Neříkám, že nejsem workoholik, dál-li se tak nazvat někdo, kdo většinu života trávní v nebezpečné akci, ale rád si odpočinu.
Doma, v klidu, sám, bez problémů. Odložit luk, odložit zbraně, dát si něco dobrého k jídlu, poslouchat ticho a oddat se relaxačním myšlenkám. Nebo rovnou jít spát.
Miluju svou postel. Je tak akorát měkká a tak akorát velká, abych spal rád, ale zároveň abych neusnul příliš tvrdě a přeslechl tak možné nebezpečí. Ať už venku nebo přímo u mě doma.
Nestává se to sice, ale člověk musí být vždy ostražitý.
A totéž požaduji od všech míst, kde se ubytuju. S hotelovými postelemi ale občas bývá problém, že vyhovují. Alespoň na druhou stranu ale moc nenaspím a to se někdy hodí.
Potvrdilo se to zvláště v jednu, dá se říci osudovou, noc.
Přespával jsem v hotelu. Žádný Hilton nebo něco takového, ale docela příjemný, ne moc velký, ani pokoj nebyl moc velký. A bylo něco kolem půlnoci.
Zaslechl jsem zvuky.
Ne sice otvírání nebo rozrážení dveří, ani kroky, ale pohyb. Možná jsem ho spíš vycítil, než zaslechl, ale někdo uvnitř určitě byl. A nepochybně ne hotelová služba.
Nerozsvěcoval jsem, jenom jsem opatrně sáhl na zem vedle postele a vyskočil na nohy. Tušil jsem, kde nezvaný host je a viděl jsem jeho siluetu, která byla tmavší, než okolní ne příliš hustá tma. Zdálo se mi, to nebo byla … malá?
"STŮJ!" namířil jsem, přesněji, než by to dokázal kdo jiný.
"Ty stůj!"
Ten hlas … ten hlas nebyl ani napůl dospělý! Šokovalo mě to, a proto jsem nevystřelil. Naopak. Tak dětský dívčí hlásek mě zbavil všeho napětí z možného nebezpečí. Sklonil jsem zbraň a rozsvítil.
Proti mně, asi tři metry, stála malá holka. Bylo jí možná deset a něco.
Držela pistoli a snažila se mířit na mě.
Nebál jsem se. Ale byl jsem velmi překvapený.
"Co tu děláš?" ptal jsem se a ona nechtěla odpovídat. Pořád mi říkala ať mlčím, a že mě zastřelí.
Snažil jsem se zjistit, kdo vůbec je, a proč mě chce zastřelit, a to ji nejspíš ještě víc znervóznilo, protože se výstřel opravdu ozval.
Jenže já necítil vůbec nic a kulka trefila zeď rozhodně víc, než půl metru vedle mé ruky.
Že nezasáhla a špatně mířila roztřesenýma rukama, ji roztřáslo ještě víc. Nejspíš si v tom strachu ani nedokázala vzpomenout, jak se znovu natahuje pistole.
Toho jsem využil a v mžiku jí zbraň z ruky vyrazil.
Vykřikla a pokusila se po ní vrhnout, takže jsem ji chytil kolem pasu a jako pírko usadil do křesla. Zmítala se, kopala, ale šanci neměla.
Své jméno mi odmítala říct. Ale pořád opakovala, že mě musí zabít, a že to musí udělat. Když jsem se ptal proč, nařídili to oni. A když jací oni, tak oni.
Začala taky plakat, že teď už je všechno ztracené. Že teď už ji zastřelí.
To jsem pochopil, že nepracuje z vlastní vůle, ani pro peníze, ani z výchovy. Nejspíš tedy vyhrožovali smrtí někoho dalšího.
Asi po půl hodině, když dostala čokoládu a přestala brečet, mě v tom utvrdila. Šlo o její sestru a objednávku na mou vraždu. Tu si chtěli ti záhadní oni pojistit právě výhružkami smrtí. A ona se hroutila z toho, že selhala, a její sestra zemře.
Dlouho jsem ji uklidňoval, že jí pomůžu. Že ji zachráníme. A že se nikomu nic nestane. To nebyla situace, s kterou bych se nikdy nesetkal a neuměl ji řešit.
A tak ji vlastně uklidňuju doteď.
Zlepšila se.
Za několik let získala o mnoho lepší mušku ne jen s poloautomatem, ale s rozličnými střelnými zbraněmi. Taky s nožem. A vlastně i s holýma rukama.
Ta dvanáctiletá holka, která by nezabila, ani kdyby sama chtěla, už je dávno pryč. Nestala se vražedným strojem, ale poskytl jsem jí tu nejlepší výuku, jakou jsem mohl, a snažil se v ní vzbudit jistotu, že se to už nemůže opakovat. Že už nikdy nebude slabá.
Nejsem si ale jistý, jestli se to mezi námi nějak nepřehnalo. Nepřehouplo někam jinam. To náhodné seznámení před lety, kdy jsem ji prostě odevzdal policii, kdybych jednal podle pravidel, se dostalo dál. Jenže kam dál?
Někdy mi přijde, že ke mně má až přílišnou náklonnost. Ne přátelskou. Jinou. A sama se bojí zjišťovat, jakou. Že se snaží udržet vší silou alespoň zdání nejlepšího přátelství a toho, že nechce nic víc. Zdání, že na nic víc by nikdy ani nepomyslela. Ale mění se to.
Mezi námi se to pozvolna mění a já při tom vím, že to nemůžu dovolit. Nemůžu a nechci. Jenže vším, co udělám proti, i kdybych o tom, co se možná děje, spíš s ní než se mnou, jen nahlas promluvil, bojím se, že tím zničím o to, co je dosud. A odeženu ji, znepřátelím si ji a všechny složitosti toho, jak se náš pohled na sebe během času mění, se přehoupnou k chladu a nenávisti a pohřbí všechno ostatní.
Tehdy, tu první noc, před sebou ona neviděla cestu. Věděla, že zabít nedokáže, ale neměla absolutně co jiného udělat. Nevěděla, jak se z toho dostat.
Teď to nevíme ani jeden.
Žádné komentáře:
Okomentovat