28. září 1864
'Tušil jsem, že nelze zcela věřit nikomu, ani vlastní rodině. Ale přesto jsem doufal, že takto jednoduchý úkol splníte, jelikož obě na něm máte svůj zájem.
Ty, Ethel, myslel jsem, že se budeš chtít pomstít na ženě, co tě připravila o milence. A ty, Thyre, očekával jsem, že nenecháš nikoho, aby beztrestně kazil to, o co usilujeme, jak jsme si již dávno slíbili u matčina hrobu.
Ale Katherine vám utekla. Opět jen jeden velký nezdar. To rozhodně není to, co jsme chtěli. Možná jsem se ale spletl. Vy nejste schopny se o něco takového postarat. Nejste schopny vůbec ničeho a velmi mne zajímá, co hodláte dělat dál.'
Krátký a stručný, avšak více než jasný dopis našla Thyre ráno před dveřmi do svého pokoje.
Vyděsil ji.
Ethel už byla téměř připravena k odjezdu do neznáma, což chtěla učinit dnes odpoledne, a Thyre chtěla zůstat, jejími slovy poznat víc George Lockwooda, a blíže budoucnost neřešit.
Teď ale jen neschopně zírala na popsaný list papíru a především na podpis i s adresou. Podle ní byl Niklaus pořád na tomtéž místě, z kterého sem přijely. Ale jak by to všechno potom mohl vědět!
Chvíli se se strachem v očích rozhlížela po tichém domě, jako by měl každou chvíli odněkud vyskočit. Pak rychle proběhla chodbou a zabušila na Etheliny zamčené dveře.
"Otevři! Něco se děje!"
Možná to nebyl správný výraz. Něco se dělo už dva dny.
Od chvíle, kdy spustilo Gilbertovo zařízení a paralyzovalo je v Lockwoodově domě, se z něj nehnuly.
Dozvěděly se, že Giuseppe Salvatore zastřelil své syny, když se pokusili pomoci k útěku upírce Katherine, která doopravdy zmizela. A také, že ostatní upíři byli upáleni.
Mezi lidmi stále ještě vládlo napětí, vzrušení a ve vzduchu stále příliš živě visely události toho večera, takže se nedalo říct, že se neděje nic.
Ale tohle bylo pro ně závažnější. A netušily, že tím rozhodně chaos posledních dní nekončí.
"Neříkej. Děje se toho až moc, ale mně už na tom nezáleží," po chvilce podrážděná Ethel otevřela sestře a pustila ji dovnitř.
"Tak si přečti tohle!" Thyre jí strčila pod nos dopis. Ethel ho uchopila, prolétla očima popsané řádky a tázavě se podívala na svou sestru.
"Našla jsem ho přede dveřmi. Nevím, jak to může vědět!"
"Jak to může vědět? A jak ho sem mohl dostat? Musí být tady … musel nás celou dobu sledovat!" to bylo první, co Ethel napadlo, ale pak si uvědomila ještě jednu věc. "Jenže … to by přeci nepsal, kde ho najdeme. Ví, že jsme to nezvládly. Nějak nás musel sledovat, ale nemůže tu být, jinak by nechtěl, ať za ním přijedeme sem!" ukázala prstem na název města, který stál pod Klausovým podpisem. Sice nepsal, aby za ním přijely, ale celý dopis zněl v podobném duchu.
"Třeba si někoho zotročil. Někoho pověřil. To není tak těžké. A ani na tom nezáleží, ale co chceš dělat? Sleduje nás a ví o nás všechno!" Thyre svého bratra uznávala, ale netoužila po tom, aby byl seznámen s jejími plány. Navíc takový náhlý důkaz, že tu s nimi někdo je, byl děsivý.
"Musíme zjistit jak. A překazit mu to. A konečně se od něj odpoutat. Skončit to s ním, víš dobře, že tohle pro nás není dobré. Je zlý, je to vrah …"
Thyre ale nenechala Ethel domluvit. "To není pravda! Už zase začínáš? Není o nic větší vrah než my obě. A ty své pohádky si nech. Jestli máme zjistit jak o nás ví, dobře. Pojedeme za ním a jednou pro vždy to vyřešíme."
"Ano, vyřešíme. Nejspíš s námi udělá totéž, co s ostatními! Nemůžeme za ním jen tak!" To Ethel dopustit nemohla. Nevěřila mu. Nikdy neměl přátelské úmysly, ani k vlastním sestrám. Dobře si pamatovala na dohodu o Katherine, která jediná možná zachránila jejich životy. A teď nechtěla riskovat.
"Nepřeháněj. Jestli nás sleduje, stejně je to lhostejné. Můžeme zkusit utíkat a ať máš pravdu nebo ne, najde nás. Vyřešíme to po dobrém. Sakra, Ethel, je to náš bratr!"
Nervozně si zastrčila pramen nerozčesaných vlasů za ucho.
Má pravdu. Pokud je sledoval dosud, bude i dál vědět, kam utíká. Jediná šance je přímý střet.
Nevyvolat u svých hostitelů rozruch společným odjezdem nebylo příliš složité. O Ethel už věděli a Thyre oznámila, že ji bude několik dnů doprovázet, než se rozloučí a vrátí se sem.
Nebylo potřeba říkat víc, stačilo jim otisknout tuto informaci do mysli a donutit je věřit jí.
Jako mnohem horší se jevilo to, že sestry netušily, co se stane, až se s Klausem setkají.
Bude zuřit nad neúspěšnou misí? Bude se jim vysmívat? Bude po nich chtít, ať pokračují? Bude je urážet nebo s nimi udělá totéž, co s Elijahem a Rebekou? Ani Thyre už nemohla popírat, že teď nepůjde o obyčejné rodinné setkání.
Narychlo se tedy sbalila a vydala i s Ethel na cestu. Nechaly Lockwoodovi, aby jim vypravili vůz, ale celkem brzy se ho zbavily.
Mladého sluhu, co je měl dovézt na místo, využily pro své krvavé choutky, vůz nechaly zapadlý na lesní cestě a do svého cíle se dostaly mnohem rychlejším vlakem. Neměly zatím mnoho příležitostí cestovat tak rychle se rozmáhající železnicí, ale neužívaly si to.
Celou cestu jim dělala společnost hryzavá nejistota a částečně i strach z tajemného neznámého pronásledovatele, kterým, jak doufaly, protože pak by věděl, co všechno řekly a měly v úmyslu, nebyl on sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat