Ta ji teď společně s chemií, aritmetikou, španělštinou a několika sešity tížila na kolenou. Chtěla je vzít a hodit do kouta, přesvědčit sama sebe, že esej z angličtiny může odložit ještě o jeden den, strhnout ze sebe nudnou modrobílou uniformu a jen se bavit a myslet na to, na co zrovna chce. Ne na to, co musí, co jí ukládá škola a povinnosti, co po ní chce ten sjetý chlápek vedle, od kterého se snaží odtáhnout, na to, aby stihla autobus od stanice metra a aby nezapomněla na nic, co jí včera uložil její otec.
Chtěla si místo pecek v uších zapnout hudbu v reprácích v prázdném bytě, tancovat kolem mikrovlnné trouby, než se jí ohřeje oběd, či podle hodin už spíš pozdní svačina, zavolat kamarádce z nižšího ročníku a možná ji pozvat domů na popcorn a film a probírat s ní úplné odlehčené hlouposti. A když nebude mít čas, tak možná dočíst Agathu Christie, co jí už týden leží na nočním stolku vedle velké postele se zeleným povlečením. To moc nekorespondovalo s modrými zdmi pokoje ověšenými starými disky s nepřehratelnými filmy, ale nestěžovala si. Zařídila si ho podle svých představ a měla ho ráda. Stejně jako měla ráda otce, se kterým žila, ačkoli v jejím momentálním věku vztahy mezi nimi nebyly zrovna nejlepší. Ale nedělala si s tím hlavu, protože problémy s rodiči, v jejím případě pouze s otcem, neboť matku neměla, probírala často s přáteli a zjišťovala, že každý nějaké má.
Z metra vystoupila přesně ve tři dvacet a pospíchala na autobusovou zastávku, z které o čtyři minuty později odjíždí její spoj. Když už na druhém přechodu příliš dlouho svítila červená, což doprovázelo neustálé nervozní vytahování mobilu a kontrolování času, protože se jí nechtělo další půl hodiny čekat na zastávce, nebo jen deset minut, ale dalších deset minut na další, protože tahle varianta spoje nejela až tam, kam potřebovala, poslední metry k nástupišti dobíhala, ale jen proto, aby zjistila, že autobus, který tam stál a asi dvě vteřiny po jejím doklopýtání k obrubníku zavřel dveře, není číslo, kterým jezdí.
V klidu tedy vydýchala poslední půlminutu a pak nastoupila do dalšího vozu.
Znovu si do uší nasadila pecky, pustila už stokrát poslechnuté songy z přehrávače, a opřela se o tyč uprostřed vedle nějaké maminky s modře a černě pruhovaným kočárem. Sedadla byla podle očekávání všechna obsazena, ale i kdyby ne, stejně by se asi neposadila. Raději stála, než absolvovat věčné uhýbání starým, pouštění dříve vystupujících nebo doufání, že si nepřisedne obézní smraďoch.
Cesta, která autem mimo špičku běžně trvá čtvrt hodiny, se protáhla na půl. A někdy autobus v nenadálé koloně před semaforem brzdil tak prudce, že téměř neudržela rovnováhu a přistála přímo mezi nadité poprsí čerstvé maminky. V jiných chvílích byla zase popichovaná dlouhým deštníkem s kovovou špičkou, který se jedné postarší dámě přes tři zastávky pohupoval u boků, a tak konečně ráda vyskočila z autobusu, sotva se v domovské ulici dveře otevřely na malou škvíru.
Zbývalo jen přejít dvě stě metrů chodníku plného špatně zalepených výmolů a už se viděla, jak odemyká vchodové dveře, vyjede do osmého patra, otevře byt a celodenní školní stres z ní až do následujícího rána opadne.
Opačným směrem proti ní kráčelo několik mladých kluků, jako každý den, protože několik bloků za jejich domem se nacházelo učiliště pro budoucí truhláře, zámečníky a soustružníky. Většinou s nimi neztratila pohled a oni s ní také ne, každý po škole chvátal domů, a někdy jim nohy podrážely ještě i děti ze základní školy po odpoledním vyučování. Ani dnes to nebylo jinak, ona se propletla mezi nimi, znovu se podívala na mobil, jen aby čas ihned zase vypustila z hlavy, a přidala do kroku. Slunce se schovalo za mraky a jí byla v sukni, co spolu s košilí a kabátem tvořila uniformu, trochu zima. Na nohy jí odjakživa bývala největší zima a dnes se při tom rozhodla risknout vyrazit už bez punčoch nebo barevných podkolenek, které spolu s nejlepší kamarádkou nosí, aby konformní jednolitý oděv trochu rozveselily.
