„Co to zase provádíš?“ ozvalo se tiché ospalé zamručení vedle něj, když omylem vrazil do sedačky.
Bylo půl sedmé ráno a jejich školní autobus už půl hodiny mířil do Willmingtonu v New Jersey. Pokud by jeli vlakem, za necelé dvě hodiny by byli na místě. Jenže protože jejich učitelka je cestou na Studentlab chtěla mít pevně pod kontrolou, drkocali se žlutým školním autobusem, naštěstí už aspoň trochu modernizovaným z příspěvku do fondu na doprovodné vzdělávací programy, a cesta měla trvat přibližně dvě a půl hodiny. A jelikož vyjížděli před šestou ráno, většina studentů a i učitelka samotná stihli zase usnout a pokusit se se sluchátky v uších dohnat v ne zrovna ideálních podmínkách to, co nestihli v noci.
Vlastně pevně vzhůru už zůstali jen řidič a Paul.
„Ale nic.“
„Tak to nic jdi dělat někam jinam,“ sykla po něm ještě, stále se zavřenýma očima, a hlavu natočila směrem k uličce a rukou si zastínila oči, aby co nejvíc nasimulovala tmu. Zvládala vstávat brzo, ale dnes to bylo příliš brzo.
A chvilku byl vážně pokoj a zase naprosté ticho rušené pouze zvukem motoru zesíleným občas příliš rychle protijedoucím autem, tak začala zase klimbat. Nepočítala s tím, že bude zajímavý vůbec celý Studentlab, natož cesta autobusem. Otravným žlutým autobusem, kterým sice nejezdila do školy a zase domů, jako v jiných částech města a na jiných typech škol, ale kterým jezdívali na každičký výlet, a to ji začínalo štvát, protože kamkoli přijeli, každý věděl, že se jedná o bandu středoškolských studentů a podle toho se okamžitě začali chovat. A stejně tak i většina jich samotných.
Potom ale ucítila další drcnutí, tentokrát už ne do sedačky, ale do kolena. Otevřela proto oči a polekaně sebou trhla až na stěnu autobusu. Seděl totiž přímo vedle na dosud volném sedadle, připitomněle se uculoval, nakláněl se těsně k ní a čekal na reakci.
„Ty-seš-totální-kretén,“ procedila skrz zuby, ale ne moc hlasitě.
„A ty máš zase obdivuhodně širokou a originální slovní zásobu.“
„To mám, znát ještě jedno slovo, vypadne ze mě slovník. Jdi laskavě na svoje místo a neruš spící,“ protočila oči a odvrátila se od něj. Měli před sebou ještě kolem dvou hodin a rozhodně je nechtěla strávit na jednom sedadle zrovna s ním. Zvlášť, když modernizace jejich autobusu spočívala také v tom, že obyčejné nízké sedačky byly nahrazeny vysokými opěradly a vznikla tak řada dvoumístných téměř kupé s více soukromím jako v dálkových spojích.
A vážně čekala, že se prostě zvedne a sedne si na své místo, nebo půjde otravovat někoho jiného. Cesta byla dlouhá, to ano, a když se mu nechtělo spát, nepochybně nudná. Ale to prostě nemohl vzít fixu a Kevinovi něco napsat na tvář, nebo napíchat párátka do vlasů Omarovi, který nosil pořádné afro? A když už musel otravovat nějakou holku, určitě to mohla být spíš Sue, která i v poměrně nízkých teplotách vyrazila v minisukni. Mohl si k ní klidně sednout, nejelo jich tolik, takže většina, aby měli dost prostoru, seděla na dvojmístě sama, mohl se na ní lepit, mohl jí jezdit rukou po stehně a …
„Hej!“
Uvědomila si totiž, že právě tohle začal dělat jí. A tak okamžitě vystartovala, chytila jeho všetečnou ruku a smetla ji ze své nohy.
„Co?“ Paul se tvářil, jako by vůbec nevěděl, co se děje.
„Jdi otravovat někoho jinýho! Třeba polej Sam vodou, nebo nadrob někomu do vlasů, ale mně dej prostě pokoj,“ prskla po něm.
„Mám jenom jeden, to bychom ho museli mít dohromady. A taky je tam jenom jedna postel, tu bychom pak taky museli sdílet,“ pokrčil rameny a dál se tvářil úplně nevinně.
