Turnaround to Blame 2

Sestra agentky

Šest hodin ráno znamenalo, že byla téměř ještě tma. Lampy na ulicích svítily, spousta obyvatel New Yorku měla ještě noc, ale silnice se pomalu plnily auty.
Jedno z nich na krátkou chvíli zastavilo u školky a poté odjelo přímo do komplexu kanceláří, kde sídlila forenzní psychologie a psychologická znalecká činnost.
Matthew sice hlasitě protestoval, když jsem ho chvíli před šestou táhla do auta a chvíli po šesté zase z auta do školky, kde byl zatím jediný, ale nešlo to jinak. Dnes jsem musela nutně dřív do práce, aniž bych vlastně věděla, co mě přesně čeká. Pospíchala jsem a tak jsem si ani nevšimla, že chvilku poté, co jsem zaparkovala na svém místě, dorazil k bráně parkoviště i taxík, z kterého vystoupila mladá dívka.

Sledovala tu ženu, co vystoupila z auta, až k hlavnímu vchodu. Je to ona. Bála se, že nezjistila její správnou práci, a že sledovala někoho jiného. Nesledovala. Ale ani teď se neodvážila doběhnout ji, natož ji oslovit. Stála u brány a sledovala dveře, jak zapadly do zámku. Žádný další pohyb v okolí nezaregistrovala. Bylo tu jen několik aut a další nepřijížděly. Ani nikdo nevyšel ven. Byla ospalá, celou noc nedokázala spát a jen myslela na to, že ji musí oslovit a musí to začít řešit. Ale když teď stála jen krůček před začátkem, opět ztuhla. Proč by jim vlastně měla lézt do životů. Do jistě spokojených životů.
Na druhou stranu ale sama to déle než pár dní nezvládne.
Musí to udělat, ať je jí to nepříjemné či ať má strach. Rychle vyrazila stejnou cestou, jako předtím ona doktorka, a stiskla kliku hlavních dveří. Nebyly na žádné speciální přístupové zařízení. Za nimi krátká chodba a další, prosklené dveře.
Otevřela i ty. Další chodba s množstvím dveří a oken, s výtahem, schody a s pultíkem hned u kraji. Postávala za ním nějaká žena, která se právě balila k odchodu. Nejspíš tu měla noční směnu na recepci a právě se měla střídat se svou kolegyní.
"Kampak, slečno? Ještě tu nikdo není," oslovila ji, když si jí všimla.
"Já … já jenom …" nevěděla, co má říct. Má spustit, že sem právě viděla někoho vejít? Že hledá doktorku Taylorovou? Po chvilce ale tušila, že to zase neudělá.
"Tady není žádný průchoďák ani žádné středisko pro mládež, buď máte něco společného s policií, nebo jdete za někým konkrétním?" pokračovala končící recepční neústupně. Ale ona už nic neřekla.
Couvla o dva kroky, chytila se dveří, vyšla z nich, zavřela je za sebou a utekla.

Já neměla o ničem ani tušení.
Odložila jsem věci na svůj pracovní stůl a čekala na ostatní. Z mých kolegů tu byl jen Charlie, podsaditý milý a zkušený psycholog krátce před důchodem, který od Matthewovy smrti zastupoval vedoucího týmu. De facto jím byl, ale formálně mu tu funkci nikdy nikdo nesvěřil.
"Ahoj. Tak už víš, co se bude dít?" pozdravila jsem ho a přisedla si k němu u velkého stolu v zasedací místnosti, která byla společná pro všechny kanceláře na oddělení.
"Slyšel jsem, že nám to tu hodlají všechno úplně překopat," odpověděl docela vážně.
"Jako že nás vyhážou, nebo co?" v tu chvíli mi opravdu nebylo dobře. Svou práci jsem měla ráda a hlavně bych nejspíš se všemi přesuny, co jsem tu už podstoupila s nastupováním a odcházením, letěla jako první. Čekala jsem hodně … ale tohle ne.
"Oficiálně nic nevím, všechno se máme dozvědět, až sem přijede někdo od FBI. Ale slyšel jsem, že všechna tahle malá oddělení se poslední dobou ruší, protože se snižuje rozpočet. A navíc je mi jasné, že se jim nelíbí, že primárně spadáme pod policii, ale platí nás oni."
"Takže vyhážou! To je bezvadný, panáci pitomí!" a je to tu, zruší nás bez jediného upozornění. Charlie aspoň půjde do důchodu a bude mít pokoj, ale co my ostatní? Kathleen? Pokud vím, přispívá docela velkou částkou na léčení svojí sestry. Nebo Brendan, co se tu nakonec, stejně jako já po skončení praxe a absolvování školy, dokázal udržet? Sice pořád působil jako trochu nesmělé ucho, ale bylo mu už sedmadvacet a chtěl si vzít svou přítelkyni. A my s Ericem jsme se už nějakou dobu chtěli podívat po nějakém domě na předměstí. To všechno má padnout?

