„Ahoj...“ usmála se trochu nejistě, když jí po druhém zazvonění otevřel dveře blonďatý mladík s plnými rty a strništěm kolem nich. V tu chvíli také zapomněla, co chce a kde vůbec je. Jestli totiž opravdu existují momenty, kdy filmové hvězdy předstírají, jak ze svých filmových partnerů úplně ztuhli, nejspíš ho právě prožívala. I když... jakmile promluvil, možná se spíš začala rozpouštět.
„Ahoj?“
Když neodpověděla, zvedl tázavě obočí. Mohl si myslet cokoli a od podomní prodavačky nejspíš právě pozvolna přecházel ke ztracené chovance jistého ústavu.
„Já... promiň, jsem Jane a... dneska jsem se nastěhovala sem vedle.“
„Ou... aha, Lincoln. Rád tě poznávám,“ usmál se na ni také, když už si byl jistý, že ho pravděpodobně nepřišla okrást žádným obvyklým způsobem.
„Jo já tebe taky. Nerada tě obtěžuju, ale... bylo mi řečeno, že na síť jsou napojené všechny byty, takže stačí jenom zadat heslo, a kdyby to nefungovalo, mám se podívat do suterénu, jestli není něco vypnuté, ale... wifina mi vážně nefunguje a nejsem si jistá, že mi správce dal klíče od suterénu...“
Lincoln, jak se mladík představil, se jen zasmál.
„Jako vždycky. Klíče od suterénu se pořád záhadně ztrácí a nikdo nějak nechce nechat udělat nové. Vezmu tě tam.“
„To by bylo fajn. Pokud teda neděláš něco důležitýho nebo... fakt nechci otravovat.“
„Řekl bych, že moje pizza bude žárlit, ale to nějak přežiju.“
„To doufám, pizza je hodně majetnický partner,“ ušklíbla se. Musela uznat, že působí sympaticky. Sympaticky a velmi přitažlivě. A znělo to, jako by byl na tu pizzu sám, že by i žil sám? Ne, určitě ne, někdo jako on má určitě tucty holek, jenom asi nebydlí s ním. Jak ji to vůbec mohlo napadnout? Musela se držet, aby si pro sebe nezakroutila hlavou.
„Takže ses dneska přistěhovala,“ začal, když společně nastoupili do výtahu a on zmáčkl tlačítko přízemí.
„Jo. Jsem tu už pár dní, ale teprve dneska se mi povedlo všechno vyřídit a přitáhnout všechny věci. I když ještě spoustu toho nemám.“
„Odkud jsi sem přišla? Počkej... z Ameriky? Ten přízvuk mi tak přijde.“
„Jo, trefa. Z New Yorku. Chtěla jsem vypadnout a vždycky jsem si myslela, že Austrálie je plná hezkých... míst...“ trochu se začervenala, protože původně chtěla říct něco úplně jiného. Už několik let totiž tvrdila, že v Austrálii je největší koncentrace hezkých kluků.
„To nepochybně. Ale tenhle suterén k nim nepatří. Dávej pozor, určitě tu bude dost pavučin, nikdo sem moc nechodí.“
„Proč, neměl by se uklízet a udržovat?“
Lincoln se zasmál.
„Není dost klíčů.“
„Jasně,“ zasmála se taky a následovala ho, když sešel ještě jedno patro po schodech, odemkl a rozsvítil jediné světlo v ponuré místnosti plné beden a panelů s pojistkami a přípojkami.
„Tak se na to podíváme. Tvůj byt... tvůj byt... jasně, někdo aktivní a šetřivej tvůj byt odpojil. Ale už to poběží.“
„Wow, díky. Jsi ajťák?“
Lincoln zavrtěl hlavou.
„Medicína. Ale nejsem tu poprvý.“
„No, doktore, vážně jsi mi zachránil život. Nebo zachráníš, když mi ještě řekneš, kde je tady nejbližší kavárna.“
„Jsi tu už několik dní a tak zásadní věc pořád nevíš?“
„Já... bydlela v hotelu, než se správce konečně rozhoupal předat mi byt a klíče a... snažila jsem se spíš najít takový trasy jako potraviny, autobus a tak, ještě jsem... nestihla nic moc poznat,“ podívala se do podlahy a vycouvala zpátky na schody.
„To není problém.“
„Co není problém?“
„Poznat to tu. Já se tu vyznám dobře, klidně tě vezmu na základní okruh.“
„Ah..a...“ Jenna opět zrudla a otočila se čelem ke schodům. Byla čím dál přesvědčenější, že musí mít buď jednu vážnou přítelkyni nebo spoustu nezávazných holek, a náhlé pozvání na další setkání s ním ji trochu vyhodilo z rovnováhy.
Její zaváhání ale zároveň zastavilo i jeho. Nadhodil to jen tak, jeho nová mladá sousedka mu připadala sympatická a vůbec by mu nevadilo s ní mluvit a ukázat jí okolí, měl rád společnost a rád chodil mezi lidi, ale vůbec nemyslel na to, jestli by chtěla i ona nebo jestli třeba zítra nečeká svého přítele se zbytkem věcí, o kterých mluvila.
„Já jen... kdybys chtěla.“
„Možná... někdy. Díky a... nenech čekat svou pizzu,“ kývla a vyběhla schody, takže dřív, než zase zamkl a dohnal ji, už slyšel zvedající se výtah, a když sám dorazil do jejich patra, nebyla nikde v dohledu a dveře sousedního bytu zůstávaly pevně zavřené.
