Byl ještě celkem dost vyčerpaný a znovu zavíral očička ke spánku. Nechala jsem ho, ať se snaží sevřít moje prsty ve své maličké dlani a pomalu usíná.
Byla jsem hrozně ráda, že ho mám. Původně se měl jmenovat Matthew Chase Junior, ale nebylo by fér dávat mu tohle příjmení. Jeho život už od začátku není moc fér a nechtěla jsem mu ještě přitěžovat.
Když znovu usnul, zmožený jídlem a stále i svým příchodem na svět, položila jsem ho do postýlky a pomalu došla k oknu.
Domů nás propustí už dnes odpoledne.
Hrozně jsem se těšila. S konečnou platností vstoupíme do změny, do nového života ve třech.
Nevím, jak dlouho je Eric schopný takový život udržet. Každý člověk je nějaký a určitě existují tací, co nejsou vhodní pro rodinu.
Já dosud životem spíš proplouvala, co přišlo přišlo a co ne, nechala jsem být. O nic jsem nebojovala. Ale teď už jsem byla odhodlaná bojovat. Za naši rodinu, které se nevzdám. Musela jsem se vzdát Matta, ale našeho syna a mého přítele, který mu bude dělat otce, se už nevzdám nikdy.
Otevřely se dveře, ke kterým jsem stála zády a někdo vešel do pokoje. Čekala jsem možná tátu, možná Stellu nebo snad někoho z mého týmu. Eric měl přijet za čtyři hodiny.
Rozhodně jsem ale v nejmenším nečekala, že uvidím toho, koho jsem viděla, jakmile jsem se otočila.
"Patt?"
Stála uprostřed pokoje, v jedné ruce měla velkého plyšového medvěda, o dost většího, než byl Matty sám, druhou zaraženou hluboko do kapsy a pohled zarytý do země.
"Ahoj," téměř šeptala.
"Proč jsi tady?" poměrně hloupá otázka. Ale ona vážně neměla důvod chodit sem. Před půl rokem jsem jí zachránila život a poté byla nařčena z jeho ničení. Od té doby jsme spolu nepromluvily. Nekontaktovaly jsme se. Ani se neviděly. Půlrok je dost dlouhá doba. Vzpomínky rychle blednou a neživené vztahy berou za své. Všechno staré mizí.
"Já já vás … chtěla vidět …"
"Proč? Proč když jsi nás půl roku neviděla? Nebo se jdeš přesvědčit, že Matty není Donův?"
"Tak Matty … Ne. Vím, že není. Vím, že jsi s ním nic neměla a už bych to nechala plavat … promiň, já …"
"Ty co? Ty celou dobu znáš pravdu a ukázala ses až teď. Ne, nechci ti nic vyčítat. Ale nemusíš se najednou snažit."
"Za půl roku se hodně věcí změnilo."
"Jo to změnilo. Mám dítě třeba. A taky přestalo bolet, že ze dne na den skončilo přátelství s nejlepší kamarádkou."
"Kvůli tomu tady … já bych … mě to mrzí, já bych se ti chtěla hrozně moc omluvit, odpusť mi to hloupé chování. A i když už asi nebudeme kamarádky, chci, abychom spolu alespoň byly zadobře."
"Co čekáš, že teď udělám? Po půl roce," nevypadala jsem, že mě její přítomnost a slova nějak rozrušují.
Pokrčila rameny. "Asi nic," posadila medvěda do nohou Mattovy postýlky a šla zpátky ke dveřím.
"Počkej, toho medvěda jsi nosit nemusela."
"Ne, ale … tys Natty taky dala tu kočku, bez které nedá ani dneska ránu."
"Protože jsme byly kamarádky."
"Víš," chytla medvěda za ucho a nervozně ho žmoulala, "nemohly bychom zase být?"
"S plnou důvěrou?"
"S plnou důvěrou."
"Bez obviňování?"
"Bez obviňování."
"A s tím, jaké jsme?"
"S tím, jaké jsme."
"Půlrok je dlouhá doba."
"Bezpochyby je."
"Všechno bledne."
"Já vím."
"Vracet se k něčemu nejde tak rychle."
"Asi ne … ale … pokusit se o to … prosím."
"Patt," poodešla jsem od okna k postýlce, "díky za medvěda," usmála jsem se. A všechno staré už hodila za hlavu. To byla jedna z mých vlastností. Spoustu věcí jsem prostě nechala plavat a z vteřiny na vteřinu otočila, měla-li jsem důvod.
"Nemáš za co. Je přece Mattův."
"Ten teď neví o světě," podívala jsem se na svého spícího miláčka. Absolutně ho nemohlo rozrušit, ani kdyby vedle spadla bomba.
"Však o sobě bude dávat ještě hodně vědět. Kdybys něco potřebovala, tak se ozvi. Ráda ti pomůžu, po zkušenostech s ďáblicí Natali."
"Jo, jasně."
U dveří se ještě otočila. "Kamarádky?"
Zatvářila jsem se nepopsatelným výrazem a zvláštním mým způsobem pokrčila rameny. Ale když odcházela, věděla, že ano.
Eric se dostavil asi o půl hodiny později, než měl. Vešel do pokoje s výrazem provinilého kluka, který mu strašně slušel.
"Promiň, znáš silnice v New Yorku. A taky v práci se to protáhlo."
"Ale jo, já to chápu. V pohodě. Ale už pojedeme, protože Matt je strašně nervozní," na důkaz mých slov začal vřískat, i když sotva před pěti minutami přestal.
"A z čeho?"
"Nevím, ale ráda bych už byla pryč. Asi se mu tu taky nelíbí."
Zvedl Mattyho z postýlky a ten jako mávnutím ruky utichl.
"Nervozní? Naprostej andílek," zasmál se.
"Dobře, takže se o něj staráš ty, když si tak rozumíte," oplatila jsem mu. "Máš doufám v autě sedačku?"
"No jistě. Myslíš, že jsem nezodpovědnej tát …" chtěl doříct, ale nějak se zasekl. On není jeho táta. Chtěl by, ale nejspíš nikdy nebude. A bál se, že jednou přijde doba, kdy pro něj u nás kvůli tomu nebude místo.
Nedokázal obavy ani nejistotu zakrýt.
"Nemyslím. Myslím, že jsi ten nejlepší táta, jakého může mít."
Ještě ten den jsme se s Ericem rozhodli, že musíme Patty určitě pozvat na plánovanou oslavu. Byla jsem neskutečně ráda, že jsme opět kamarádky. I když abychom se chovaly stejně jako předtím, to bude chvilku trvat. Nicméně věřila jsem, že to zvládneme.
Život je však plný omylů.
Žádné komentáře:
Okomentovat