Věděla, že otec ji vítat nebude. Pracoval do pěti, někdy i do sedmi hodin, a jen výjimečně přicházel o něco dřív. Ale nepotřebovala ho. Potřebovala oddech a k tomu si bohatě vystačila sama. Ona, její hudba, její filmy, její knihy a potom její přátelé, když si sama vystačit nechtěla, nebo když oni potřebovali společnost a zábavu, kterou volná odpoledne a volné večery trávené společně znamenaly.
Nechodila zase tak často ven, raději zvala ostatní k sobě a ještě raději s nimi vedla videokonference. Když bylo třeba, stačilo nasadit sluchátka a nejkritičtější věty, které neměl nikdo, ani otec ve vedlejší místnosti, zaslechnout, napsat do chatu.
Těšila se, že si bude zbytek dne přibližně takhle užívat a z hlavy úplně vypustila úkol na zítřejší angličtinu. Stejně by ho ale asi psala ráno před začátkem vyučování, i kdyby si pamatovala. Oproti tomu si ale vzpomněla na film, co jí spolužačky doporučily, a pro sebe se usmála při pomyšlení, že si ho okamžitě stáhne a potom s ostatními celý rozebere. Při tom začala v tašce hledat klíče, ještě před domem, a přehrabovala se vším, co s sebou tahala. Když je konečně nahmátla, musela ale stejně ještě jednou přeskupit několik učebnic, aby z pod nich tři klíče s několikanásobně vyšším počtem přívěsků vyprostila.
Potom vybrala ten od hlavního vchodu a zasunula ho do zámku. Zbylé dva patřily k bytu a k dopisní schránce.
Tu hned přejela pohledem, a když si nevšimla žádného papíru zastrčeného dovnitř, pokračovala k výtahu. Jako obvykle stál nahoře a proto chvíli trvalo, než ho ze sedmého patra přivolala. Nikdy nezůstal v posledním, protože tam krom ní a jejího otce nikdo nebydlel. Byl tam sice ještě jeden byt, dokonce velký krásný byt, který původní majitelé spojili s částí půdy a vytvořili tak dvě patra, nebo spíš patro a podkroví, ale také tím zvýšili jeho cenu a tak o něj nikdo nejevil přílišný zájem. Zatím poslední zájemci se ozvali po pěti letech neužívání bytu minulý měsíc, a tak v něm v těchto dnech probíhala revize rozvodů a se stěhováním se nepospíchalo.
Kabina výtahu konečně přijela a ona nastoupila. Uvnitř to páchlo, jako by se v něm někdo hodně opilý vezl domů, nebo jako by někdo méně opilý rozlil alkohol a neobtěžoval se ho uklidit.
Nebylo to však poprvé a tento pach znala hlavně z víkendů, kdy někam odcházela brzy ráno, a jak moc dobře věděla, problém vězel v tom, že výtah nelze vyvětrat, aniž by to neznamenalo jeho nefunkčnost. A když se jednou ptala otce, jestli si nechce stěžovat na opilce, co ho zaneřáďují, po rázné odpovědi „A na koho si stěžovat?“ snah vzdala a snažila se pach ignorovat. Pochopila totiž, že anonymní stížnost na smrad nepomůže a několik vteřin do osmého patra snad dokáže vydržet.
Když z něj vystoupila, pohazovala si v jedné ruce klíči a mířila přímo k jejich bytu, do kterého se vcházelo až na druhém konci chodby. Myšlenkami však už dávno byla uvnitř a tak pootevřené dveře sousedních dveří zaznamenala pouze očima. I kdyby si je uvědomila, stejně by ji to ale asi nezajímalo, neboť do konce revize a rekonstrukce se tam mohli pořád pohybovat nějací lidé a potom se v něm bude regulérně bydlet.
