Zlatý les (2012)

O tom, co vlastně a proč se v Gondoru děje, nakonec mluvit nechtěla. Vlastně vůbec o Gondoru mluvit nechtěla.
V Elrondově sídle ale začala zářit spokojeností a doslova vykvétat.
Elfské jídlo Artëwin svědčí, stejně jako prostředí míru a klidu mezi elfy. Ačkoli ona sama ještě netuší, proč na ni má naše blízkost tak příznivý vliv.
Netuší, že je sama poloviční elfkou a ačkoli si zvykla na oslovení Areiné a přijala ho za své, nechápe ho. Ani své celé jméno. Ale zatím není vhodná doba na poznání pravdy. Je příliš brzy na pochopení.

Ale je vhodná doba na uvedení ji do jejího přirozeného prostředí.
Zatím znala jen Gondor a ne příliš laskavého správce, co touží zůstat u moci a předat trůn svým synům, z nichž chce udělat Gondorské kapitány. Přesně jak je psáno.
Ale sám dobře ví, že je psáno, že Gondorský trůn brzy obsadí právoplatný král a proto ničí Artëwin, druhé dědičce, život jak může.
Nechává ji bít, trestat, sloužit jako poslední služku. A rozčiluje ho, že její půvab a původ nemůže zlomit.

I proto je teď o mnoho šťastnější a živější.
Dostala nové šaty. Z lepší látky, než byly její původní, modré a bílé, jako světlo úplňku, jako Isilmé. A pak jsme odjely z Roklinky.
Nejprve do Zlatého lesa. Do jejího ztraceného domova.

Myslím, že zprvu byla ohromená architekturou a i úctou, co jí ostatní prokazovali. Nikdy si nemohla zvyknout, že by ji kdokoli ctil jako sobě rovnou dívku, jen se na ni dívali jako na nízkou služku, kterou nenávidí, a které závidí.
Ta změna jí pomohla. Rozzářila ji. Její pleť i její vlasy, které postupně tmavnou, ale pořád si uchovávají vysoký lesk a třpyt. Rozjasnila oči, které teď působily roztomile a při tom vážně. Jako by za nimi byla všechna historie jejích předků. A přístup k našim knihám a všemu vědění ji nadchl. Nechtěla odsud ani odjíždět.

Ale nemířily jsme ještě zpátky k lidem. Odjely jsme do Temného hvozdu. Do království lesní říše, kde nás uvítal Legolas, syn krále.
Ani to ji nemohlo zklamat.

Mají sice trochu jinou kulturu, ale Artëwin se nadšeně nechala poučovat i o souznění s přírodou a prohlubování užitečných znalostí o ní.
Pořád si nedokázala zvyknout na přístup ostatních, kdy se na ni nikdo nedíval jako na dítě, o které se teď jejich komunita stará. Prostě tam byla a každý ji vnímal jako naši součást.

Myslím, že by brzy dokázala přijmout tento život za svůj. Ale na to není vhodný čas.
Nastane chvíle, kdy se bude muset rozhodnout, zda přijme elfský život na jiném místě, kde už nic takového jako bolest a smrt nebude hrozit, nebo se chopí své lidské role v Gondorském království a svůj osud spojí s osudem celé Středozemě.
Jenže ne teď.

Musela jsem zpřetrhnout její štěstí a po týdnu se vrátit zpět.
Neprotestovala. Chovala se uctivě a pokorně, nikdy neprotestovala, ale nechtěla. Na první pohled se cestou zpět její nadšení a štěstí vytrácelo, i zář zeslábla.
Ale zatím musí zpět. Prozatím patří do Gondoru. Prozatím se ještě nesmí rozhodnout. Ještě nemůže vědět.

Ale dobu v elfí říši si užívala plnými doušky.
Nejdřív ve své domovině, kam patří původem. Osobně jsem ji provedla po nejbližším okolí Caras Galadhon a samozřejmě severní cestou v Lothlórienu, a poté jsem jí ukázala náš dům, Caras Galadhon samotný. Seznámila se i s Celebornem a musela jsem se stále usmívat, když se pořád chovala, jako by si myslela, že tam nepatří, a že to je pro ni vše moc vznešené. Dokázala jsem jí to vyčíst z tváře i chování. Stále se nám klaněla, neptala se, neprotestovala, nemluvila, pokud ji nikdo nevyzval, nikam se sama neodvážila.
Ale v jejím srdci se usazoval mír a vděčně studovala vše, co mohla, vše, co jí bylo předloženo, snažila si zapamatovat vše, co kdo řekl.

