je mi zima na nohy a ty si ze mě děláš srandu a říkáš, že jsem jako avatar, protože se mi nedokrvují.
To je taky něco, co se se mnou táhne od dětství. A s tím ještě smůla.
Myslíš, že jsem ji porazila, když jsem se nastěhovala na tak předpokládaně skvělé místo? Vůbec ne. Ale ty to nevíš. Nemůžeš to vědět a nemůžeš to cítit.
Nakonec sis totiž někoho našel a dost tě to ovládlo. Ne moc dlouho po mém nastěhování. Kluka, s kterým nevycházím.
Byli jsme jako ti nejlepší přátelé. Pomalu ale jistě jsme se jimi stávali.
Tys býval často v práci a po ní skoro nikam nechodil. Tvrdils, že tě to moc nebaví. Přišlo mi, že to máme trochu společné, že se tak chápeme. Že se nebudeme hádat a nadávat na sebe, a že mi tu nebude nic chybět a nic mě ničit.
Neuvědomila jsem si, jak jsem ještě pořád tak hloupě naivní.
Přeci jen sis ho našel. Někoho, kdo je docela jiný, než ty. Kritizuje mě. Moje oblečení, mou kosmetiku, to, jak vypadám. Ale ty to nevidíš, protože jsi do něj zamilovaný. Odpustil bys mu, i kdyby někoho zabil a zakopal. Ale já ne. Především proto, že si tě přivlastnil. Je tvůj, ty jsi jeho a nikdo jiný na tebe nemá nárok.
Jenže víš … já tě taky miluju.
Zní to šíleně. Úplně to chápu. Zase jsem se zbláznila, zase jsem se nechala unést, zase jsem si připravila další propast, do které padám. Teď extrémně hlubokou. Nedokážu se z ní vyhrabat ven. A až dopadnu na její dno, bude to konec. Už nějakou dobu cítím, jak se to blíží, zatímco ty jsi šťastný a nevidíš, co bys jinak určitě viděl.
Asi je to ale lepší. Co bys s tím mohl dělat? Nechci, aby sis vyčítal, že jsem se do tebe zamilovala a tys mi to nemohl nijak oplatit. Nemohl jsi udělat nic proto, abych se cítila lépe. Tohle nešlo vzít zpátky ani rozvinout. Musel přijít pád. Tak proč to zhoršovat ještě tobě. To já jsem na vině. To já jsem holka. Holka, co se jen může dívat, jak se líbáš s jiným.
Žárlila jsem při tom? Jo, docela hodně. Když jste se vítali nebo loučili, jen těžko jsem potlačovala představy, kdy stojím na jeho místě. A když jsem věděla, že jsi s ním nebo že s ním zůstáváš přes noc, snažila jsem se nepromáčet zhrzeným a zoufalým brekem celý polštář. Tomu se snad dá říkat žárlivost.
Krom toho jsem ale od chvíle, co jsem si uvědomila, co se se mnou děje, cítila hroznou nespravedlnost. Je tak nefér, že někdo jako ty, tak milý a úžasný člověk, může být jen kamarád, že takový chlap, kterého bych se konečně ani nemusela bát, dá přednost jinému chlapovi! Štvalo mě, že je pořád všechno proti mně, a že mi osud do cesty staví takové překážky. Neumím se s nimi vypořádat. Pořád jsem se to nenaučila a už se to nenaučím. Ale neumím je ani přijmout jako něco, co musí být.
Když už mi nepomáhalo nic, přišel vztek. Vztek na to, že si tě nárokuje někdo jako on. Někdo tak protivný a nesnesitelný. A že ty mu to baštíš se vším všudy. A taky vztek na to, že existují gayové. V těch chvílích jsem se neudržela a propukal ve mně pocit nefalšovaného zhnusení nad tím, co provádíte. Po toleranci, o které jsem byla přesvědčená, tehdy nebylo ani stopy. A někdy jsem si říkala, ve snaze ulevit si, že když ne já, nemůže to být ani nikdo jiný.
