"Nemůžu za to, že utekla. Opakuju, tati. Já za to nemůžu."
"To si ještě povíme," zabrzdil přímo u brány vojenské akademie, což jediné mu bránilo znovu Danielle pořádně vynadat. Neřešil, že je téměř půlnoc. Chtěl mít svou uprchlou dceru co nejdřív doma.
"Proč jsi mě sem vůbec tahal taky! Zítra mám školu, tati!"
"Protože za to můžeš, tak si to poneseš až do konce. Počkej tady. A pak Jo vysvětlíš, že útěk není žádné řešení."
Danielle si myslela svoje. On opět nic nevysvětlí, on s ní mluvit nebude. Nechá to na ní, i když ona není žádný terapeut a neumí to s ní.
Alespoň tedy vystoupila z auta a proklouzla za ním branou.
"Detektiv Taylor?" optal se ho muž v uniformě.
"Ano, vy jste poručík McCallahan?"
Muž přikývl. "Následujte mě. Je zamčená v pracovně."
Danielle zůstala na místě. Kolem budovy postávalo několik kadetů. Dnešní noc neměl nikdo přílišný zájem spát, neboť byli zvědaví na neobvyklý rozruch a jeho řešení.
"Wow, páni, přivezli nám další koťátko?" ozval se jeden, kolem kterého zrovna prošla. Když už měla na otce čekat, aspoň si to tady hodlala prohlédnout.
"Aby ti nepoškrábalo nosánek," sjela ho ledovým pohledem.
"Ooo ono má drápky," zasmálo se několik kolemstojících. A další ji plácnul přes zadek. "Já to mám rád hezky tvrdě, mně by drápky nevadily," mlasknul na ní.
"Tak si to jdi rozdat s kusem betonu, když rád tvrdě." napodobila jeho tón.
Další salva uznalého smíchu.
"Ty se mi líbíš, baby," poznamenal jeden opálený, zhruba dvaadvacetiletý mladík, na konci.
Danielle ho sjela pohledem. Ne příliš vysoký, ale svalnatý, s uhrančivýma tmavýma očima. "Ty mně možná taky," mrkla na něj na oplátku. Doma by se takhle asi nezachovala, ale věděla, že odsud brzy odjede a že jí nemusí záležet na tom, aby před kadety vypadala seriózně a slušně. A že jsou to pouze prázdná slova.
"Tak co kdyby sis tu dneska v noci udělala malou zastávku na cestě?"
"To bys musel zabavit mýho otce, který si přijel pro sestru rozžhavený do běla."
"Nemuseli bychom mu nic říkat a prostě bychom se někam zašili. A můžem se tam poznat víc do hloubky," naklonil se nad ní, rukou se opřel o plot za ní a stále přibližoval svůj obličej k jejímu.
"Jen abys takovou hloubku vůbec zvládnul," jednou rukou mu přejela po hrudi a skončila až na lemu kalhot. Jen provokativně. Nehodlala být tu pro ně zdroj posměšků a narážek, radši si sama hrála.
"Danielle? Kde jsi?!"
Přesně v tu chvíli vyšel Mac i s Jo z budovy. V patách s Auggiem.
"Sorry brouku, třeba příště," zářivě se na kadeta usmála, proklouzla pod jeho nataženou paží a zamířila k otci.
"Ještě jednou se omlouvám za všechny nepříjemnosti. Někdy jsou děti v pubertě až příliš svéhlavé," Mac už se loučil s poručíkem McCallahanem.
"Jistě. Jsem rád, že jsem vám pomohl," přikývl ten chápavě.
"Do auta, dámy. Obě dvě."
Danielle schytala ještě jedno plácnutí a sedla znovu na zadní sedačku. Jo jí chtěla následovat. Pak se ale ještě vrátila k Auggiemu.
"Díky za zradu," její tvář byla nepřístupná a chladná.
"Ale Jo, já přece …"
"Mlč," procedila mezi zuby a servala si ze zápěstí náramek. Ten náramek, který jí před osmi lety věnoval.
"Nenávidím tě." hodila ho po něm a bez jediného pohledu zpět nasedla do auta. "Můžeme jet."