Poté se seznámila s Haldirem. Přišel ze svého stanoviště na severní hranici Lothlórienu, kde strážil vchod do našeho lesa před nezvanými cizinci, nejčastěji před skřety, kteří se poslední dobou začínali objevovat mnohem více, než celé dlouhé roky předtím.
Dlouho jsem s ním já a Celeborn rozmlouvali, ale poté, snad když sám poznal, kdo je náš host, zatoužil poznat mladou dívku.
A snad na ni zapůsobil dojmem, který jí v srdci zasadil větší odvahu a důvěru, než ohledně mne, zeptala se ho zanedlouho sama, jaké novinky přináší.
Přeci jen už dlouho byla mimo svůj domov v Minas Tirith a ani v Roklince se nedozvěděla mnoho ze skutečného nebezpečí, které se probouzí.
A protože byla jednou z nás a Haldir dobře poznal, kam náleží, neměl důvod jednat s ní jinak, než s ostatními soukmenovci a vše jí vypověděl. Nemluvil o dohadech, které začaly sužovat naše srdce, neboť to byly jen naše myšlenky a nemohli jsme tušit, zda jsou správné. Nemohl jí podsouvat naše naše domněnky. Ale vyložil jí, co viděl.

"V Mordoru, Černé zemi, se začíná probouzet stín Nepřítele, paní Areiné. A pomalu se roztahuje i za hranice."
"V Mordoru? ale ten je přeci nedaleko Gondoru, jestli se nebezpečí roztahuje za hranice, brzy ho jistě zasáhne!" nebála se o svůj domov proto, že by jí v srdci ležel strach o lidi v království. Ani sama ještě netušila, že by měl. Ale nechtěla vidět bílé věže Minas Tirith v rukou temna a nechtěla o nepřátelský a nehostinný, přesto jediný, domov přijít.
"Zatím nerozpíná křídla po celých zemích a nevypadá to, že by měl v úmyslu napadnout byť své nejbližší sousedy. Ale jeho stín se natahuje ve stopách mladé gondorské elfky, za níž vysílá své tajné zvědy."
"To jako … mě? Pane Haldire, ten stín z Černé země hledá mě?" zatvářila se nefalšovaně vyděšeně.
"Nevíme proč. Zatím jsou to jen temné zkazky. Zkazky o podezřelé půlelfce a půlčlověku z Gondoru, kde žádní elfi nežijí, a o jejímž původu se neurčitě šeptá. Ale nebezpečí roste. Cítí to už i lidé a elfové na severu. Stín se rozrůstá a sleduje vše, co mu přijde podezřelé. Po něčem pátrá. Zatím tolik jsme se dozvěděli od náhodných poslů z jihu."
"Ale proč bych mu já byla podezřelá? Ano, v Gondoru jsem slyšela mnoho příběhů o té zemi a o všech činech Temného pána, ale já v těchto velkých a důležitých věcech přeci nemám žádnou roli."
Vypadalo to, že Haldir naši návštěvnici vyděsil. Proto jsem jejich rozhovor ukončila se slovy, že zatím není potřeba se bát a probouzející se Nepřítel nepátrá po lidech ani po elfech, ale něčem jiném a snaží se vyloučit vše podezřelé a neobvyklé, co jeho zájmům nepomůže. Ale opatrnost nikdy neuškodí. Poté jsem ji poslala spát.
A myslím, že pod vlivem následujících dní na znepokojivý rozhovor zapomněla.

Zalíbily se jí totiž písně elfů a snažila se několik z nich sama naučit. Tím se snažila zapamatovat i náš jazyk, jazyk Vznešených elfů, který jako svůj mateřský nikdy nepoznala. Naučila se psát své jméno v našem jazyce a přečíst několik vět. Ale k další výuce nezbýval čas.
Před námi totiž byla cesta do Temného hvozdu.

Areiné se příliš nechtělo opouštět Lothlórien a Haldira, k němuž pojala nejvřelejší vztah, po cestě příliš nemluvila a vypadala smutná. Ale příjezdem do hvozdu se opět rozzářila.
Uvítal nás Legolas, syn krále Trandúila, vládce Lesních elfů. Ale oni sami nejsou lesní elfové. Pocházejí ze stejných předků Sinar, jako já a Celeborn. A jako Areiné. Přesto však zvyky a kulturu lesních elfů dávno přijímají za své.

Myslím, že Areiné se zde více uvolnila, než v Lothlórienu. Spoustu času trávila s Legolasem, jenž na ni udělal hluboký dojem již od počátku, a já zatím mohla přinést nejnovější události Trandúilovi. Byla jsem tedy ráda, že se Areiné baví něčím jiným, nechtěla jsem ji prozatím znepokojovat. Než se Nepřítel ukáže v plné síle, uběhne ještě několik let. A ona se pro ten čas musí vrátit do Gondoru, tak blízko své možné zhoubě.
Zatím ale dál vděčně přijímala všechny nové vědomosti, které jí Temný hvozd nabídl.
Legolas jí ochotně učil poznávat rostliny podle květů a listů a i podle vůně a kořenů. Učil ji jejich léčivým schopnostem a ochotně se ujal i pokračování v Areininém pronikání do tajů elfího písma a jazyka, ačkoli z jazyka Vznešených elfů se dostali k Šedým elfům. Brzy tak dokázala pojmenovat jak místa, kterými procházela, tak elfy, s kterými se vídala. A i některé rostliny a stromy, cesty i běžné věci. Jen plynule v něm mluvit a rozumět rychlé řeči ostatních ještě nedokázala. Kdyby měla více času, nepochybně by se brzy vyrovnala i těm, kteří jiným jazykem nevládnou.

