„Ty jsi satanista?“ zeptala se ho proto. Jediná absurdní výhoda jejich kousavého vztahu totiž spočívala v tom, že s ním mohla mluvit na jakékoli téma, aniž by ho vzal osobně, odsoudil ho, nebo by o něm rovnou mluvit odmítl. Někdy se tak mezi nimi rozvíjely zajímavé diskuze, které by si užívala, kdyby v nich pokaždé nenašel nějakou možnost, jak ironicky dát najevo, že je mu jedno, jak moc se shodnou, nebo že ji to zajímá, a že on o tom stejně ví víc. A ani to určitě není jinak.
„Ne. Nevěděl jsem, že krom těch, co soudí podle školy, patříš i k těm, co se neobtěžují rozeznávat detaily. To si budu pamatovat.“
„Tak co teda jsi? To tetování rozhodně satanisticky vypadá," obhajovala svůj tip.
„Máš pravdu, že tenhle pentagram může být symbol Satana, ale já ho beru jako symbol černé magie. Temná část wiccy. To mě zajímá. A není to totéž.“
„Wicca? Není to náhodou to … náboženství, kde … se lidi schází nahý a …“ přemýšlela, jak to vyjádřit slušně, „místo modlení se věnují tak trochu orgiím každý s každým?“
„No, takhle jsem tu definici taky slyšel. Akorát, že se nedá mluvit zrovna o náboženství.“
„Slyšel? Takže neprovozoval?“ podivila se.
„Co myslíš?“ vyzývavě se na ni podíval.
Jenna radši neodpověděla.
„Přece tě nebudu kazit vyprávěním o takových věcech, slečno jeptiško," utrousil tak Paul ještě.
„Nejsem jeptiška,“ zúžila Jenna výhružně oči a pohlédla na něj.
„Ne? Takže už jsi s někým spala? Co tě popadlo? Alkohol nebo rohypnol?“
„Ty seš tak strašně vtipnej. A co ty? Zlepšila se ti alespoň už pověst, nebo seš pořád stejně neschopnej, když stáhneš kalhoty?“ rozhodla se mu to vrátit. „Abys věděl, Adam mě pozval na rande. Adam Ross, kdybys pochyboval, ten technik. Můžeš si to ověřit.“
Z nějakých nedefinovatelných důvodů doufala, že ho to naštve. Doufala snad, že bude žárlit, protože už její obdiv nemá jistý, jako před lety?
„Ale. Další zoufalec. A kam vyrazíte?“ zeptal se a na jeho tváři se téměř nic nezměnilo. Alespoň ne znatelně.
„Ještě jsem nepřijala, takže nevím. Ale asi to udělám. On není zoufalec, je milej. A netvrdne pořád jen v laborce, bude kriminalista.“
„To jo, to je terno. O to bych určitě stál, hrabat se v popelnici a honit krysy pod postelí. Tady je čisto a mám to tu na povel,“ ušklíbl se Paul.
„Tebe fakt láká ztvrdnout celý život mezi čtyřmi stěnami, dělat totéž a ani se nemoct podívat, co vlastně pomáháš vyšetřovat?“ upřímně se podivila. Ona nevěděla, jestli by se chtěla pohnout dál a to až do CSI týmu, možná by ji víc lákalo změnit okruh působení, ale určitě tu nehodlala zůstat navždy.
Paul pokrčil rameny.
„Tady vím, na čem jsem. A neříkám furt zůstat přímo tady. Třeba na začátku praxe jsem byl na toxikologii, ale pak tu měli nedostatek lidí a skončil jsem jako vedoucí trasologie. Kdo ví.“
„Toxikologie? Ty?“ vykulila na něj Jenna oči. „Dovedu si představit, že jsi toxikoman, ne toxikolog.“
„Náhodou to tam bylo fajn. Tehdy mi vedoucí dělala taková hezká blondýnka. Kde ty jsi měla první praxi?“ zeptal se, když Jenna jen zavrtěla hlavou.
„V nemocnici. Fakultní. A pak jsem byla tři měsíce u LAPD. Takže nejsem takový nováček, jenom tamta laborka na rozdíl od téhle vypadala normálně. A pak jsem odpromovala, udělala si dvouměsíční volno, a šla sem.“
„Počkej, neměla jsi být ze školy už rok venku? To jsi zrovna ty měla nějakej problém?“ uvědomil si, že počty let nesedí.
„Já … nešla hned po střední.“
„Nevzali šprtku? Jak to, že svět ještě stojí?“ ušklíbl se.
„Starala jsem se o mámu, víš!“ prskla na něj a cítila, že ji začíná zase bolet hlava.
