Potomek Lothlórienu (2013)

„Prý jsi se mnou chtěl mluvit.“
Legolas se přihnal jako velký vítr vanoucí přes planiny z východu do síně, v níž zadumaně seděl jeho otec Thranduil. Jako obvykle měl na sobě svůj stříbřitý plášť a na hlavě velkou zdobenou korunu lesních elfů. Vypadal tak o něco vznešeněji a lidským jazykem by se nepochybně dalo říci urozeněji, než jeho syn, který měl zelený oděv, v němž se dokázal mistrně skrýt v lese, a o stěnu opíral svůj věrný luk. Poslední dny, i když ho nepotřeboval, ho totiž moc neodkládal z ruky.
„Ano, a doufal jsem, že si během svých her s půlelfkou s Gondoru najdeš trochu času,“ odpověděl mu Thranduil po chvíli ticha, která nastala, když si ho prohlížel.
„Her? Nehraji si s ní. A její jméno zní Areiné,“ ohradil se Legolas a zůstal stát před otcovým křeslem u stolu. Posadil se, až když mu pokynul.
Thranduil sám ale sedět nezůstal. Zvedl se a pomalým krokem došel k oknu s výhledem na řady stromů pomalu se ztrácejících v nastávajícím šeru. Potom potichu promluvil.
„Areiné Isilmë, Artëwin, Gondorská půlelfka, všechno jsou to její jména. A ovšem, nehraješ si. Učíš ji být elfem.“

„Ty s tím nesouhlasíš? Je z rodu paní Galadriel.“
„Stejně jako druhou dědičkou gondorského trůnu a lidského života,“ Thranduil se na Legolase otočil. Mezi stromy za ním slabě probleskovaly oranžové paprsky zapadajícího slunce a odrážely se mu od královské koruny. Byl Vznešeným eflem, ale lesní národ do něj za dlouhé roky vlády v tomto koutě země nořícím se do stále větší a větší temnoty pronikly příliš hluboko. Dokázal být příkrý a dokázal se nechat svést myšlenkou vlastního prospěchu, nebo prospěchu jeho domu, před osudem světa.
„A ty jí to vyčítáš?“ Legolas ale nechápal, co najednou otce popudilo. Když Areiné přicestovala i s Galadriel, věděla o životě elfů jen velmi málo, ale už se jim začala podobat. Toužila při tom znát mnohem víc a on jí v tom rád pomáhal. Učil ji to, co mu bylo vlastní. Učil ji střílet z luku, učil ji používat jeho řeč, učil ji, jak naložit se svobodou, kterou elfové mají, ale která přináší spoustu nástrah. A ona dál kvetla, její vlasy, sice tmavé a jiné, než jeho, ale krásné, zářily, a při královských večeřích v šatech utkaných Galadrielinými švadlenami, seděla u tabule jako čistý stříbrný měsíc uprostřed noční tmy.
„Vyčítám? Už nebude trvat dlouho a ta dívka se bude muset společnosti elfů vzdát. Podle Galdriel ještě nepřišel čas, kdy se musí rozhodnout, a kdy skončí náš věk a ona, stejně jako my všichni, spolu s ním odejde, nebo se zrodí do nového. Nevyčítám jí její úlohu, a pokud Galadriel chtěla nechat svou dceru poznat její soukmenovce, bylo to její rozhodnutí.“
„Tak to vyčítáš mě? Připadá ti špatné, že s ní trávím čas?“

„A ty s ní trávíš čas? Nebo svůj čas podřizuješ jí?“ Thranduil se mu pátravě zadíval do tváře. Už dříve viděl, jak se Legolasovy modré oči utápějí v jejím měsíčním svitu Isilmë, a věděl, že jeho osud je jednou z nitek, která splete pečeť budoucnosti. Stejně, jako její. Tak mu to Galadriel prozradila. Ale nechtěla mu prozradit, co přesně vidí. A on se tak začal obávat, že zahlédla dvě nitky protkané až příliš společně.
„Hrozí snad nějaké nebezpečí, kvůli němuž bych se nemohl věnovat zábavě? Nebo mám jiné povinnosti, o kterých nevím?“ zamračil se Legolas. Dobře si uvědomoval, že Areiné brzy odjede, a tak se mu vůbec nelíbilo, když se jeho otec pokoušel čas, co s ní může trávit, ještě zkracovat.
„Sotva už není dítětem. Ve srovnání s tvým životem je jen kamínek na vysoké skále. A možná, že nikdy nebude elfkou, třeba se rozhodne zavrhnout jeden svůj rod a zůstat s druhým. A co pak uděláš ty? Tvoje srdce přestává poslouchat tvůj rozum. Ve chvíli, kdy to není moudrá volba.“
„Co tím chceš říct? Že k ní cítím víc, než k soukmenovci, nebo k příteli? Že bych se do ní mohl zamilovat?“ Legolas vstal. Nikdy dřív mu otec nebránil přátelit se s elfkami. Dokonce chtěl, aby pokračoval v jeho Vznešeném rodu. Ale teď?
„Ale ty se do ní nesmíš zamilovat! Její osud je příliš nebezpečný, než aby ovlivnil i tvůj!“ Thranduil se rukama opřel o stůl a díval se svému synovi do očí.
„Co dělá mé srdce je ale má věc!“
„Jakmile ale začne bláznit, nebude poslouchat žádnou moudrost, a tobě ublíží! Jenže žádná půleflka nesmí ohrozit naše království! Ani potomek Gondoru a Lothlóriénu! Nesmí naplnit žádnou věštbu, která by tě posílala na smrt!“
Legolas nechal doznít ozvěnu slov o smrti, nadechl se a vzpurně klidným hlasem odvětil:
„Už několikrát jsi odmítl pomoci ve jménu tvém, naší říše i našeho lidu. A přesto to vedlo ke zkáze mnohých. Ale pokud říkáš, že tahle má být má, ty o ní rozhodnout nemůžeš.“
Pak zvedl svůj odložený luk a bez ohlédnutí vyšel ze síně.