Jenže kdyby si je opravdu uvědomila, možná by si všimla i stínu postavy mezi nimi a zdí. Postavy, která ji od zahučení výtahu pozorovala, a čekala, až dojde na její úroveň.
V bytě za ním dnes naposledy kontroloval elektrické zásuvky. Nepracoval v něm první den a také dobře věděl, v kolik hodin se dívka vrací. Věděl také, že bude sama, a že tady nahoře nikdo jiný nežije.
Měl moc rád mladá děvčata, nezkušená děvčata, neopotřebovaná děvčata, rád se na ně díval, vnímal jejich nevinnost, cítil její specifickou vůni a chtěl si ji přivlastnit. Dotknout se a vzít si ji.
Jenže žádná o něj neměla zájem. Dívaly se po mladších, po takových, kteří nedokázali ocenit, co jim nabízí. O něj ani nezavadily, nebo se mu vysmívaly. Ale on je chtěl. Toužil po nich a věřil, že všechny jsou jen děvky, které ještě neví, že takové jsou.
Ovládnout se doma, vedle manželky, která ho nepřitahovala, nebylo těžké. Ale ovládnout se, když ho svou chůzí a signály, které ještě neuměla ovládnout, vábila ona, mladá, pevná, krásná dívka, nemohl odolat. A nechtěl odolat. Chtěl to všechno mít a věřil, že o nic jiného její tělo neprosí.
Nepochyboval, že by ho odmítla. A nechtěl se ani obtěžovat s oslovováním. Chtěl ji hned teď. Jen při pomyšlení na její pevná prsa pod bílou košilí a odhalené nohy cítil rostoucí vzrušení.
Ona zatím došla téměř až k jeho dočasnému úkrytu, a když chyběl jeden další krok, aby ho minula, vyrazil.
Ani tehdy si ho moc nevšímala, ale potom ucítila ruku kolem pasu a druhou, která se jí přitiskla přes pusu.
Úlekem upustila na zem klíče a začala sebou škubat. Nejdřív vyděšeně, potom se snahou vymanit se ze sevření. Ale zbytečně. Táhl ji do otevřeného bytu a její dušený křik vůbec neslyšel. Cítil ji pod svýma rukama, byla v jeho moci a jeho to opájelo. Směřoval pouze za jedním a nic ho nedokázalo zastavit.
Dotáhl ji až za práh a odmrštil od sebe, aby mohl zabouchnout. Ona zavrávorala a při tom se jí trochu vyhrnula sukně. Ten pohled, a představa, že za chvíli to udělá sám, mu rozpumpovala krev ještě víc.
„Nechte mě! Prosím nechte mě!“ vykřikla, jakmile měla volná ústa, a v panice se snažila přijít na způsob, jak se dostat ven. Věřila, že schody až do přízemí by už snadno dokázala téměř přeletět, ale neměla jak k nim doběhnout. Muž v šedých kalhotách a triku s logem elektrárenské společnosti, pod kterým se rýsovalo mohutnější tělo, než její, vyplňoval každou skulinku mezi ní a dveřmi a nikdo, vůbec nikdo další o tom netušil.
Bála se, co udělá. Tedy věděla, co chce udělat. Viděla to na něm. Ale bála se. Kdyby ji okradl, kdyby ji uhodil a vzal peněženku a nechal ji být, přežila by to. A možná by si i oddechla. Ale o to mu vůbec nešlo.
Když se ujistil, že dveře jsou zamčené, vykročil k ní. Ona se rychle smýkla ke schodišti. Mohla utéct pouze nahoru, do podkroví, ale nad tím nepřemýšlela. Chtěla od něj co nejdál. Jenže ji dohnal dřív, než stačila položit nohu na první schod a strhl ji k sobě.
„Dám vám peníze! Prosím! Nechte mě! Vemte si co chcete, ale nechte mě!“ křičela, když ji surově chytil za loket.
On ale nereagoval, tak sebou opět začala škubat, trhat a tlouct do něj volnou rukou.