Nastoupil i Mac a beze slova odjeli. A Jo se ani jednou neotočila. Zradil ji. Zradil ji po tom všem, po tom večeru, po tom, co jí tvrdil, že pomůže …
"Danielle, tys tam flirtovala s kadety?" zeptal se Mac po několika minutách ticha, kdy už byli v dostatečné vzdálenosti, aby nemohli zahlédnout ani budovy školy a základny. Dost ledově a naštvaně. Jako by jediné slovíčko mohlo spustit sopku.
"Neee … proč myslíš?"
"Protože tě znám," nespustilo. Nikdy neměl náladu hádat se zrovna s ní, protože neustávala, dokud ho neudolala. Dovolila si hodně a čím dál častěji zkoušela překročit hranici, hřešíc na to, že už je dospělá.
"No to už je paranoia, tati," ušklíbla se ze zadního sedadla a mimoděk se podívala na zachmuřenou sestru. Vypadalo to, že jí maličko cukají koutky.
"Zase mi budeš říkat, že jsem paranoidní?" povzdechl si. Od doby, co začala studovat vysokou školu, mu místo odmluv předhazovala nejrůznější poruchy.
"Ovšem, protože paranoidní člověk trpí bludy, které tvoří logický systém a-" důležitě vytáhla sešit s poznámkami, "vzniká až v pozdějším věku," zadržovala smích, protože věděla, že ho tím spolehlivě namíchne. "A být přesvědčen o tom, že chci dostat každýho, co projde kolem, jen proto, že ty doufáš, že se to nestane, do toho naprosto zapadá."
"Neplatím ti školu proto, abys potom tvrdila takové hlouposti! A přestaň si dovolovat, ještě jsem nezapomněl, žes nechala Jo utéct. To ti nezapomenu nikdy!"
"Za to nemůžu, utekla sama! Že jo?" obrátila se na sestru.
"Co?" Jo sebou trhla, jako by o něčem přemýšlela.
"No že nemůžu za to, žes utekla!"
"Musíme to řešit zrovna teď?" Jo zněla trochu zoufale a unaveně.
"Ano, to bychom měli. Můžeš mi laskavě sdělit svůj závažný důvod k útěku sem?" vyjel okamžitě Mac.
"Tati … já prostě Camille nemám ráda! Nevydržím s ní! Je hrozná."
"To přeháníš. Obě kvůli ní přeháníte! Vždyť se snaží. A já jí mám rád."
"Ale my ne," ozvalo se unisono.
"To ale neznamená, že bych ji měl nechat být," uťal rázně jejich protesty Mac. "Doma si o tom ještě promluvíme, až u toho bude taky. Když je důvod!"
"Pff," Jo si odfrkla a přisunula se blíž k Danielle, "hele, nemá nějakou sexuální poruchu, když se mu líbí ta stará vyzáblotina?" zašeptala jí. Camille Vargasová nebyla stará a svým způsobem hezká byla, ale to by Jo ani Danny nikdy neřekly.
"Noo … obávám se, že s takovou větví to může znamenat jenom fetišismus," šeptem jí odpověděla a obě se rozesmály.
"A nech těch poruch, Danielle! Není to vtipné zkoušet to na vlastní rodině!" sice je neslyšel, ale měl jasnou představu, o čem mluví. Ovšem zákazy často působí přímo naopak.
"Ale tati! Já se to potřebuju naučit, za nedlouho mám zkoušku z psychopatologie a tohle je ideální procvičování!" na důkaz svých slov se znovu obrátila k Jo.
"Tak, poruchy pudů … hm … to u tebe nevidím, ale … taaaatiiii? Poslední dobou jsem tě vůbec neviděla jíííst … nemáš anorexii?" ušklíbla se znovu. Mac se rozhodl ji ignorovat, Jo se nepřestávala smát. Doufala, že pokud se otec až moc nerozčílí a definitivně Danielle neutne, pomůže jí alespoň při téhle cestě zapomenout.
"A nebo tohle..." Danny šťouchla do Jo a ukázala jí poznámky o poruchách způsobujících zanedbávání dětí. Jo důrazně přikývla.
