Poznámka: Tento výňatek z příběhu datovaného na přelomu středověku a novověku mluví o dědečkovi Melissy a Danielle Delgado z fanfikce Instinkty během jeho pobytu v Evropě a naznačuje, co byl zač, že v jejich rodě je díky silné magii typická značná dlouhověkost, a že jsem se rozhodla v tomto universu primárně Teen Wolf propojit většinu fantasy seriálů, které jsem sledovala. Je to tedy součást "mého kánonu", ale nic, co by zatím pro děj bylo natolik důležité, abych to musela vysvětlovat ve fanfikci samotné.
A pak, když všechny velké příšery lezoucí z páchnoucích hlubin, takových, o nichž slušný člověk vlastně nevěděl, kam vedou, zmizely, a když magie příliš zkřehla, musela se začít schovávat a mágové bojovat o její přežití, to byl skutečný konec Zaklínačů.
Zaklínači jde vzít práci, jde mu zakázat podřezávat krky bestiím a prodávat za zlato svůj meč, ale tím ho nikdo nevymaže ze světa. A i když magie ustoupí do pozadí, stále v něm zůstane jeden druh moci. Té, které se nikdo nechce vzdát a o kterou se hrají krvavé hry, po nichž poražený končí na popravišti. Magie k ní nebyla potřeba, dokonce se daly najít oblasti, kde nikdo ani nevěřil, že existovala. Ať už proto, že nikdy neviděl kouzlo, nebo proto, že mu to nakázala církev. Ta obzvlášť se oné moci nechtěla vzdát. Naopak snažila se do rukou popadnout všechny řemeny obepínající svět a svou moc rozšiřovala. Její boj s magií byl neúprosný. Nezajímala se přitom o bažinné pavouky nebo kikimory, zajímala se o nás. A když žádný zákaz doopravdy nemohl zabránit tomu, aby se Zaklínač, když už neměl baziliška k rozpárání, nenechal najmout pochybnými pány na zabíjení lidí, nemohl zabránit ani tomu, aby ho církev najala na zabíjení čarodějů a čarodějek.
A tak bylo jasné, že rozpustit řád a skoncovat s povoláním magických lovců nestačí. Jenže kdo může lovit lovce?
Našli se tací.
Přišlo jich několik. Těch, kteří se báli o svou budoucnost, těch, kteří Zaklínače nikdy neměli v lásce, těch, kteří zkrátka chtěli prolít krev. Byli velcí, malí, silní, mazaní, vydrželi dlouho nebo krátce. Mnoho z nich nestačilo a padli před nejzkušenějšími z dávno ztracené Kaer Morhen. Někteří uspěli. Ve svých bojích na život a na smrt. Na život zaklínadel a smrt Zaklínačů.
A pak tam byl on. Vyslyšel volání svého cechu. Prý přišel z Pyrenejí, ale někteří říkají, že rovnou z nového světa za velkou vodou. Z místa, které snad ani nemá jméno. Stejně jako on. Prý stanul proti poslednímu Zaklínači a zůstal znám jen jako zkáza. Démon. Diablo v jeho vlastním jazyce. Tedy možná mu matka kdysi dala i nějaké obyčejné jméno, jak to matky dělávají, ale jestli ho prozradil, nikdy ne svému cechu. Snad ho někdy zašeptal své kořisti, těsně předtím, než jí z očí vyprchal život, aby mohla jeho varování odnést do podsvětí. Snad byl raději bezejmenným děsem, jenž měl mlhou mezi úsvitem a snem máchnout čepelí a zanechat za sebou jen kalně rudou stopu na prašné cestě. Pokud jste ji raději nenásledovali. Jen ne tím krátkým zahnutým nožíkem, jímž dělával z vlkodlaků kožešinu. Jeho oblíbeným párem dýk. Dlouhých a štíhlých. Jako býval on sám. Proto mu tak nakonec začali říkat. Delgado.
Žádné komentáře:
Okomentovat