Podařilo se jí dupnout mu na nohu a kopnout ho do kolene, ale ne velkou silou. Nemohla se pořádně rozmáchnout a navíc nikdy nebyla silná. Ne dost, aby ublížila dospělému muži. On jí tak dál táhl od schodiště stranou a semkl jí do pevného sevření obě ruce. V poslední zoufalé snaze něco udělat ho kousla. Vší silou stiskla v čelistech jeho paži.
„AU! Ty KURVO!“ vytrhl se jí ze zubů a praštil ji přes obličej.
Zavrávorala, chytila se zdi, ale ucítila, jak povolil. Zkusila proto proklouznout pod jeho nataženou pokousanou paží, ale když schytala další ránu, tentokrát do břicha, skončila na zemi vedle schodů. Přesně tam, kde ji chtěl mít.
Držela se za břicho a začaly jí téct slzy. Pochopila, že se neubrání. Házení sebou, snaha vyškubnout se, chaos a panika skončily. Měl příliš velkou sílu a ona nechtěla, ať ji dál bije. Klečela, oči zavřené strachem a bolestí, pěsti zaťaté na břiše. V puse také cítila trochu krve, nejspíš se kousla, když jí dal facku.
Ale nedokázala ani myslet na to, aby už bylo všechno za ní, aby udělal co chce a nechal ji být. Nevypadal jinak, než ostatní obyčejní muži, ale ona místo něj viděla monstrum, co se po ní sápe, co jí působí bolest a zvedal se jí žaludek z jeho pachu, jakmile se k ní přiblížil, povalil ji, přitáhl blíž k boku schodiště a zvedl jí ruce nad hlavu.
„Prosím … peníze, počítač, televizi … vemte si cokoli …“ opakovala potichu mezi pramínky slz, když jí zápěstí přivazoval páskou k zábradlí.
„Já mám, co chci,“ procedil jí do ucha skrz stisknuté zuby a přidal několik trhaných nádechů. Zhluboka vdechoval její parfém a její zoufalství. Všimla si, že kalhoty v rozkroku má napnuté a schválně je tře o její tělo, když ho upevňoval tak, aby mu neutekla, a o několik centimetrů od něj odvrátila obličej.
„Já nechci …“ vydechla mezi vzlyky.
„Každá chce.“
On o tom byl přesvědčen. A především chtěl on. Pod rukama se mu roztřásla, když jí místo rozepnutí knoflíků jednoduše roztrhl košili a jemu se zatmívaly všechny smysly a vše, co viděl a co cítil, sjíždělo jen do jednoho místa, které už hrozilo explodovat. Nechtěl ale všechno skončit tak rychle, jako začal. Potřeboval víc než úlevu pro své roztoužené tělo, potřeboval z ní vzít všechno. Chytit její život do rukou a přivlastňovat si ho, dokud v ní zbude kousek té neodolatelné čerstvosti.
Všude po těle jí naskakovala husí kůže a víc se třásla. Jeho to povzbuzovalo. Začal jí tisknout a hníst prsa. Jeho představy nedošly zklamání. Byla pevná a přesně do jeho dlaní. Musel se jich dotýkat. Víc než dotýkat.
Odstranil nepříjemně překážející bílou látku košíčků podprsenky.
„Ne … ne …“ když blížil rty k jedné její trčící bradavce, začala nahlas protestovat a znovu sebou cukat. Jeho ruce na nahé citlivé kůži ji probraly ze šoku a nechybělo mnoho, aby začala křičet. Donutil se proto s další nadávkou na chvilku odsunout spalující vzrušení, pustit ji a natáhnout se pro odhozenou izolační pásku. Odtrhl z ní jeden kus, znovu se přimáčkl na ni, svůj nalitý penis jí při tom tiskl ke stehnu, a přilepil jí pásku přes pusu.
Teď už mohla křičet, když ji okusoval a nechutně olizoval, ale všechno pohltil roubík. Jen se prohnula a snažila se ho ze sebe odvalit. Byl těžký a odporně si s ní hrál.
Nelíbilo se jí to. Mockrát četla rozporuplné pocity znásilňované postavy, která si uvědomuje, že její tělo reaguje a odpovídá násilníkovi. Ale to její ne. Rychle se v ní střídaly vlny zoufalé rezignace a vzteku. Hnusilo se jí to, svázané ruce dřely, jak se s ní posouval po podlaze, cítila odpor a žádnou příjemnou milostnou bolest, ale skutečnou bolest, kterou umocňovalo i to, že on na ní ohled nebral.