„Nojo, magor. Na vlastní úkor …“
„Mně je jasný, že ty bys to neudělal. Ale já jí chtěla pomoct,“ pokrčila teď rameny i ona. Nečekala, že by to pochopil. Ale těhotenství v matčině věku se brzy změnilo na rizikové a ona prostě chtěla být při ní. „A jestli se chceš vysmívat mému životu, dej si pohov a najdi si jinou oběť. Taky ti neříkám, že jsi děvkař a alkoholik.“
„Ale já neříkám, že nejsem,“ podotkl.
Ona by mu to ale stejně nepodsouvala. Byl svobodný. Mohl být děvkař. A vždycky si myslela, že své pití úmyslně zveličuje. Vzhledem k jeho gastritidě by byla sebevražda tolik pít. Už mu tedy nic neřekla. A alespoň pro jeden den si i on vzal její žádost k srdci. Nebo ho dál nenapadlo nic, čím provokovat. Zkrátka nerýpal jí do života a ona se k jeho tetování a jiným výstřelkům už radši nevracela.
A nechtěla to už udělat ani jindy. Napadlo ji, že zajímat se o jeho život jí přinese jednak odpor k některým jeho etapám a znakům, a jednak by ji to mohlo nutit zase snít, že se to zlomí a ona se dostane až k tomu, co je pod vším jeho chováním dobře ukryto. A chtít se k němu přiblížit? Dostat se mu pod kůži? To znamená zase mu propadnout. A s hrůzou si uvědomila, že pokud se nezarazí, nasměřuje se přímo do propasti. A kdo ví, co místo chladu by cítila příští den, až by ho uviděla.
Musí ho ignorovat. Odteď navždy.
Domů zase dorazila pozdě. Ne poprvé a ne naposledy. Dnes tak tak chytila poslední vlak do Jersey. Možná, že by dorazila i nějakým pozdějším autobusem, ale riskovat noční cestu nehlídaným spojem nehodlala. Vlaky prochází průvodčí. Ale několik potížistů v dálkovém autobuse po desáté večer by znamenalo, že se řidič pouze zamkne v kabině a bude se modlit, ať dojede. A to nikdy.
Matka na ni přesto čekala.
Michelle už, jako správné malé dítě, byla dávno zahnaná do postele, ale její matka pospávala v křesle u zapnuté televize. Neřekla jí to, ale když si několikrát všimla, že Jenna přijela domů viditelně rozrušená, doufala, že až to nebude moct snést, tak se jí svěří. A ta chvíle podle ní měla nastat dřív, než to potlačí, tedy hned po příchodu. Proto na ni čekávala.
Sama ale netušila, že mnohem horší problémy si Jenna nechávala pro sebe už spoustu let a naučila se je filtrovat jinak. Žádnému normálnímu člověku by se to sice nelíbilo, proto to už dlouho neudělala, když na koleji byla pořád „pod dohledem“ spolubydlících a také měla příliš práce, než aby myslela sama na sebe, ale pomáhalo jí to.
Proto ji zase ani nenapadlo cokoli prozradit.
I teď se tedy po výčitce, že matka ještě nespí, a zkoumavém pohledu na oplátku, dočkala jiného tématu.
„Jezdit domů takhle na pár hodin...já nevím, ale to se ti snad ani nevyplatí. Ani se pořádně nevyspíš, jenom se tu otočíš a jedeš zase pryč.“
„Není to pokaždý, mami.“
„Ale dost často. Víš, takový malý levný byt, třeba jen jeden pokoj, to by nestálo tolik.“
Jenna sice byla zvyklá na stísněné a společné obytné prostory po životě na koleji, ale nadechovala se k protestu. Utrácet za newyorský byt nechtěla. Část vydělaných peněz chtěla investovat do svých potřeb, část dávat matce. Takhle by na to neměla.
„Jen abys tam mohla přespávat, když skončíš tak pozdě. A já bych ti klidně přispívala. Nevyháním tě, jsem moc ráda, že tě mám, ale takhle se zničíš. To není život, nikam se nepodíváš, nikoho nepoznáš,“ přerušila ji ale ještě předtím.
„Mami, já …“ nesnášela, když jí kdokoli naznačoval, že by měla mít pořádný vztah a někoho si najít, „jeden kolega mě pozval ven,“ rozhodla se proto jí říct, i když si nebyla moc jistá, jak se k tomu postaví, ač jí Adamův zájem lichotil.
„To je skvělé. To jsem ráda!“ matka se usmála a objala ji, patrně alespoň na chvíli uchlácholená. „Tak běž spát.“
Žádné komentáře:
Okomentovat