Profesor Metcallfe mě sice pořád sledoval víc, než ostatní, ale já už to přestala vnímat. Hlavně jsem, po jedné památné hodině, kdy se mé drahé nemožné sestřence podařilo nejspíš nechtěným prudkým šťouchnutím hůlky odlevitovat učebnici tak šikovně, že praštila profesora do břicha, doufala, že o jakýkoli rozruch se postará ona. Také v podstatě nebylo co zvláštního předvádět, když jsme se celý rok měli učit používat lumos, ošetřit kousnutí vlkodlaka, kouzlo na odražení nepřítele, na odhalení černomagických předmětů a kouzlo, kterým se na protivníka sešle extrémní rýma, a teď v začátcích jsme si stejně zatím jen opakovali, proč je nutné obranu zvládnout a pomalu přecházeli k první položce, u níž se používá hůlka, což mi tak zábavné nepřišlo, snad až na ty vlkodlaky, protože podobná stvoření mě zkrátka zajímala.
Prostě úplně obyčejný den s vyhlídkou, že takový zůstane až do chvíle, kdy ulehnu do postele s nebesy.
Jenže při této hodině jsem jednu chvíli nedávala tak docela pozor. Zapsali jsme si znění kouzel, které máme tento rok při výuce zvládnout, a profesor Metcallfe se otočil k tabuli, aby upravil zápis a zahájil praktickou výuku.
Toho využil jeden ze spolužáků, hodně robustní blonďák s pihovatým nosem a věčně špatně uvázanou kravatou, vytáhl hůlku, předstíral, že kouzlí, několikrát zopakoval verdimillious, což je kouzlo, po němž se má zeleně rozzářit vše očarované černou magií, šťouchl loktem do dalšího spolužáka v lavici a šeptem, ale tak, abych ho slyšela, a dost pobaveným hlasem prohlašoval: "Vidíš, jak září?" a při tom ukazoval na mě.
Mě to samozřejmě dost popudilo, a tak jsem mu neváhala odpovědět: "Velice trapné, i na takového pitomce, jako jsi ty!", jenže už ne dost šeptem, a má slova slyšel i profesor. Následně mě vyvolal a chtěl, abych zopakovala, co právě říkal o používání mrzačících kleteb při soubojích. Odpovědět jsem nemohla, protože jsem to netušila. Jen jsem po napomenutí, abych byla příště raději zticha a vnímala důležitý výklad, probodla ty dva pohledem a zbytek hodiny se je snažila nevnímat. Prostě jsem čekala, že všichni zapomenou.
Když jsme ale všichni vyšli z učebny, jeden z nich, nebyla jsem si příliš jistá který, po mě hodil zmuchlaný popsaný pergamen.
Trefil mě jím přímo do ucha, ale když jsem ho zvedla a narovnala, bylo mi to jedno. Mnohem víc mě dopálil napsaný obsah.
Stálo v něm rozmáchlými a špičatými písmeny:
'A stejně jsi na hony zářila, jako teď září tvoje šílená matinka v Azkabanu. Ta tam musí zářit tak, že i mozkomorové nejspíš vidí zeleně.'
Jakmile jsem vzkaz přečetla, dál už jsem to nevydržela.
"Mozkomorové nevidí vůbec, ty pitomče! A navíc mojí matku si nebude brát do pusy žádná špinavá nicka jako ty!"
Původně chtěl asi následovat ostatní a vytratit se do mrzimorských prostor, ale zastavil se.
"Jak žes mi to řekla? Zopakuj to!"
"Špinavá, hloupá nicka!" prskla jsem po něm. Byla jsem vzteklá. Tak vzteklá, že jsem sebou škubla, prudce na něj otočila a švihnutím vytáhla hůlku z kapsy. Cítila jsem, že se mi z copu uvolnilo několik pramenů.
V podobných stavech se babička vždycky rozplývala, jak moc jsem podobná matce.
"A co mi uděláš, když toho nenechám? Tvoje matka byla blázen! Zlý a krutý blázen! Ty jsi jako ona! A klidně to budu říkat pořád! Co mi uděláš? Píchneš mě do oka?" snažil se mi vysmívat, ale sám se urazil a naštval.
Věděla jsem, že neumím žádná kouzla, co proti němu můžu použít. A kdybych se o nějaké pokusila, nejspíš bych měla štěstí, kdyby se povedlo, a zároveň kdyby mě nikdo nepotrestal. Ale nehodlala jsem couvnout.
"To uvidíš. A ještě moc rád se vrátíš k vlastní bláznivé matince, která je kdo ví jestli vůbec aspoň čarodějka!"
Chtěla jsem mávnout hůlkou a pokusit se, aby z ní alespoň vyletěly jiskry, které by mu podpálily plášť. Ale netušila jsem, že jeho matka se stavěla proti Pánovi Zla a zaplatila za to. Nepočítala jsem ani s tím, že na chodbě za učebnou obrany nejsou jen prváci. A už vůbec jsem nepočítala s tím, že tenhle protivný tlusťoch má bratra ve čtvrtém ročníku, který ho chtěl po vyučování doprovodit poprvé do sovince.
Právě ten se tam totiž ve stejnou chvíli objevil a jasně slyšel, jak si s jeho mladším sourozencem vjíždíme do vlasů. Jak už jsem ale počítat mohla, zůstal na jeho straně a moje urážky se ho dotkly úplně stejně.
"Jestli je? Zeptej se těch svých kamarádíčků, kolik jich uřkla, než jí odštípli prsty!" prsknul na mě nenávistně nazpátek a potom vyřkl nějaké kouzlo, které jsem ale nestačila pochytit. Ihned se totiž ze špičky jeho vlastní hůlky vydral namodralý paprsek, který mě trefil do ramene, a srazil na zem. V další vteřině jsem pocítila lehkou nevolnost, a potom už jen bodavou bolest a neschopnost zasaženou rukou pohnout. Když jsem se na ni navíc podívala, spatřila jsem, jak mám místo ní cosi v rukávu mé školní uniformy, co se pořád víc a víc nadouvá. Navíc jak se rychle zvětšovalo i rameno, začala jsem mít pocit, že mi tlačí na krk a dusí mě.
Nikdo z hloučku přihlížejících, co se vytvořil jakmile jsem poprvé na blonďatého mrzimora zakřičela, však neudělal vůbec nic, dokonce i viník sám vypadal zaskočeně, a pak už si jen pamatuji rudé a šedé skvrny, které mi pomalu zamlžovaly pohled a následně probuzení na ošetřovně.
Původně jsem tedy nevěděla, že jsem na ošetřovně.
Probudila jsem se na posteli, nad sebou viděla čistý bílý strop a kolem další řadu prázdných lůžek, ale když se jedné strany ozvaly kroky madame Pomfreyové s ošetřovatelskou čapkou na hlavě a z druhé protivné a známé "Ahoj,", všechno mi došlo.
Ten kluk mě skoro udusil.
Žádné komentáře:
Okomentovat