O třičtvrtě hodiny později už jsme v místnosti seděli všichni čtyři. Nikdo z nás nevěděl přesně, o co se má jednat. Ale pak se konečně objevil nějaký muž v nažehleném obleku. Nepochybně nebyl sám, ale jeho kolegové nejspíš uznali, že na zvládnutí čtyř lidí bude stačit, ať jim má říct cokoli.
Hned, jak vešel, se ho Kathleen zeptala svým rázným tónem: "Vážně se bude rušit a propouštět?"
Muž, nepochybně nějaký bílý límeček FBI, se jen usmál a poznamenal: "Vidím, že úplně neinformovaní nejste. To je dobře. Rušit se totiž skutečně bude, ale prosím, abyste se neznepokojovali, není to všechno."
V tu chvíli všechny napadla asi stejná myšlenka: Doufám, že ten zbytek, o čem máš mluvit, je alespoň tučné odstupné.
Muž se ale jen zatvářil jako spokojený manažer na své podřízené, rychlým pohybem si upravil kravatu a pokračoval:
"Rušíme všechna přidružená oddělení, která pod nás spadají, protože nemají příliš velký význam. Navíc se až příliš často objevují konflikty v pravomocích a jurisdikci, takže i vaše oddělení forenzní psychologie se ruší. Oddělení psychologické znalecké činnosti se pouze stěhuje, to pod nás nespadá."
"Takže máme padáka?" ozvala se znovu Kathleen. Ne, že by někdo z ostatních neměl odvahu to říct, ale ona zkrátka nikdy nečekala.
"Ano i ne," krátce přikývl, pak se oběma rukama opřel o desku stolu a trochu se naklonil. Nejspíš mu to připadalo jako familiérní gesto, kterým se nám hodlal spiklenecky přiblížit.
"Oddělení forenzní psychologie jako takové se ruší, ale hodláme tu vybudovat pobočku BAU v Quanticu. Prakticky jde o téměř stejnou činnost, akorát plně pod záštitou FBI. Vzhledem k vysoké kriminalitě tohoto města se to vyplatí a také by potom newyorská pobočka měla na starosti celé severovýchodní pobřeží od státu New York dál a ulevili bychom tak přetíženosti Quantica. Možná, že postupem času by se lokality ještě upravovaly, to teď není to nejdůležitější. Nejdůležitější, jak jistě tušíte, je personální obsazení takové pobočky."
Teď už jsme všichni poslouchali se zatajeným dechem. Jestli je tu možnost, že nás nevyhodí, ale udělají z nás právoplatné zvláštní agenty, byla to bláznivá představa, ale velmi lákavá. Alespoň pro mě.
"Doktor Rowles," pokývl krátce k Charliemu, "se rozhodl, jak víme, odejít do důchodu. Ale vy ostatní máte možnost se buď přesunout spolu se znalci, nebo projít přijímacím testem pro zvláštní agenty BAU a pracovat tu i nadále. Samozřejmě, že bychom to uvítali, protože všichni máte již velké zkušenosti s prací v oboru a bylo by to tak výrazně snazší, než budovat celý nový tým."
"Stejně sem ale musíte někoho dalšího dosadit, ne? I kdybychom na to přistoupili," ozval se Brendan.
"To ano," teď už znovu pokračoval oficiálně, "nový vedoucí bude prověřený agent a poté se uvidí podle potřeby a vaší ochoty. Rozhodně si to nechte projít hlavou, protože s koncem měsíce zde skončí oddělení forenzní psychologie a tak i váš pracovní poměr. Faktická činnost ale končí okamžitě. Všechny složky a spisy, co tu jsou, se přesouvají do policejního archivu a otevřené případy se postupují nám. Pokud si tedy podáte žádost o přeložení do agentury co nejdříve, co nejdříve složíte přijímací testy a od nového měsíce budete moci začít znovu."
"Co znamenají ty přijímací testy?" ptala jsem se pro jistotu. Pokud by totiž chtěli totéž, co pro nějaké tajné agenty jako jsou fyzické testy, mohla jsem to zabalit rovnou. Nikdy jsem nebyla sportovní typ.
"Ověření si vaší způsobilosti, jak profesní tak psychické, a přijímací pohovor s novým vedoucím pobočky. I když ve vašem případě myslím postačí, když schválí vaše žádosti na základě prokázaného vzdělání a praxe tady. Pokud tedy nebude na pohovoru trvat. V tomhle případě specializovaných zvláštních agentů netrváme na Quantickém výcviku, na to jsme vyřídili výjimku."
To nevypadalo na tak velký problém, pokud ten člověk nebude úplný idiot, pomyslela jsem si.
"A co do té doby?" padla asi poslední otázka, kterou jsme potřebovali znát.
"Do té doby bychom vám byli vděčni, pokud nám pomůžete se stěhováním vašich věcí a uložených materiálů a ukončováním činnosti."
Poté ještě chvíli mluvil o tom, že věří, že svou dobře rozjetou práci v New Yorku neopustíme, a pak konečně odešel.
Chvíli po něm se zvedla i Kathleen, která si s frustrovaným výrazem šla udělat kafe, a Brendan se rozhodl sbalit svoje věci dřív, než mu je někdo někam založí.