Drtil jí boky, když ji držel přišpendlenou k podlaze, zatímco týral její ňadra, užíval si potupu a hanbu, co z ní sálala, když musela snášet jeho obličej zabořený ve svém dekoltu zatímco jí prsty tiskl stehna, a jediný odpor, na který se zmohla, bylo vzpínat se proti němu a marně odstrkovat jeho tělo koleny, což mu ale obojí působilo pouze potěšení, protože ho dráždilo každé otření a každý kontakt jeho podbřišku s jejím tělem.
Když se dostatečně nabažil ochutnáváním pevné kůže, klekl si nad ní a rukama začal od hrudníku přes odhalené břicho sjíždět k sukni.
Zakláněl při tom hlavu a rychle dýchal. I když si chtěl užít mladého těla před ním co nejvíc, nemohl už vydržet. Oddalování a zvyšování vzrušení trýznilo i jeho. Kalhoty už musel rozepnout a stáhnout, protože vězení poklopce nestačilo a bolestivě svíralo citlivý orgán, co se dožadoval pozornosti.
Potom jí vyhrnul sukni a prsty zabrousil mezi nohy.
Ona je okamžitě pevně sevřela a pokusila se nepustit ho dál. Doteď jen trpěla. Potichu, jak k tomu byla donucena. Teď se ale chystal udělat nejhorší, zřejmě bez jakékoli ochrany, protože vůbec nevypadal, že by myslel na nasazení kondomu alespoň kvůli nezanechání stop, a ona se snažila co nejvíc ho zdržet a co nejdéle ho odrazovat.
Času měli spoustu, oba moc dobře věděli, že její otec, kterého by na něco podezřelého mohly upozornit opuštěné klíče uprostřed chodby, měl přijít za hodinu, možná za víc. Jedinou nadějí, co jí rychle bleskla hlavou, pokud ji nechce potom zabít, bylo, že už je rozpálený téměř až k extázi, a že se třeba udělá dřív, než k něčemu dojde. Tušila ale, že je marná.
Páska na jejích rtech už byla slaně promáčená a na koncích se odlepovala. Stále ale nemohla křičet a teď už ani pokusit se kopnout do jeho obludně trčící součásti, kterou se jí chystal znásilnit. Kdyby povolila nohy, dostal by se k ní. Kdyby povolila nohy, podvolila by sama sebe.
„Nebraň se, bude se ti to líbit,“ ucedil a přitáhl si ji o něco blíž, takže jí sukně zůstala zaklesnutá a nahrnutá za zády. Ona se naopak snažila dostat až ke schodišti za ní, ke kterému by se přitiskla a schoulila. Máchala pokrčenými koleny, aby odehnala jeho ruku sápající se jí po černých kalhotkách, ale ta stejně chytila jejich krajkový lem. Jen pevněji stiskla nohy a byla odhodlaná nedovolit mu je stáhnout. Při tomhle krátkém souboji se stále víc a víc otíral penisem o její stehno. Chtělo se jí z toho zvracet. Nesměla dovolit, aby ho do ní strčil, aby si užíval její bezmoc, aby ji připravil úplně o všechno, aby tu jen tak ležela, zatímco on si na ní udělá dobře. Nepovolovala.
Vytáhl malý kapesní nožík.
Vyděšeně zalapala po dechu, ale k tomu jí pouze nos nestačil a páska ji začala trochu dusit. Vypoulila oči a čekala ránu. Čekala ostrou bolest, teplou krev a nejspíš ztrátu vědomí a potom smrt. K omdlení už tak neměla daleko. Ale krátká čepel se do ní nezabodla.
Chladný kov ucítila na břiše a potom slyšela, jak se páře a povoluje látka, co jí obepínala boky. Když mu nedovolila kalhotky sundat, přeřízl je, stáhl a odhodil stranou.
Dýchala ještě rychleji a mělčeji. Stejně jako on, jen on lapal po dechu vzrušením a ona děsem. Nikdy ještě žádnému klukovi nedovolila zajít tak daleko. Nikdy ještě necítila, že je správný čas a správná osoba. Dnes jí to určil někdo jiný, někdo jiný se rozhodl, že to zažije, a to v pláči a potupě.
