"Jasně. Co budeš dělat ty?"
"Půjdu za ní. Možná zjistím kdo to je a dám vědět Flackovi. A taky bych rád věděl, co se jí vlastně stalo."
"Jo … no kdybych na něco do té doby přišel, zavolám," sebral všechny věci, co měli na místě, došel k autu a odjel směr laboratoře. Mac udělal totéž, jen s jiným cílem.
Danny byl v laborce za chvíli. Krev odevzdal na DNA, botu, sklo a fotky otisku si rozložil po stole.
"Na čem děláš?" ozval se za jeho zády hlas kolegy Hawkese.
"Ty asi na ničem co?" oplatil mu otázkou.
"Jo, asi tak pět minut."
"Dvanáctiletá holka v Central Parku. Zatím nevíme, co se jí stalo."
"A sakra …" zamračil se Sheldon.
"Přežila, Mac je u ní v nemocnici. Bezpochyby ji někdo musel napadnout. Tahle bota je její a ztratila ji pravděpodobně v zápalu boje. Otisk z bahna vedle je dost velký, jednačtyřicítka. A to sklo zatím nevím." mluvil, zatímco zkoušel, jestli na botě nenajde nějaký otisk. Taky našel.
"Víte aspoň, kdo je to?"
"Právě že ne … Sheldone, můžeš projet otisk počítačem? Podívám se na to sklo." na botě totiž nic nebylo. Jen štěrk z parku a tráva.
"Jo jasně," a chtěl se pustit do práce.
A taky pustil.
Mac vycházel z pokoje napadené dívky na chodbu a poté dlouhou cestou ze severního dětského křídla k recepci. Mnoho se nedověděl.
Jmenuje se Ashley Denverová.
Je jí dvanáct.
Do Central parku chodila běhat, protože závodně dělá atletiku.
Ale netuší, co se jí stalo.
S nepořízenou kráčel chodbou. Po schodech sešel z třetího patra. K dalšímu schodišti musel projít druhé.
Stella přišla k recepci. Ihned se ptala na svého syna. Sestra ji poslala do druhého patra severního křídla, kde jsou dětští chirurgové, za doktorem Fullerem.
Dívala se sice před sebe, ale moc z celé dlouhé chodby nevnímala.
Doktor Fuller už ji očekává.
Syn dorazil a právě podstupuje předoperační vyšetření.
O jakékoli sebemenší komplikaci se ihned doví.
Zatím vše probíhá hladce.
Ale srdce ji tlouklo potlačovaným strachem a divným pocitem, když znovu projížděla a procházela známá místa.
Došla před dveře vyšetřovny, na kterých se na malé tabulce vyjímalo hledané jméno lékaře. Klepala, ale nikdo neotevíral. Sedla si do křesla vedle a čekala. Nezbývalo než čekat.
V jedné ruce nesl kufřík, druhou měl v kapse a díval se rovně před sebe. Přemýšlel, jaký může být příběh malé Ashley. Taky chtěl, hned jak odsud vyjde, zavolat Flackovi a poslat ho k rodičům.
Vyrovnaným krokem pokračoval v cestě, když uviděl někoho sedět v křesle asi deset metrů před ním.
Měla hlavu otočenou na druhou stranu a četla si nějakou vývěsku na zdi.
Ne to nemůže být ona … po tolika letech … co by tady dělala?
Proč by seděla v křesle newyorské nemocnice … dětského oddělení … to nedává smysl.
Šel dál, ale už ne tak vyrovnaně. S každým krokem, zbývalo jich možná posledních pět, nabýval větší jistoty, že je to skutečně ona. Ty vlasy by poznal všude na světě.
"St-"
"Macu?" vyhrkla dřív, než ji stačil oslovit sám. "Co tady děláš??"
"Já … případ. Napadené dítě. Znáš to … ale co ty tady? Tak daleko od domova?"
"Nemocné dítě."
Pořád se tvářil nechápavě.
"Můj syn … .tu má podstoupit operaci."
Chvíli si jí jen prohlížel. Moc se nezměnila. Skoro vůbec.
"Ty … máš syna? Jak se jmenuje?"
"Nicholas. Je mu šest. Čekám tu na jeho lékaře," snažila se usmívat, ale nechtělo se jí. Proto působila možná dost křečovitě.
"O jakou jde operaci?"
"Má nádor … budou mu operovat hlavu …"
"To … je mi líto. Ale víš, že tady jsou skvělí odborníci. Zvládnou to."