"No jdeme dál. Ha. Jsme u bludů. Tak to jsme se shodly, že jimi tatínek trpííí … Jo, nezdá se ti někdy, že vidíš myšičky nebo žirafy, co by ti říkaly, ať někoho zabiješ párátkem?"
"Nee, ale občas na mě padají domečky," Jo nakukovala do Danielliných poznámek a četla v nich. Obě se náramně bavily.
"Bezva, tak to budou halucinace. Drahoušku, obávám se, že tě nesmím přesvědčovat, že se pleteš," zasmála se nad svou hranou diagnózou a pokračovala.
"Moment, chyba! Tati, ty nemáš halucinace, ty máš poruchu myšlení, protože trpíš paranoidními bludy. To je těžké léčit!" opravila se ještě.
"Danielle já tě …" větu nedokončil.
Danielle třicet vteřin mlčela a potom ho upozornila: "Tak tohle byl myšlenkový záraz, tati. Teda s tebou to jde z kopce. Jo, pozoruješ na sobě nějaké poruchy myšlení?" obrátila se na sestru.
"Ne … ale věděla bych o někom, na to sedí to … katathymní." četla jí se smíchem znovu přes rameno. "Vše, co neodpovídá jeho postoji, odmítá. Nezdá se ti?" zasmála se.
"Joo asi jo. Jedem dál. Paměť máme všichni asi ještě dobrou … aa, moje oblíbené, poruchy emotivity. Takže … tatíčku, zdá se mi, že jsi vůči nám hyperemocionální."
Mac nereagoval, jen si představoval, že jim to ještě pořádně vrátí, celé poslední tři dny, ale Jo si rozhodla rýpnout aspoň do sestry. "No a na tebe tu sedí zase apatie," vyplázla na ni jazyk.
"Joo možná, ale jen v případě, že jsi citově labilní," oplatila jí stejnou mincí.
Když ale Jo na další stránce zahlédla slůvko deprese, zase zmlkla. Když se její rodina objevila a ona zjistila, že ji Auggie zradil, připadala si, jako by do ní začala propadat. Ale to Danielle přeskočila. Potom klepla na řádek, kde stála povelová automacie - nebezpečí u armády a policie. To Jo znovu vyvolalo na tváři úsměv.
"No a tady nás asi vidím všechny. Paranoidní osobnost, emočně nestálá osobnost, schizoidní osobnost a" naklonila se k Jo, "silně hysterická osobnost Camille."
Jo souhlasně kývla.
"A jsme u toho, co mám nejradši. Tati, připadá ti někdy, že jsi v depresi, a pak najednou je všechno až moc v pohodě?" nasadila hrozně vážný a profesionální výraz, až Jo vyprskla smíchy.
"Já už na nic odpovídat nebudu. Ale doma budete odpovídat vy dvě!" odpověděl Mac rezolutně.
"Fajn, pacient nespolupracuje. Co ty, Jo? Velký smutek, pak nic, pak najednou velká radost a chuť se hýbat?"
"Chuť se hýbat?"
"No. Nebo třeba chuť něco vynalézat, nebo někoho zmlátit."
"Jo, právě teď tebe, když jsi mi řekla, že jsem citově labilní osobnost!" prskla, ale stále to brala s humorem. Nemohla jinak, když sestra tak perfektně odváděla otcovu pozornost od jejího průšvihu alespoň po cestě.
"Ok, takže máš bipolární poruchu, to nám to jde, ještě nás všechny šoupnu do cvokárny," opět se zasmála Danielle.
"Schizofrenii jsme tatínkovi určili jako paranoidní … mentálně retardovaný tu snad nikdo není …"
"Camille," přerušila ji Jo šeptem.
"Vlastně. Nějakou tu neurózku má každý policajt … Pak nám tady už zbývají jenom poslední poruchy, ale to bych vás musela fláknout baseballkou, kterou ani nemám," zaklapla sešit, položila si ho na kolena, vzorně se posadila a potom spolu se sestrou vybuchla smíchy.
Mac jen protočil oči a snažil se věnovat řízení.
Pokud z tohohle má vyrůst seriózní doktorka, nejspíš to dá ještě spoustu práce. A u druhé ještě víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat