Už ne (2013)

„Najdou ho. A včas. Uvidíš. Neboj se,“ stála u něj, držela ho za ruku a utěšovala ho, když se všechno začalo rozpadat. Po recitálu rozhodně nenastala žádná atmosféra vzpomínání a cest domů, ale naprostá katastrofa. Šerif zmizel a jen několik málo lidí vědělo jak. A vůbec nikdo netušil kam. Téměř navíc zemřel další student a konec umírání ani zdaleka nebyl. A on propadal panice, protože nikdo nedokázal tento prudce rozjetý vlak s učitelkou literatury v kabině strojvůdce zastavit.
„Tobě se to říká! Ty svýho tátu nesnášíš, ale já už nemám nikoho jinýho!“
„Právě proto tomu musíš věřit. Pojď sem, sedni si,“ dotáhla ho k jedné z nemnohých laviček kolem školy. On se poslušně posadil, ale pořád vypadal, že každou chvíli začne naplno panikařit. A její polibek na tvář dokonce úplně ignoroval.
„Nemůžu o něj přijít. Ale ona ho chce… chce je všechny …“
„Nepovede se jí to, rozumíš?“ chytila ho znovu za ruce a snažila se ho uklidnit dřív, než se dostane do ještě horšího stavu. „Nepřijdeš o něj.“
„Musím ho najít. Nemůžu ho taky nechat umřít, to nejde.“
„Nestane se to.“
„Mám jenom jeho.“
„Co se vůbec stalo tvojí mámě?“ věděla, že to není nejlepší téma, ale potřebovala ho odvést jinam. A navíc ji to zajímalo. Nikdy o ní nemluvil. Neznala ho příliš dlouho, ale ani tak se o ní nikdy nezmínil. A pokud mohla vědět, nikdy to neudělal nejen před ní, svou přítelkyní, ale ani před nejlepšími přáteli.
„Už je to spoustu let, co umřela,“ poznamenal a nejspíš se snažil pořád přijít na to, kde má hledat a co má dělat. Ale protože nedokázal souvisle uvažovat, nedokázal ani nic vymyslet.
„A ty si myslíš, žes tomu mohl zabránit?“ jí totiž neuniklo, že řekl taky nechat umřít.

„Byl jsem tam v nemocnici s ní. Byl jsem u toho. Jenom já. Táta pracoval. Vždycky, když se něco dělo, tak měl práci. Nikdy mu to nevyčítám, ani dřív jsem to nedělal, ale tenhle den mu asi vyčítat nikdy nepřestanu.“
Vypadalo to, že teď už se konečně zafixoval k jedné myšlence. I když to byla jen nepříjemná vzpomínka, kterou se z něj pokoušela dostat.
„To mě moc mrzí. Bylo to hodně zlý?“
„Já nevim. Nevim, jestli o tom chci mluvit. A … jestli ty to chceš slyšet,“ zavrtěl hlavou.
„Řekl jsi to už někdy někomu? Jak to bylo?“ nechtěla ho nutit, ale věděla, že se toho v něm teď odehrává moc. A záleželo jí na tom, aby se nezhroutil. Neměl k tomu daleko. Je takový. Hodně citlivý a trochu moc akční. A někdy ho to nepřivádí na nejlepší cestu.
„Ne.“
„Tak mi to řekni. Možná ti to uleví a pročistí ti to hlavu.“
Chvíli váhal a ona už čekala, že neřekne nic. Potom ale trochu zvedl hlavu, přestal pohled upírat před sebe a rozpovídal se. Ale ne přímo o její smrti.

