"Madam, vaše karta nefunguje," oznámila ji znuděným hlasem prodavačka. Vytrhla tím Patty z přemýšlení.
"Cože?"
"Máte zablokovanou kartu, musíte zaplatit v hotovosti," houkla znovu nepříjemně.
"Ale … jak to?"
"To já nevím. Tak dáte mi ty peníze, nebo hodláte zdržovat všechny ty lidi ještě dlouho?"
"Ach, no tak pardon …" chvíli hledala v peněžence, "ale … nemám hotovost …"
"To se mi snad zdá! Tak paninka si zapomene prachy a teď tu bude celá kasa stát!" teatrálně sepjala ruce a zavolala kolegyni.
"Vidíš to? Nemá prachy a jde nakupovat."
"Omlouvám se, myslela jsem, že karta funguje."
"Myslela myslela, teď budem ten váš nákup muset uklízet," ušklíbla se druhá prodavačka, popadla košík a odnesla ho zpátky k regálům.
Patty radši spolkla všechny argumenty a rychle z obchodu odešla.
Musí ještě před prací zajít do banky, protože absolutně netušila, proč je její karta zablokovaná.
Sedla do svého auta a rozjela se k bance. Zabralo jí to asi deset minut a jak brzy zjistila, byla jedna z mála, kteří se dnes rozhodli stejně. Uvnitř téměř nikdo nebyl.
Zamířila k přepážce.
Znovu se otevřely prosklené dveře.
"Všichni k zemi a nikdo ani hnout!" ozval se od nich drsný hlas. Otočila se. U vchodu stáli dva ozbrojení muži, kteří svými zbraněmi mířili na přítomné.
"Řekl jsem k zemi! A jestli někdo něco zkusí, tak už se na nohy nepostaví!"
Po vzoru ostatních si lehla na zem a svou kabelku šoupla nenápadně za křeslo vedle ní. Kdyby zjistili, že má také zbraň, o co víc, že je detektiv, mohlo by vše dopadnout velmi zle.
"Hej hej co to děláš!" rozkřičel se druhý na jednu z pracovnic banky.
"Nic!" zvedla okamžitě ruce nad hlavu. Předtím ale stihla zmáčknout tichý alarm. Nevšimli si.
"Máš štěstí! Všechny peníze okamžitě dáte na pulty! A vy vyndáte všechno cenné!" obořil se i na ostatní.
Zatímco jeden hlídal přepážky a kontroloval peníze, druhý obcházel pět postav ležících na podlaze a vybíral od nich šperky, cennosti, karty a samozřejmě hotovost.
Bála se. Neměla u sebe nic a bylo jasné, že to jí neprojde. Ale kabelku se zbraní nesmí najít. Netušila, jestli někdo volal polici nebo se tohle všechno odehrává izolovaně od okolního světa, jako v jiném vesmíru, který ostatní vůbec nezajímá.
"A co ty?" ozvalo se nad ní a cítila, že jí někdo trochu podebral nohou, "Dej sem všechno, co máš!"
Ani se nehnula.
"Tak?! Co máš u sebe?"
"Nic."
"To říká každej!" vytáhl jí na nohy a při tom stále mířil do obličeje. "Co-policajt? Hej máme tu policajta! Vlastně policajtku!" všiml si jejího odznaku. Proč jen si ho nemohla sundat!
"Nejsem policajt."
"Ne? Tak co jsi?"
"Kriminalista."
"To je stejný. Kde máš bouchačku? Hm?"
"Nemám."
"NELŽI!" přitiskl jí hlaveň ke spánku.
"Nemám, nelžu. Nemám nic," zatřásla se. Proti hlavni stála poprvé.
Zběžně ji prošacoval. "Fakt nic nemáš. To sis vyrazila do banky jen tak na lehko?"
Než stačila odpovědět, stejně nevěděla, co říct, ozvaly se policejní sirény.
"Sakra! Kterej šmejd je zavolal! Přiznejte se, nebo vás postřílím všechny!" zařval ten, co držel Patty. Druhý zatím rychle sbíral peníze z pultů.
"To přece nechcete ne?" ozvala se mladá dívka, ležící nedaleko od nich.
"Sklapni holčičko, tohle není hra pro děti."
"Ale ona má pravdu. Nechcete to přece zhoršít tím, že někomu-" zkoušela Patt vyjednávat, ale muž ji rázně umlčel.
"To platí i pro tebe. Zmlkni!"
Policisté se seskupili za auty před hlavním vchodem. Jeden z lupičů, teď zároveň věznitelů, si stoupl tak, aby viděli jeho a on je.
"Pusťte ty lidi!" začal okamžitě jeden z policistů. Věděl, že přes megafon bude slyšet. Zato odpovědět se nedalo. Proto jeden z lupičů přešel k proskleným dveřím.