Připadala si tak trapně, jako už dlouho ne. Nevěděla, jestli ji vážně zval ven, nebo co to mělo znamenat, ale její útěk byl nepochybně jedna z nejtrapnějších věcí, co kdy v životě udělala. Teď už si nedokázala představit, že ho ještě vůbec potká, nebo že ho snad bude muset zase o něco prosit. To by snad radši obešla všechny ostatní byty v domě, tedy ostatních šest, protože na každém patře byly byty dva a dům měl patra čtyři. Ona a Lincoln bydleli v posledním. Ona měla balkon s krásným výhledem za město, takže on musel mít okna s výhledem do ulice. Ale jinak počítala, že jsou na tom oba stejně. Dvě místnosti, kuchyně a koupelna. Nebylo to to nejlevnější, co se dalo sehnat, ale mohla si to dovolit a hlavně se jí tam líbilo. Australská města se nejspíš nelišila tak moc od menších amerických, ale od New Yorku se lišilo každé město a tohle, na pokraji přírody a nedaleko typické pláže, zvlášť. Také tu nejezdilo metro, chodníky ani silnice nebyly přecpané, na každém rohu na ní nevyskakoval McDonald, Starbucks a výloha plná předraženého oblečení, a kdyby o to hodně stála, jakože zatím moc ne, jen tři zastávky odsud byl park s australskými endemity. I když samozřejmě nemusela tak daleko, hned druhý den zjistila, že nejspíš není zrovna neobvyklá situace, když doprostřed silnice skočí klokan. Ale toho potkat opravdu netoužila. Možná dokonce i méně, než opět Lincolna.
Její přání však zůstalo nevyslyšeno, když další den odpoledne zaklela před svými dveřmi, upustila na zem jednu plnou tašku, zatímco druhou držela v druhé ruce, a snažila se z kabelky vylovit klíče. Dřív, než se jí to povedlo, totiž přijel výtah a z něj nevystoupil nikdo jiný, než blonďák v džínové bundě a s taškou přes rameno. Lincoln.
„Ahoj...“
Jenna pevně stiskla zuby k sobě a odolávala nutkání praštit do dveří čelem.
„Ahoj.“
„Nákupy?“
„Jo, jak jsem řekla, spoustu věcí ještě nemám, tak jsem- krucináluž!“ zaklela znovu a pustila i druhou tašku, protože se jí klíče ověšené spoustou přívěsku v kabelce zamotaly do všeho nepořádku, co v ní měla.
„Počkej, pomůžu ti.“
Lincoln k ní ale hned přiskočil a popadl obě tašky. Jane zatím, s červenými tvářemi a mumlaným poděkováním, klíče konečně vytáhla a odemkla. Ale když chtěla tašky převzít, Lincoln je pořád držel v rukou a hodlal ji následovat.
„Fajn tak... pojď tudy do kuchyně,“ mávla rezignovaně a zavedla ho přes maličkou, holou předsíň do kuchyně, která sice byla docela prostorná, ale krom kuchyňské linky, jedné židle a rychlovarné konvice neobsahovala vůbec nic.
„Nevěděl jsem, že to s tím nedostatkem věcí myslíš tak doslova.“
„Nojo, nemám ani stůl, zatím jím u linky. Nemohla jsem sem táhnout nábytek přes celý svět.“
Lincoln se chvíli rozhlížel, kam by měl nákup odložit, dokud Jane nemávla k lince.
„Ale konvici mám. A hrnečky. Zajímavý, že nikdy nikomu nechybí hrnečky co? Ehm... já jenom... že kdybys chtěl třeba kafe nebo... za pomoc, včera a dneska. A taky se chci omluvit za ten úprk, byla jsem unavená a...“
Lincoln jen mávl rukou.
„Nech to být. Ale jestli můžu, tak... kafe bych si docela dal. Jenom...“
„Neboj, nebudu tě nutit sedět na zemi. Vedle mi původní nájemci nechali gauč. Není nic moc, to je asi ten důvod, proč ho tu nechali, ale zatím slouží,“ usmála se na něj, nalila vodu do konvice a zapnula ji.
„Mám v plánu pořídit si i kávovar, ale zatím můžu sloužit jen obyčejnou klasikou. Cukr?“
„Ne, díky. Jenom kafe.“
Jenna kývla a po chvilce už se oba usadili na postarším červeném gauči. Její obývák-pracovna už byl trochu vybavenější. Kromě něj v něm stál i televizní stolek – bez televize, knihovna s několika svazky a kulatý stolek, který zatím nahrazoval pracovní, na němž ležel notebook. Vedle něj na zemi pak stálo rádio.
„Neboj, tady to mám v úmyslu vylepšit co nejdřív, ještě mám spoustu nevybalených věcí v ložnici, nějak se mi do toho nechtělo.“
„Já si nestěžuju, ne že bych na tom byl o moc líp. Teda... nevypadá to u mě tak prázdně, protože moc neuklízím, a mám tam spoustu blbin, ale... s nábytkem jsem na tom podobně. Ono ho moc ani potřeba není.“
„Moje řeč. A co vůbec děláš? Jdeš z práce nebo ze školy?“
Musela uznat, že tohle setkání, i když se mu původně chtěla vyhnout, už skončilo o dost lépe. Sice se nejdřív trochu ošívala, když seděli vedle sebe na jednom gauči a asi nepůsobila tím nejuvolněnějším dojmem, ale měla dojem, že ho přinutila zapomenout na svůj včerejší výstup a vytáhla z něj i pár zajímavých věcí, mezi jinými i to, že opravdu nemá žádnou přítelkyni. Tedy že jednu měl, ale rozešli se minulý měsíc a od té doby je sám. Z nějakého důvodu ji to přimělo nabídnout mu další hrnek.
Žádné komentáře:
Okomentovat