Poté jsem si všimla, že Legolas se snaží i využívat její elfí polovinu a zdokonalit její schopnosti, které díky ní má mít.
Uměla chodit tiše a nepoznatelně, uměla se rychle skrýt a uměla běhat rychleji, než jiní. Ale on se rozhodl naučit ji to, co jí na začátku téměř znemožnilo příchod do Lothlórienu. Používat elfí provazové mosty, kterými se bránili před nájezdy nepřátel. Upevnit přes řeku tenké lano, přeběhnout po něm a shodit ho zase dolů.
Areiné se zprvu bála. Ale brzy pochopila, že její elfí rovnováha, lehkost, jistý krok a zručnost jí dovolují chodit po laně bez opory a po několika pokusech, kdy ji strach opustil úplně, dokázala po takovém mostě přeběhnout stejně hbitě, jako jakýkoli jiný elf. Teprve tady začala poznávat taje svého původu a hltala je každým okamžikem tak, jako by se nikdy nemohla nasytit poznáním.
Samozřejmě došlo po dalších několika dnech i na střelbu z luku. Každý elf se pyšní svým vybroušeným umem střelby a přesnou muškou. A protože Areiné brala i tuto výuku jako zábavu a nesnažila se před mladým elfem skrývat neznalost, brzy i ona objevila skrytý půvab luku a šípu a správnou techniku jejich užití.

Právě, když se jí povedlo sestřelit z vrcholku stromu bílý kapesník, který tam předtím Legolas umístil, stála jsem s Thrandúilem na terase jeho královského domu.
Legolas a Areiné měli své cvičiště pod skalní stěnou několik stop pod námi, takže jsme je viděli, oni nás též, ale neslyšeli, o čem mluvíme.
A to bylo dobře, neboť Thrandúil potěšeně sledoval svého syna a mou elfku a poté, když už jsme několikrát probrali vzdouvající se nebezpečí z Mordorských černých plání, zeptal se konečně na ni.
Když jsem mu ale nechtěla dát odpověď jinou, než že Areiné je gondorská půlelfka, čemuž nerozuměl, neboť tak daleko na jihu a východě žádní elfové nejsou, zeptal se na někoho dalšího.
Velmi dobře ví o mém daru vidění do budoucích časů, které mohou nastat. A také velmi dobře chápe, že čas elfů se pomalu blíží ke konci.
Zeptal se proto na Legolase. A na mé vidění o něm. Díky svým kořenům v národu Sindar cítil přicházející změny. Velké změny. Cítil je víc, než ostatní, a bál se jich. Bál se o osud svého rodu. Ale já nemohla říct to, co se může stát. Nemohla jsem popsat obraz, protože by byl popsán jen z jedné strany, ale co když se světlo obrátí na druhou?
Proto jsem mu řekla jen nemnoho a tím jeho obavy nezahnala.

"Změny se blíží. To cítíš. Velké věci se musí udát, jako se udály na sklonku každého věku. Stín z jihu roste a světlo Severu a Západu nevydrží dlouho vzdorovat. Jednou padne. A my padneme s ním. Zatím se šiky Nepřítele ani nás nechystají do boje. Brzy ale přijde den, kdy se Osud vydá na dlouhou a trnitou cestu. Nemůžu říct, jak skončí, protože nemůžu předvídat vlastní vítězství ani pád, aniž bych se nepokusila udělat tu chybu a ovlivnit jej. Ale tato cesta Osudu bude tvořena několika nitkami vlastních cestiček a jedna z nich bude patřit i Legolasovi. On sám přispěje svou silou na zachování či pád a jen on sám může utkat svůj osud shodný s osudem světa. Nebude však jediný.
Syn krále Lesních elfů, obyčejný člověk, čaroděj, či zdánlivě bezvýznamná gondorská půlelfka. Všichni sehrají svou vlastní roli v posledním střetu, který se neodvratně blíží."
"Ale když vidíš tolik, můžeš dohlédnout až na konec té Poslední bitvy," řekl on. Buď vážně tak lačnil po jistotě, nebo se tolik obával o osud svůj a svého lidu.
"Mohu dohlédnout k tomu, co může nastat. Ale vyřknu-li to, nebude to víc, než sen v časném podzimním ránu. Konec Poslední bitvy možná je určen. Ale musí ho vyplnit ti, kteří s Osudem půjdou. To oni nám určí nadcházející dny. A my dva nemáme žádné právo znát."

Víc jsem neprozradila.
Věděla jsem, že i Areiné je jednou z těch, kteří zpečetí osud Středozemě, a kteří před sebou mají rozhodnutí, které může zvrátit běh dějin. Dívala jsem se na ni, jak se bezstarostně raduje z úspěchů, a jak v ní Legolas zapaluje mnohem víc, než mohlo kdy hořet dosud. A věděla jsem při tom, že už za několik krátkých let může zhasnout navždy.
Jenže ani ona sama nesmí o té budoucnosti vědět. Nesmí vědět, že přijde den, kdy přispěje ke konci věku. Nesmí být ničím ovlivněna. Já nemám právo měnit, co má být. Nikdo z nás nemůže měnit, co má být. Ale každý se pro to musí sám rozhodnout.