"Tys to věděl, že sis požádal o důchod?" podívala jsem se podezřele na Charlieho. Ten seděl pořád na stejném místě, jako by se ho celá věc už vůbec netýkala.
"Ne, ale řekl jsem jim, že pokud půjde o nějaké personální změny, už se toho účastnit nechci. Doufám ale, že vy to nevzdáte."
"Nevím. Ale já ne. Možná jsem vážně trošku moc šílená, ale vždycky mě lákalo být v něčem takovém a mít přístup k informacím. Agent. To zní dost tajuplně. A ta práce mě baví. Navíc po mně nechtějí fyzické testy a další výcvik," což byla pravda.
"To je vidět. Taky jsem doporučil, aby tebe postavili na vedoucí pozici. Sice řekl, že sem dosadí nějakého jejich prověřeného šaška, ale kdo ví," Charlie pokrčil rameny a konečně se zvedl.
"Charlie … ty ses … ty ses zbláznil, já přece nemůžu nikomu šéfovat, to …" potěšilo mě to. Lichotilo mi to. Ale děsilo mě, že bych já někoho vedla.
"Jsi tu déle, než Brendan a Kathleen je někdy příliš zbrklá, to víme oba. Hodíš se na to," mrkl na mě a usmál se.

Moc jsem mu to nevěřila, ale zbytek pracovního dne jsem strávila stejně jako všichni archivováním materiálů a oficiálním předáváním rozpracovaných případů FBI. Nejspíš se nám potom zase vrátí, až budeme jejich součástí, ale muselo to proběhnout.
Domů jsem se vrátila až hodně pozdě večer.
Podle tmy a jediného namodralého světla pocházejícího od počítače bylo jasné, že Matty už spí.
"Ahoj," přikradla jsem se potichu k Ericovi, který seděl na sedačce s notebookem na klíně.
"Tak co ta vaše delegace?" zeptal se, zaklonil hlavu na opěradlo, aby na mě viděl, a odložil stroj vedle sebe.
"Ruší nás. Končíme." dosedla jsem unaveně vedle něj.
"Cože? Jako že vás propustili?"
"No. Nebo spíš nás předělávají na agenty. To je co. Federálové tu budou mít pobočku a chtějí, abychom v ní zůstali. Celej den jsme stěhovali materiály z forenzní."
"Takže ty …" ale své ujištění už nedořekl. Někdo totiž zazvonil. "Já tam dojdu," nabídl se hned, jak se vzpamatoval, ale pořád pro sebe kroutil hlavou. "Agentka … ty agentka …" bylo slyšet, jak si pochybovačně mumlá.

Dívka za dveřmi si nervozně kousala nehet na palci. Už dvakrát utekla, ale teď musí něco říct. Musí konečně všechno přiznat, protože sama budoucnost nezvládne. A i když pro ni bylo těžké sem přijít a nejspíš bude i dost pokořujicí všechno těm lidem vyprávět, musí to udělat.
Když zaslechla šramot za dveřmi, její ruka okamžitě vystřelila k tělu, jako by se chtěla postavit do pozoru.
Znovu tam stál ten černovlasý muž. Chvilku se na ni díval a pak se mu v obličeji rozsvítilo poznání.
"Hmm, tak už jste si to rozmyslela?"
Jí nezbývalo víc, než přikývnout. "Můžu s ní mluvit?"
Eric se vzdálil od dveří a vystřídala ho ona žena, před kterou už jednou utekla, a kterou ráno sledovala v taxíku. Jen zaslechla, že jí v potemnělém bytě říká "Asi nějaký tvůj případ," Pak už stanula ve dveřích.
"Tak co potřebujete, slečno? Pokud už mi to dneska prozradíte."
"Já … jsem June Dahmerová. A musím s vámi mluvit," pohled stočila na tmavou mezeru mezi zdí a botníkem. Nadechla se. "Jsem vaše sestra."