Stáhl ji na záda, chytil její nohy, které dosud pevně svírala u sebe, roztáhl je a vklínil se mezi ně. Už neměla vůbec žádnou obranu. Ležela před ním nahá a bezmocná, jako by byla jen nafukovací panna bez citů.
Lhala by, kdyby řekla, že si nikdy nepředstavovala, jaké to bude. Do jejích představ však vůbec nezapadalo, že se stane pouze obnaženou děvkou, která má prostě držet.
Nejdřív do ní strčil nasliněné prsty.
Ucítila krátké ostré bodnutí, škubla sebou a páska pohltila výkřik. Ten další pohltila ve chvíli, kdy se k ní přitiskl a hrubě a rychle do ní prorazil.
Bolest byla mnohem větší a mnohem intenzivnější. Měla pocit, že ji musí zranit, že se do ní ani nemůže vejít. A on jen slepě zběsile přirážel a neustále u toho funěl: „Malá...úzká...nádhera...nádhera..“
Křičela by, kdyby mohla. Ale jen se zalykala vzlyky, snažila se vůbec dýchat a přetrpět jeho váhu na sobě a hlavně neustálé rozdírání jejího panenství.
Přirážel prudce a rychle a jí už ani nenapadlo vůbec se pohnout. Nemohla. Celou dobu, co se na ní zmítal, vnímala jen jako dlouho zlou noční můru. Rychle ji začínalo pálit všechno od pasu dolů. Nemohla dělat vůbec nic. Nepřemýšlela nad ničím. Jen trpěla.
Ani on nemyslel na to, co dělá. Nemyslel na to od chvíle, kdy ji dotáhl do bytu. A i do té doby myslel jen na to, jak si ji přivlastní, jak se mu bude svíjet pod rukama a jak on bude rytmicky nabodávat její tělo na své. Jako kus masa. Nezáleželo mu na ní. Jen na vlastním uspokojení.
Když to teď dělal, už nepotřeboval přemýšlet. Přemýšlení nebylo k ničemu. Přemýšlení nebyl sex.
Ještě několik vteřin tlumil své projevy nezměrné slasti tím, že jí ryl nehty do boku, pak se napnul a oba cítili, že je po všem. Nesnesitelný tlak ustoupil a naplnil ji semenem.
S mírnou úlevou, ale neustupující tepavou bolestí v rozkroku už si nevšímala toho, že naposledy zabořil hlavu mezi její prsa a chvíli vydechoval. Věděla, že teď už se zvedne a nechá ji být. Doufala, že už neudělá nic. Co horšího vlastně mohl? Byla tu pod ním, využitá a odhozená, plná jeho odporného spermatu, možná brzy těhotná, zničená. Její život byl v troskách, soukromí rozbité na kousky, její vlastní tělo nepatřilo jí a na každém kousku zůstávala stopa monstra.Vážně by jí víc ublížil, kdyby teď přišla ona tušená rána nožem? Ale ani ta neměla přijít. I v tom se dnes měla mýlit.
Zvedl se. Nejdřív jen na kolena a potom na nohy.
Sehnul se pro její odhozené rozříznuté kalhotky a utřel se do nich. Potom si natáhl a zapnul kalhoty a podíval se na ni naprosto mrtvým a lhostejným pohledem. Pocit využití a odhození v ní ještě zesílil. Teď už ji ani neviděl. Vzal si, po čem toužil, získal její nevinnost a spokojenost, smysly se mu pomalu vracely na své místo, racionální část mozku znovu zahajovala činnost.
A on se otočil a odešel. Ani znovu nezavřel dveře.
Pomalu se posunula ke schodišti, k němuž zůstala připoutaná, a konečně se mohla schoulit. Sukně alespoň trochu zakryla její naprostou nahotu, ne však už fakt, že jí po noze stékal pramínek krve.
Natočila se tak, aby z ní před prvním pohledem od vchodu co nejvíc schovala roztržená košile, položila si hlavu na ruce a i přes navlhlou odlepující pásku na rtech se nezastavitelně rozplakala.
Žádné komentáře:
Okomentovat