„Pamatuju si, že … jsem tam potom seděl na chodbě v takovém obrovském bílém křesle. Ona už byla mrtvá a já to věděl, ale nějak jsem to...neuměl vzít. Seděl jsem tam, byl jsem tam sám a koukal jsem na nějaké dveře. Ani už nevím, kam vedly. Kolem občas chodily sestry, občas mi něco řekly, ale já s nima nemluvil. Pořád jsem koukal na ty dveře. Asi jim to bylo líto, protože mi jedna přinesla čokoládu. Nechtěl jsem jí ale jíst, tak jsem jí jenom držel v ruce. Ani nevím, kolik bylo a jak dlouho jsem tam seděl. Možná tam vůbec nebyly hodiny a mně stejně trvalo hrozně dlouho, než jsem se je naučil. Táta pak vždycky říkal, že musím poznat, kolik je, že musím přijít přesně v šest a hlídat si to sám, že na to nemá čas, takže jsem vždycky přišel přesně kolem sedmé.
Stejně mi to ale asi bylo úplně jedno. Asi jsem ani nevěděl, na co vlastně čekám. Seděl jsem, držel tu čokoládu, ta se roztekla a jak mi jí ta sestra rozbalila, tak jsem měl za chvíli úplně zapatlanou ruku, ale bylo mi jedno i to.“
„Přišel tam tvůj táta?“ zeptala se a on se k ní otočil, jako by až teď začal vyprávět přímo jí.
„Jo. Přišel z úplně jiných dveřích než byly ty, na který jsem se díval. Šel ke mně, já se na něj otočil a pamatuju si, že jsem mu úplně normálně řekl: Maminka umřela. Prostě … jako bych mu říkal, že mám žízeň. Necítil jsem to stejně, ale řekl jsem to tak. A … on mě pak vzal z toho křesla a objal. Všiml jsem si, že pláče, ale já do té doby neudělal vůbec nic. Pořád jsem nebrečel. Ale vzal jsem ho kolem krku. Myslím, že obtisk od té čokolády nikdy nedostal z uniformy dolů. Něco mi při tom říkal, ale to už si vůbec nevybavuju. Jenom vím, jak mi začalo být pořád hůř. Tak … chvíli hrozně úzko a chvíli úplně prázdno. A tak jsem jenom zopakoval, že maminka umřela.“
Teď se mu ale v očích slzy zatřpytily a zase se na ni nedíval. Nedokázal to. Chtěla ho obejmout. Přitisknout ho k sobě, utěšit, nebo něco udělat, najednou se v ní ta touha ozvala, ale on ještě neskončil.

„Na cestu domů si taky nevzpomínám. Prostě tam byly dveře a bílé křeslo, pak přišel táta a pak...jsme najednou byli doma. Už je to dlouho. Akorát ten flek na jeho košili, ten se mi nějak zaryl do hlavy. A taky myslím, že byla tma, když jsme dorazili.“
„A ty jsi pořád … nebyl smutný z toho co se stalo?“ chtěla se ho zeptat, jestli pořád nebrečel. Ale přišlo jí to příliš necitlivé.
„Byl. Ale šlo to ke mně pomalu. V nemocnici … jsem viděl smrt. Jenže mi přišlo, že ten okamžik prostě vůbec nic neznamenal, chci říct, pořád to byla ona, pořád tam ležela, pořád vypadala stejně, pro mě se vůbec nic nezměnilo, ve chvíli, kdy zemřela, jsem neviděl nic jiného, než pořád mou mámu. A pak jak jsem tam seděl, tak jsem nad tím asi ani nepřemýšlel. Ale chápal jsem to. Věděl jsem, co to znamená. Jenom … bylo moc brzy.
Pak jsme přijeli domů a já si sednul na gauč. Úplně automaticky. Táta mě takovým … hrozně divným hlasem poslal se umýt. Já jsem šel a...máma vždycky měla kolem vany naskládané svoje věci. Svoje šampony a mýdla a … já jsem to jedno její vzal a pořád dokola si s ním šmudlal ruce. Až pak přišel táta, pořádně mi umyl tu čokoládu a to mýdlo mi sebral a vrátil ho na místo. Nikdy se nesnažil vracet věci přesně tam, kam patří, ale to mýdlo vzal a vrátil ho na jeho místo. Díval jsem se, jak ho  pokládá a konečně jsem se rozbrečel,“ přejel si hřbetem ruky přes tváře. Ani teď k tomu neměl daleko.

