Já samozřejmě už dávno v práci nebyla.
Dítě se mělo narodit každým dnem a Eric mě nejradši nepouštěl nikam. Alespoň nějaká zábava byla dokončování dětského pokoje.
Eric se právě suverénně pustil do postýlky. Sice to byla nejdůležitější součást nábytku, ale nějak jsme ji stále odkládali. Radši jsem mu moc nechodila na oči, protože jako každý chlap nedokázal přenést přes srdce, když žena viděla, jak se mu něco nepovedlo. A určitě se nevedlo.
Slyšela jsem jen, jak nadává z pokoje, a musela se potichu smát.
Najednou mě ale smích přešel.
"Ericuu?"
"Zlato teď ne, ta postýlka potřebuje pozornost."
"Jo, ale já teď potřebuju větší!"
"Danny tak co je? Takhle to fakt nikdy nedodělám!"
"To je mi líto, jenže já budu rodit!" neomylný pocit a neomylná bolest.
Zaslechla jsem tupý dopad něčeho na podlahu a potom sesypání desek a špršlí, které dával dohromady.
"Eem … jsi v pořádku?"
V další vteřině byl u mě. "Já? Spíš co ty, vážně rodíš? Jsi si jistá?"
"Naprosto Ericu!"
"Jo … jo tak … klid jo, kdee kde máš tašku?"
"Já jsem v klidu. Taška je v lož … uuf …" chytla jsem se za břicho, "v ložnici. Nezapomeň klíče od auta."
Za chvilku jsme ne zrovna po pomalé jízdě parkovali u nemocnice.
"Někoho zavolám, počkej …"
"Ne, to zvládnu, jenom mi pomoz," otevřela jsem dveře odhodlaná vystoupit a dojít k příjmu sama. Eric byl vyděšenější než já a choval se tak komicky iracionálně, že jsem se i přes bolesti upřímně bavila.
Pomohl mi z auta a potom ke vchodu. Tam nás hned odchytila sestra.
"Ah, paní? První porod?" zkušeně odhadla.
"Ano."
"Dobře, vezmeme vás na vyšetření a potom uvidíme, jestli i na sál. Zavolám doktora. A vy tatínku, dojděte pro támhleten vozík," ujala se ihned vedení. Eric poslouchal na slovo.
"Danny, jak se cítíš? Opatrně se posaď, v pořádku?" pořád mě držel za ruku a neustále se vyptával.
"Jo, v pořádku. Neměj strach a neblázni, to bude v poh … auu … v pohodě."
"Tak," objevila se znovu sestra s doktorem v závěsu, "tohle je paní …?"
"Taylor," dořekla jsem.
"Vždyť já vím," usmál se doktor, "už jsem vás tu čekal každým dnem. Teď pojedeme na to vyšetření a uvidíme."
Netrvalo dlouho. Prý už není třeba čekat a rozhodli se rovnou mě převézt na sál.
Eric samozřejmě netrpělivě čekal na verdikt a když mě odváželi z vyšetřovny, znovu mě chytil za ruku.
"Chcete být u toho?" zeptal se ho pro jistotu doktor.
"No já … já nevím …" díval se na mě tázavě. Poznala jsem, že nechce, ale taky mě nechce zklamat.
"Dej vědět tátovi a Stelle jo?" rozhodla jsem se ho netrápit. Vděčně přikývl, pohladil mě po vlasech, pustil lehátko a zůstal stát na chodbě před dveřmi, které se právě zavřely.
Vyndal svůj mobil a roztřesenými prsty napsal krátkou zprávu, kterou pak odeslal na vybrané číslo.
Don právě klimbal v křesle, jeho manželka dodělávala hlášení, které nestihla v práci a oba si užívali volna a hlavně klidu, když dělala jejich dcera vyrvál u Messerových.
Probralo ho zazvonění mobilu. Chvíli ho hledal v saku a potom si přečetl krátkou zprávu.
"Patt?" vystřelil z křesla.
"Hm? Co je?"
Zamračil se a pomalým krokem došel do pracovny.
"Co je s Natali?"
"Co by s ní bylo?"
Nechápavě se díval na displej a potom zvedl oči k Patty.
"Proč mi Delko píše, že už dneska budu děda?"
V první chvíli se nezadržitelně rozesmála. Don se zatvářil ještě vykolejeněji a to ji jen víc rozesmálo.
"Proboha ty jsi … to asi nebude zpráva pro tebe viď," promluvila, když se trochu uklidnila.
"Tak co mi to Delko píše?"
"Asi si spletl čísla … moment … takže to ale znamená, že …"
"Že co?" byl rozespalý a tudíž absolutně nechápavý.
"Že Danielle rodí."
"Oh … asi bych to měl přeposlat Macovi."
"Nejspíš měl."
I kdyby to ale neudělal, Delko si svou chybu uvědomil a poslal novou SMS, tentokrát na správné číslo.
Jenže příjemce měl úplně jiné starosti než hledat mobil kopnutý někam...kdo ví kam.
Mac Taylor se právě zaujatě věnoval svojí přítelkyni. Oba okázale ignorovali zvonění, které se rozléhalo ložnicí. Možná ho ani neslyšeli a nechtěli slyšet. Nechtěli, aby je cokoli rušilo.
Nakonec ale Stella otravný zvuk už nevydržela.
"Macuuu … ten mobil …"
"Nech ho plavat …" pokus o ignoraci a k návrat k původnímu tématu.
"Ale co když je to důležitý? To už je druhá zpráva …"
"Oni si poradí. Vidíš už to mlčí."
Chtěla mít další námitky, ale nenechal ji.