Byly to ale jen nesmyslné výbuchy. Stejně jsem tě nedokázala přestat milovat, nedokázala jsem si tě zprotivit, zůstával jsi pro mě pořád elixírem života zamčeným v nedobytném trezoru, od kterého nemůžu mít klíč, protože mi něco chybí. A nikdy to nezískám.
Chci ale, abys věděl, že se na tebe nezlobím. Nemohla bych.
Zkoušela jsem to. Odmilovat se, povznést se nad tebe, ponížit tě sama před sebou, jen abys pro mě přestal být tak důležitý. Kvůli takové náhodě, jako je pronájem pokoje a mé vlastní neschopnosti odolat a poslouchat rozum. Jenže vždycky to dopadlo stejně. Stačilo, aby ses usmál, stačilo, abych se cítila až příliš osamělá, abys přišel, a já tě objala, pustila pod deku s nějakým filmem a nebo zalezla do tvé postele, kdes mi ochotně dělal polštář.
Musels poznat, že tohle je mnohem víc, než obyčejné přátelství. Ale nepoznals, že je to láska, jinak by ses nakonec vždycky tak klidně nezvedl a nešel za ním, zatímco já mohla jen zůstat a mlčet.
To se už nikdy nezmění. Nemůžu tě donutit milovat mě. Nemůžu donutit tvoje srdce cítit něco, co nechce a nedokáže.
A tak jsem mlčela dál.
Víš, vlastně sem si to tak trochu vynahrazovala i pouhými šílenými představami. Když jsi mi dovolil přitulit se, nejspíš proto, že sis myslel, že mě jen něco banálního trápí, představovala jsem si, že jsme něco víc. Že jsme jako každá jiná šťastná dvojice. Jako pár. Jinak to ani nešlo. Ty ses na mě tak sice nedíval, ale já nemohla ignorovat to všechno, co mě na tobě doteď přitahuje. Divíš se, že jsem propadala zoufalství s vědomím, že to navždy bude jen jednostranné? A že už ztrácím sílu dál tady žít a snášet to? Je to tak strašně ironické, ale taky nesnesitelné. Proč musíš být gay? Jsi ten nejlepší chlap, kterého znám. Vážně! První a poslední, se kterým bych se nebála, se kterým bych chtěla … všechno! A měla bych jistotu, že mě nepošle o dům dál s dalším hrotem v srdci. Jenže teď mě posíláš, aniž bys to tušil! Proč mě sakra nechceš?!
Nezvládnu otočit list a jít dál. Nikdy to nepůjde, už kvůli všem věcem, co se mi staly. Ty o nich víš. Svěřila jsem se ti. Vždycky jsem se ti svěřovala. Nejen s tátou, ale i jak mě šikanovali ve škole. Já se nijak moc nelišila. Ještě jsme byli děti, bylo nám sotva deset, neměli jsme tehdy jak se lišit. A já nebyla ni tlustá, ani brýlatá. Ale děti si vždycky něco najdou. Na mě taky našli. A potom všichni ti, kterým jsem se bála říct ne, všichni kluci, kteří si moc dobře uvědomovali, že jsem do nich zblázněná, a uměli toho využít, dokud jsem zděšeně necouvla a jednou i nedostala. Je toho moc a ty všechno znáš. Protože jsi jediný, komu jsem to tak otevřeně říkala. A tys mě utěšoval. Nevím, proč mi to mezi námi vždycky přišlo tak důvěrné. Důvěrnější, než mezi ostatními přáteli. Nevím, proč jsem sama sobě dovolila, aby to došlo tak daleko. Proč jsem třeba neodešla hned, jak jsem se začala ztrácet. Vždyť jsem věděla, že moje šílenství nemá budoucnost. Ale jedno vím jistě. Miluju tě. Tak moc, až mě to zabíjí. A i když jsem já mohla na pár minut předstírat, že jsme víc, než jsme, a zkusit si nalhat štěstí na několik vteřin u tebe, ty nemůžeš. Nemůžeš předstírat, nemůžeš to cítit, nemůžeš zhasnout světla, držet mě a chtít to, co já. Jsem to tedy já, kdo se musí vypořádat se životem. Jsem to já, kdo musí skončit. A já končím.