"To je přece auto mojí ženy!" přiřítil se Don k veliteli zásahu, jakmile obhlédl situaci.
"Ano, a obávám se, že tamto je vaše žena," kývl ke dveřím.
Don vytřeštil oči. "Patt? Sakra tak dělejte něco! Musí ji pustit! Musíte ji dostat ven! Hned!" chytil policistu za bundu a třásl s ním.
"Uklidněte se detektive, pracujeme na tom. Máte to?" zakřičel za sebe.
"Už to vyzvání!"
"Pokud zvednou telefon, začneme s nimi vyjednávat."
"Vy? A jaké máte vy zkušenosti?" odfrkl si.
"Detektive Flacku, myslím, že bych téhle akci nevele, kdybych byl zelenáč. A čekáme na vyjednavače!"
"Jestli se jí něco stane, tak přísahám, že budete druhý, koho si podám! A to jen proto, že první budou oni!" ukázal k bance.
"Hej šéfe! Vyjednavači nepřijedou!" zakřičel tentýž, co oznamoval, že telefon vyzvání.
"Jak to?"
"Zbyli dva a nemají čas ani momentální prostředky nebo co …"
"No to je skvělý …!" lupiči však zvednutím telefonu zarazili další příval rychlého vzteku i Flackovy zuřivosti.
"Nikoho odsud nepustíme!"
"Podívejte, dokud se nikomu nic nestalo, všechno jde vyřešit. Stačí, když pustíte rukojmí," nezačal zrovna nejlépe, ale uvědomil si to až pozdě.
"Ne! Chcem auto a bezpečnej odjezd! Do hodiny! Jestli ne, každých pět minut zastřelím jednoho člověka! Tou policajtkou počínaje!"
"Dělejte něco sakra!" Don se jen tak tak držel, aby netrpělivostí policistu nenakopal.
"Já se snažím," odsekl mu a pokračoval do telefonu. "Dobře. Ale musíte všechny pustit."
"Až tu bude auto!" a telefon ztichl.
"Zavěsil!"
"Budete už něco dělat? Očividně vám vyjednávání nejde!" brunátný Flack se tyčil nad velitelem jako nad spráskaným psem.
"Tak si to zkuste sám, když jste tak chytrej. Vyjednavači nepřijedou, co máme asi dělat! Je jich málo a nedostanou se sem!"
"Vevnitř je moje žena a já chci, aby byla co nejrychleji venku bez jediného škrábnutí! Je mi jedno, jak to zařídíte!"
"Co mam asi tak dělat?" odvětil policista, zřejmě už také vytočený. Zatím všechny ovládal prvotní chaos a bezmocnost.
Don chvíli přemýšlel a potom ho napadlo bláznivé a nepravděpodobné řešení. Vzal svůj mobil a vyhledal v seznamu číslo.
"Taylorová."
"Ann, tady Flack."
"Hele promiň, ale s tebou už žádný sezení mít nebudu," začala jsem okamžitě.
"O to nejde, přepadli banku."
"No to sice je zlé, ale co já s tím?" nechápala jsem.
"Je v ní Patty."
"Ah … volali jste Charlieho a Kathleen? Jestli jí má někdo pomoct, tak …" vyděsila jsem se, ale nedala jsem na sobě nic znát.
"Nepřijedou, nemůžou se sem dostat."
"To je špatný, moc špatný. Nikdo jiný s tím takovou praxi nemá. Kolik je pachatelů?"
"Nevím. Vidím jednoho, ale sám určitě nebude."
Nadechla jsem se. Tohle bylo víc než jen špatný. "Done, co chceš ode mě?" tušila jsem, ale přece to nemůže myslet vážně. Ne po tom, co se stalo. Chyby dělá každý. Co když ji příště udělám já?
"Ann prosím, prosím přijeď. Musíš jí pomoct. Nikdo jiný to tu nedokáže."
"Done to nemůžu. Já … nemůžu vyjednávat s lupiči, nejde to …"
"Jsi jediná, kdo něco zmůže! Zkoušeli to a nic, nikdo tu neumí vyjednávat. Jestli nepřijedeš, tak ji zabijou! Prosím!"
"Nejsem ve službě. A … a a …"
"Ann …" zněl hrozně zoufale, "je to tvoje kamarádka … prosím …"
"O jakou banku jde?"
Poznal, že vyhrál a hned ožil.
Když jsem vystupovala z auta, všimla jsem si, že na druhém konci ulice se objevila pojízdná televizní stanice. Nevšímala jsem si jí a hledala Dona. Zastavil mě policista u žluté pásky, ale Flack ho odbyl a okamžitě mě odtáhl dopředu.
"Jsem rád, že jsi přišla, fakt moc děkuju."
"Dobře, jen klid. Jak s nimi komunikujete?"