„Jasně, jako bys ty zrovna o tohle stál. Víš dobře, co jsem tím myslela. Padej,“ bavili se spolu šeptem, aby nepřišly protesty od dalších lidí snažících se dospat, ale přesto mluvila důrazně. Možná, že i kdyby to řekla nahlas, nikdo to nezaznamená. Přes hudbu ve sluchátkách, které měli snad všichni, a klimbání, to nebylo ani možné.
Paul znovu pokrčil rameny.
„Padám,“ a lehl si na ni.
„Paule …“ zavrčela ještě víc podrážděně.
„Co? Já vím, že se ti to líbí,“ zvedl hlavu a podíval se nahoru do jejího obličeje a trochu víc se uvelebil. Opravdu si mohl všimnout toho, jak najednou mělce dýchala a celá se napjala, ale nešlo jasně říct, jestli je to spokojeností nebo naopak.
Teď se ale nadechla víc, přezíravě se mu podívala do očí a pronesla: „Ještě jednou dej tu ruku kde byla a zlomím ti jí.“
Potom chytila znovu jeho ruku, tentokrát s ní totiž zamířil o něco výš, než původně, a rovnou mu dala facku. Ne moc velkou a asi ho nebolela, ale pořád lepší, než ho potom lovit ve svém výstřihu.
„Jenže ono ji to zaujalo,“ zakňoural s hranou prosbou.
„Tak si to jdi omrknout za Sue, hm? Sedí uprostřed za pultem, nikdo si vás ani nevšimne. A už zmiz!“ začala ho od sebe odstrkovat, dokud nebyl nalepený na opěradle u uličky, sama se odtáhla na druhou stranu, zapnula si mikinu až ke krku, zkřížila ruce na prsou - vůbec jí ráno nedošlo, že tričko, které považovala za vhodné kvůli barvě, rozhodně není až ke krku a dokonce má ještě zip, jímž se dá odhalit daleko víc -, hlavu opřela o okno a pokusila se v duchu naladit na něco klidnějšího a abstraktnějšího, než nadržený blbec vedle. Navíc zaslechla, že někdo vepředu s někým mluví, takže ne všichni už spí, a tak doufala, že je vážně po všem a zbytek dlouhé cesty proběhne v klidu.
Příštích asi dvacet minut se opravdu nic nedělo. Tedy až na to, že zaslechla nějaké šustění igelitu a když se podívala, zjistila, že se Paul elegantně zbavil obalu od bonbonu tak, že ho hodil nic netušící Sam před ním za límec. Ale aspoň jí tam vážně nenalil vodu. Proto dovolila svému vědomí začít se toulat a znovu se ocitnout na hraně spánku.
Dokonce ignorovala, i když si někdo – nepochybně Paul, co si přeci jen neodsedl – opřel hlavu o její rameno. Mohla to být známka jeho vlastní únavy, a kdyby usnul, dokázala by hodinu a půl vydržet a nechat ho takhle spát, hlavně, kdyby měla klid. Úmyslně si sedla dozadu, aby jí nikdo nemohl cestou kopat do sedačky, a nenapadlo ji, že by toho mohl takhle zneužít, protože na ně nebylo vidět.
Pak ale znovu ucítila dotek na stehně. Jen netrpělivě ho smetla jako obtížný hmyz, ale tím povolila svou napjatou obranou pozici a další ruka jí sáhla po zipu mikiny.
Překvapeně a naprosto probraně zalapala po dechu. Paul jí ale duchapřítomně přikryl ústa dlaní a drze jí mikinu rozepnul. Rázně do něj proto strčila.
„To snad nemyslíš-“
Nenechal ji ale dopovědět a položil jí prst přes rty.
„Nechceš nikoho vzbudit, ne?“
„Přeháníš to, tohle je normální sexuální-“
Znovu ji nenechal doříct, že tohle je normální sexuální obtěžování, z kterého by mu mohla způsobit velké potíže, chytil ji za ruce, položil je do sedačky, naaranžoval jí mikinu tak, aby nezakrývala ani kousek z dekoltu, rozepl jí zip i u trička, přitáhl si její nohu blíž k sobě, aby se nemusel tolik natahovat, pohodlně se opřel tak, aby se díval přímo na ni a vydechl. Udělal to tak rychle, že se v první chvíli vůbec nezmohla na odpor.
„Takhle zůstaň.“
Žádné komentáře:
Okomentovat