Už mi prostě nestačí jen mé vlastní lži. Nestačí mi, že jsi můj kamarád, že mě objímáš a chráníš, když jsem stejně sama. Dlouhé temné noci úplně sama, jen se všemi hlasy, co mi říkají, že jsem blázen. Ale já nejsem blázen. Nedokážu je utišit. A nedokázal bys to ani ty. Ale nemají pravdu. Jen jsem se zamilovala do někoho, kdo nikdy nebude cítit lásku, kterou cítím já, když je na blízku. Takovou, jakou cítí k jinému. Přesně to totiž užírá mě. To, co cítíš k němu a to, co tě dělá šťastným. Ale ne mě.
Chtěla bych říct: Zkus mi ji dát! Udělej to, než to vzdám. Ale neřeknu. Je to zbytečné. Nedáš mi ji. Nikdy. Přiznej si to, ve všech výčitkách. Víš to stejně dobře, jako já. Nezmění se to. Já to vzdám.
Potřebuju už před vším zavřít oči.
Ne, to není ten správný obrat. Musím nevidět, musím necítit. Nemůžu tě donutit mě milovat. A nikdo nemůže svému srdci poručit něco, co nechce. Ani já už na to teď, tady ve tmě, v posledních hodinách, nemám sílu. Všechno to, co cítím mi ji bere. Teď ale své srdce umlčím, odložím ho a budu sledovat, jak ve mně zase roste. Bude jí tak dost na to, abych se konečně jednou dokázala vypořádat se vším.
Možná to nebude stačit, možná budu muset vyrvat ty dvě půlky, na které jsi mi ho bez vědomé viny zlomil, a zahodit je, ale i tak to udělám. Když mě nebudeš tížit, když se nebudeš snažit mě chránit před vším zlem světa, ne, už to vážně nedělej, je pozdě, přijde ráno, a i když nepoznáš tu sílu, která mi to dovolí, já ji ucítím. Jen ty ne. Já udělám to, co je správné. Ty … s tím žij.
Možná to vypadá, jako hloupá pomsta. Trpěla jsem kvůli tobě a teď ti to asi chci vrátit, protože vím, že tě to zasáhne. Jenže tak to není.
Tohle je jediná správná věc, kterou můžu udělat. Je to způsob, jak přijmout odpovědnost za to, že jsem tě pustila tak blízko, že jsem nezasáhla, dokud jsem mohla, a taky je to způsob, jak se s tím vypořádat.
Asi to nepochopíš. Ale řekla jsem ti všechno, co jsem chtěla. Hlavně to, že vinna jsem já. Tys neudělal nic špatně. Jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat. Vlastně kéž by bylo víc chlapů trochu jako ty. To jen já z tebe udělala svou zkázu. Snažila jsem se ti taky říct, jak moc zničená jsem a jak už se nemůžu znovu postavit na nohy. A nešlo by to, ani kdybys přišel dřív, než máš. Jsem na dně. Právě jsem dopadla. Nikdo do mě ale nestrčil a už vůbec ne ty. Tak si to nevyčítej. Chci jen, abys to věděl.
Přeju ti, ať tě to brzy pustí a ať jsi šťastný tak, jak já nikdy být nemohla.
Miluju tě.'
Umyvadlo bylo plné horké vody, která pomalu chladla. Nebyla ale čistá a průzračná. Přes růžovou a červenou se barva rychle změnila na temně rudou. Jedna ruka se v něm vznášela tak lehce, jak už se necítila spoustu let, druhá byla opřená o okraj.
Poslední zvuk, který pak v jinak úplném tichu doprovázel právě vycházející slunce, byly dvě kapky krve, co stekly přes bezvládné prsty z vězení života na věčnou svobodu.
Žádné komentáře:
Okomentovat