"Jo snad jo … sakra kde je ten doktor!" začínala mírně hysterčit.
"Stell uklidni se. Sedni si," ukázal na křeslo, z kterého se zvedla, jakmile ho uviděla a sám si sedl vedle. "Dlouho jsme spolu nemluvili …" chtěl jí nějak ukrátit čas a zároveň odvést myšlenky.
"Jo. Skoro sedm let."
"A hodně se změnilo, co?"
"Asi ano … jak se mají ostatní? A co moje náhrada ve vašem týmu? A co ty?"
"Ostatní … pořád stejně. A náhrada za tebe … Monica, ta, s kterou ses ještě poznala, odešla. Její manžel se stěhoval do Kalifornie, tak šla s ním. Ne moc dlouho po nástupu. A já to zvládám."
"A máte tam někoho?"
"Po ní přišel jeden kriminalista … měl pár let praxe … nepracoval špatně … jenže asi za dva roky mu zjistili rakovinu a on spáchal sebevraždu. Od té doby nemáme nikoho."
"Moje místo je prokleté …" usmála se.
"Možná. Nebo patří tobě … proč ses tehdy nechala převelet do Bostonu? Nikdy jsi mi to nevysvětlila."
"To … už je ……" hledala vhodná slova, která by nic neprozradila, "zapomenutá kapitola …"
"Určitě?"
"Jo … teď … teď naprosto zapomenutá," nadechla se a na chvilku zavřela oči. Proč lékař ještě nepřišel!
"A jak se ti v Bostonu daří? Co Nicholasův otec?"
"Žijeme sami. Ale jde to … tedy doteď to šlo. Jeho otec asi ani neví, že je na světě. Rozešli jsme se a od té doby neviděli."
Tak tohle mu silně něco připomínalo.
"Neřeklas mu, že má syna?"
"Ne, asi je to tak lepší, protože on by …" jestli chtěla dál pokračovat, nemohla. Konečně někdo přišel a oslovil ji.
"Paní Bonaserová? Jsem doktor Noah Fuller ."
Stella se zase zvedla. "Jak je na tom můj syn?"
"Operace už se připravuje. Ale budeme potřebovat krev a bohužel naše nemocnice nemá potřebné množství jeho krevní skupiny. A podle výsledků z Bostonu není vhodná ani ta vaše."
"Já vím že není, ale nemocnice jako vy by snad měla být připravená …"
"Měla by. Teď není čas rozebírat důvody, proč není. Můžeme čekat, až dorazí vhodná krevní skupina, ale to bude na dlouho. Nejlepší by bylo otestovat někoho příbuzného."
"Jenže on nemá kromě mě žádné příbuzné."
"Co jeho otec?"
"Ten s námi …" podívala se po očku po Taylorovi, "nežije."
"A mohla byste ho nějak kontaktovat? Jde o to, co bude rychlejší. Jestli sehnat jeho, nebo čekat na pomoc z jiné nemocnice."
"No myslím že by …" zase mrkla na Maca, "bylo by asi rychlejší sehnat otce."
"Výborně. Až ho seženete, pošlete ho sem za mnou. Necháme jeho krev otestovat, ale pokud se neshoduje vaše skupina, jeho by měla. Kde je? Budete mu volat?" Fuller zřejmě nebyl zvyklý nechávat se zdržovat. V řeči se nezasekával, nepřemýšlel jaká volit slova, mluvil přímo a jasně. Ale ne nepříjemně.
"Ne, to nebude potřeba. On jeho … otec …" tentokrát se naplno podívala na Taylora.
Ten se doteď tvářil víceméně neutrálně. Ale jakmile se na něj podívala, tvář mu zkameněla.
"Já?" zeptal se potichu.
Stella sklopila pohled k zemi a skousla si ret gestem, které u ní už tolikrát viděl. Neznatelně přikyvovala.
"Já … eh … jen … napíšu Dannymu, aby si vyzvedl vzorky …" chvilku psal SMS, potom mobil vypnul. "Ehm … Stello … mohla bys mu ty věci odevzdat … em … samozřejmě mu pomůžu …?"
Přikývla.
Danny byl v nemocnici za půl hodiny. Když viděl Stellu, byl překvapený ještě víc, než Taylor. A kdyby měl čas, určitě by jí hned zasypal spoustou otázek. Ale prakticky okamžitě odjel pouze se slibem, že se ještě někdy sejdou.
Flackovi akorát oznámil jméno a adresu a ten se tam okamžitě rozjel.
Žádné komentáře:
Okomentovat