Eric přecházel sem tam. Taylor ani Bonaserová dosud nepřijeli a on neměl tušení, co se se mnou děje. Občas kolem něj prošla sestra, ale nikdy se nestihl zeptat. Vždycky jen proběhla po chodbě, takže mu nezbývalo, než stále netrpělivě chodit ode zdi ke zdi. Byl strašně nervozní. Co když se něco stane? Nebo se nic nestane, ale...najednou v něm začaly růst obrovské pochyby. Narodí se dítě Matta Chase, určitě mu bude podobné. A co když v tom případě nebudu chtít zůstat s ním? Co když spolu zase skončíme? Co když ne, ale stejně se kvůli dítěti všechno změní? Očekával, že od začátku budu malému tvrdit pravdu o otci a co když se nám tím odcizí? Co když nebude pro malého nic a já se zase budu utápět v Mattově smrti?
I když se těšil, k nervozitě se přidával strach. Všechno se změní. Naprosto změní..On se taky změnil, docela od základů. Jenže tenhle pocit byl jiný. Špatný.
"Je tam přece doktor, tak na co potřebujete mě?" ozval se za ním spolu s rychlými kroky vysoký ženský hlas.
"Máme problém, doktorko, tedy paní Taylorová má problém. Potřebujeme vás tam nutně!"
"Co co problém? Jaký problém?" ožil Eric ihned a hrnul se ke dveřím a k sestře.
"Vy zůstaňte prosím tady a držte jim palce. My to zvládnem," zadržela ho a i s nově příchozí doktorkou zmizela do sálu.
Problém … jaký sakra problém! Tak řekne mu už konečně někdo co se děje? Tolik si přál, aby všechno dopadlo dobře. Nikdy žádný problém nebyl, tak proč je zrovna teď!
Místo přecházení si sedl na jednu z několika židlí a podupával nohou do podlahy. Jak dlouho už tu vůbec čeká? Není to podezřele dlouhá doba? Pomalu se odhodlával zjistit si všechno sám. Stačilo se zvednout, otevřít ty dveře a nenechat se odbýt.
Jenže vždycky, když se skoro zvedl, uslyšel kroky a doufal, že jsou pro něj. Ale nikdy nebyly.
Po další čtvrt hodině už byl pevně rozhodnutý a vykročil. V tu chvíli zaslechl tlumený dětský křik.
Srdce mu poskočilo a vynechalo jeden úder. Napjatě a téměř bez dechu čekal, co se bude dít dál. Ten křik byl určitě skutečný. Tak skutečný jako zeď, o kterou se opíral. Pak utichl. Ještě víc znejistěl. Další minuty se vůbec nic nedělo a jemu docházela trpělivost.
Rázně se odlepil ode zdi a chytil za kliku dveří. Ty se však otevřely z druhé strany a vyšla z nich sestra, kterou dnes už několikrát viděl.
"Máte moc krásného syna," podala mu do náruče malý uzlíček, který se trochu vyděšeně koukal na svět svýma čokoládově hnědýma očima, dokud je nezavřel a nejspíš neusnul.
Eric se nezmohl na slovo. Opatrně chlapce držel, vlastně nevěděl, jak se chová miminko a bál se, že ho upustí. Skutečně byl krásný. Hnědé oči měl po tátovi, ale jinak byl celý Taylor. Opatrně ho pohladil po jedné ručičce.
"Gratuluju," usmívala se pořád sestra.
"Jak je na tom Danny? Co bylo za problém?"
"Už nic. Dejte jí pár minut a bude v pořádku. Potřebuje jenom trochu času."
Přikyvoval a nemohl odtrhnout pohled od malého.
"Jak ho pojmenujete?"
Zarazil se. Vůbec netušil, jaké jméno mu chci dát. Ani nevěděl, čí příjmení ponese. Jestli moje nebo svého otce.
"Já … to … na to se musíte zeptat Danny, já nevím …"
"Aha, ale aspoň příjmení …?" zeptala se znovu sestra.
"Vážně nevím," zakroutil hlavou.
"Jste vůbec jeho otec?" sevřela rty a zatvářila se vysoce podezřívavě. Také změnila tón.
"Samozřejmě!" ohradil se okamžitě. "Samozřejmě že jsem jeho táta. Ale nedohodli jsme se."
"Dobře," usmála se znovu, "jméno má čas."
V tu chvíli uviděla na konci chodby další lidi.
"Delko, jak …" potom si Taylor všiml dítěte v jeho náruči. Došel se Stellou až k nim.
"Pane?" změřila si je pohledem.
"Jsem Taylor, tohle … to je můj vnuk …" neubránil se širokému úsměvu.
"Ah, gratuluju i vám. No teď když dovolíte, tak si ho zase odnesu. Jak říkám, za pár minut budete moci za maminkou," vzala si malého zpátky a zmizela s ním za dveřmi.
"Máš krásnýho vnuka, Macu," promluvil Delko.
"No jasně, celý ty," usmála se na něj i Stella.
Neodpověděl jim. Bonaserová se mu podívala do očí. Uhnul pohledem. Nechtěl, aby viděla, že v nich má pár slz dojetí.
"Ale Macu!" stejně se neubránil. Objala ho.
Chtěl něco říct. Něco ve smyslu, že malý není jen jeho a můj, ale že teď už jsou jeho rodina i oni. Nějak se ale nezmohl na slovo.
Navíc se znovu objevila sestra a pustila Erica na pokoj. Mac se Stellou se rozhodli počkat a nechat nám trochu soukromí.
Žádné komentáře:
Okomentovat