"Tady," jiný muž mi podal mobil, "chtějí do hodiny, vlastně už jen do čtyřiceti minut, auto a volnou cestu k úniku. Jinak začnou zabíjet."
"Nemyslím. Nechali si hodně času. Nechtějí vraždit."
"Jo? A co se stane až ta hodina uběhne?"
"Nevím." přijala jsem mobil a vytočila číslo.
"Copak, už máme auto?"
"Ne, ještě ne. Ale nepokládejte to, promluvíme si, ok?" odpověděla jsem sebejistě na hrubý mužský hlas. Zřejmě ho překvapilo, že já jsem žena.
"O čem?"
"Třeba o tom, že tohle všechno je zbytečné."
"Je to nutné!"
"Není. Chcete jenom peníze, tak proč ty lidi? Nic neudělali."
"Když je pustím, tak nás zabijete."
"Ale ne. Co bychom z vaší smrti měli? Nám jde o to zbytečně neztrácet životy. A vám určitě taky. Zatím se nikomu nic nestalo. Že?"
"Zatím. Jestli nepřijede auto, stane se."
"Podívejte, pokud nikomu neublížíte, necháme vás jít. A i kdyby se to zvrtlo, můžeme se nějak dohodnout. Pokud ale někoho zabijete, nebo mu jen ublížíte, bude všechno o dost horší."
"A co budem mít my z toho, když někoho pustíme?"
Musela jsem přemýšlet. Na tohle byla snadná odpověď: Nic.
"Musíte hlídat moc lidí. Když někoho pustíte, budete mít lepší přehled. A jestli vaše auto nepřijede, už bude jedno, jestli držíte jednoho člověka, nebo deset. Zavřou vás na doživotí. Takhle máte šanci. Tak se jí nevzdávejte a spolupracujte. Dostali jste se do špatné situace, ale spolu z ní najdeme cestu ven. Jen musíte spolupracovat."
"Nikoho nepustím! Čim míň lidí, tim spíš budete střílet!"
"Dobře. Tak uděláme výměnu, ano?" nesměla jsem ztrácet čas. Ti uvnitř, tedy krom Patty, která jediná měla jakž takž výdrž před zločinem, byli určitě strachy mimo.
Flack se na mě vyděšeně podíval a kroutil hlavou.
"Výměnu?"
"Ano. Pustíte rukojmí a vezmete si mě."
"Proč bych to měl dělat?"
Protože Patt je matka a manželka a já nemám co ztratit?
"Protože na mě policii záleží. Na ostatních ne. Takže se neodváží zasáhnout, když budete mít mě."
"Fajn," konečně jsem slavila vítězství, "ale tu policajtku si tu nechám taky."
"Ne! Pusťte všechny. Tak zní dohoda."
"Jaká dohoda? Buď vy a ta policajtka za ostatní nebo nic!"
Měla jsem šanci pomoct alespoň těm, co vyděšení leželi na podlaze a netušili, co se děje. Měli určitě mnohem větší strach, než já nebo Patty. A jen proto, že je neznám, jsem je nemohla ignorovat.
"Dobře."
"Ne …" zavrčel nesouhlasně Don, ale neposlouchala jsem.
"Fajn. Jakmile projde dveřmi poslední rukojmí, vejdu."
"Jestli ne, zabiju policajtku."
"Tak zní dohoda," zavěsila jsem.
"Zbláznila jste se?" vyštěkl na mě velitel.
"Ne, je to jediná šance. Pro nic za nic nepustí nikoho."
Zaslechla jsem, jak televizní hlasatelka popisuje situaci do kamery. A bezpochyby vysílají přímo, takže otec a Eric teď možná vidí, jaký jsem blázen.
"Nechtělas sem jet, že to nedokážeš. Tak co teď sakra blbneš!" pustil se do mě i Flack.
"Done, chceš pomoct svojí ženě? Chceš. Záleží ti na ní víc než na mě? Záleží. Tak buď zticha."
"Nemáš strach?"
"Mám," a jaký. Netušila jsem, do čeho jdu. Netušila, co budu dělat. Ale věděla jsem, že musím pomoct těm lidem, protože jiní to nedokážou. Já to taky možná nedokážu, ale na rozdíl od zbytku jednotky jsem na tohle byla školená.
"Tak jo. Přineste vestu a-"
"Ne! Žádnou vestu. Nic."
"Tak teď jsi ale zešílela úplně!"
"Nemůžu si vzít vestu. Oni … potřebují mít jistotu, že jsou pány situace a že se nemáme jak bránit. Žádná zbraň, žádná vesta. Nesmím mít nic, čím se bránit. Znervóznilo by je to."
"Víš vůbec do čeho jdeš?"
"Ne. Ale jdu," pokrčila jsem rameny a sledována všemi přítomnými i televizními kamerami se vydala ke vchodu.
Žádné komentáře:
Okomentovat