„To je dobrý. To pomáhá,“ pokusila se ho povzbudit.
„To nevim. Mně to asi moc nepomohlo. Stál jsem tam, brečel a od té chvíle v nemocnici řekl první další slova, to jsem řekl, že chci maminku. Táta mi na to nic neodpověděl. Teď myslím, že na to neměl sílu a nedokázal nic říct, ale tehdy jsem asi nějakou odpověď čekal. I úplně blbou. Ale neřekl nic. Vůbec asi nevěděl, co má dělat. Tak mě jenom znova objal a poslal mě do postele. On se vždycky snažil, ale nikdy se mnou neuměl vycházet jako ona, víš. Ona o mně nikdy neřekla, že mě nemůže zvládnout, nebo na mě nekřičela a nehádala se se mnou. Nebo si to nepamatuju, ale prostě ne. Vždycky mě podporovala v každý pitomosti a...nikdy mi neřekla, že mi nevěří, nebo že bych s tím měl přestat a začít se chovat jinak. Nikdy mi neříkala, abych byl konečně rozumnější. Táta to takhle neumí, jeho svět je o něčem úplně jinym, ale hrozně mi to chybí. A kdyby tu teď byla … se vším, co se děje … mohl bych jí to říct. Já vím, že jo. Já … chtěl jsem to říct i jemu, dřív, než se něco stane, ale … nepochopil to. Má mě někdy za blázna a tohle … to prostě nepochopil. S ním to tak nejde.“

Chtěla ho přerušit a omluvit se, že vůbec na tohle téma začínala. Mrzelo ji, že ho dohnala k slzám a k bolestivým vzpomínkám, ale on se zastavit nenechal. Musel to říct alespoň jednou alespoň někomu. V tom měla pravdu. Teprve potom potřeboval slyšet, že všechno zvládnou.
„Ani tehdy už to nešlo. Poslal mě do postele, ale já vůbec nechtěl. Nechtěl jsem spát. Zase jsem si sedl na gauč a potom jsem si lehnul. Bylo asi dost pozdě. A táta seděl v kuchyni a pil. Nikdy se potom úplně problému s pitím nezbavil, ale teď už je to fajn, bývalo to mnohem horší, teď … tehdy ale pil. Ale já jsem to ani nevnímal. Ležel jsem tam, objímal jsem pevně polštář a koukal do okna. Byla za ním tma a nešlo vůbec nic venku rozeznat. Ale stejně jsem tam koukal a strašně jsem chtěl, ať se maminka vrátí. Chtěl jsem, aby přišla domů. Věděl jsem, že se to nestane, že to není možný, věděl jsem, že když je mrtvá, tak je po všem, i když nevypadala tak, jak jsem si to se smrtí spojoval. Ale strašně jsem chtěl, aby se vrátila ke mně. Pořád jsem si v duchu opakoval 'přijď domů, ať přijde, ať maminka přijde'. A myslel jsem na to, že jsem v nemocnici měl něco udělat a zachránit jí. Když jsem tam byl jenom já a táta ne, že jsem to měl udělat já. Byla to pitomost. Nemohl jsem udělat vůbec nic a ani jsem to neměl vidět. Ale …“ na chvilku se zarazil a kousl se do rtu, „teď to do háje udělat můžu! Musím ho zachránit. Nedokážu to prožít znova. I když ani potom nebyl takový, jako bych si přál, tak...to nejde. Předtím jsem si to prostě myslel, protože jsem byl malej kluk, co byl někde, kde nikdy neměl být. Jenže teď jsem se dobrovolně dostal někam, kde nemám co dělat a kde mě to přesahuje a kvůli tomu se to stalo! Jenom kvůli mně. Unesla ho kvůli mně. A já se na to jenom dívat nebudu. Už ne, já …“ zarazil se znovu a podíval se jí přímo do očí. Po zoufalství a bolesti už v těch jeho nebylo ani stopy. „Já už vím, kde je …“