"Seane, promiň, moc se omlouvám!" přiběhla udýchaně k muži, který se už chystal odejít znuděný čekáním. Od toho dopoledne se se spisovatelem Mikem neviděla, číslo, co si lhostejně poznamenala, někam založila, a snažila se na něj už vůbec nemyslet. Neznamenal v jejím životě víc, než pouhou krátkou kapitolku, odehrávající se v parku a zakončenou ve Franklin Street. Nevzpomínala si, kdy naposledy byla takhle nezávazně bláznivá, a hodlala na to také zapomenout.
Měla štěstí, že Sean Blake stále čekal. Vlastně nevděčila tak docela štěstěně. Sean chtěl odejít už před zhruba deseti minutami. Zahlédl ale onen známý odlesk černé kapoty BMW, které se vždy nečekaně zjeví a zase zmizí, jako sníh na slunci. Jako němý stín ho provázely pohledy řidiče dobře skryté za tmavými skly, ale stále znovu nutící klopit pohled k zemi a roztavit úsměv v bolestný škleb, nebo, což se právě stalo, v zoufale smutnou grimasu.
"Bál jsem se, že nepřijdeš."
"Fakt jsem nestíhala. Ještě jednou se omlouvám," letmo ho políbila na tvář. V další vteřině se zarazila, ale nedala na sobě nic znát.
"Omluva přijata. Jo a mám ti vyřídit od Cleptisse … Curlisse …"
"Curtisse?" zkusila mu pomoci najít správné jméno, "Tonnyho Curtisse?"
"Jo, to je ono. Mám ti vyřídit, ať se mrkneš Barrymu na tlapu. Prý na to neměl čas a zapomněl ti to říct. Něco tam asi má."
"Jo, díky. Podívám se na něj. No a my dva se teď můžem podívat na náš program. Doufám, že se nebudeš nudit," vykouzlila odněkud dva lístky do kina na premiéru Blood Fascination.
"Né, horory mám rád."
"Super. Začíná to za hodinu, takže co kdybychom si do té doby našli nějakou tichou kavárnu?"
"Klidně i hlasitou," zasmál se, "jen když mi budeš dál dělat společnost."
Nemuseli dlouho hledat a uchýlili se do jedné malé spíš vinárny. Celou dobu neustávali v hovoru. Zdálo se, že Sean přemýšlí, jak nejnenápadněji nakousnout nějaké ošemetné téma.
Sedli ke stolu, objednali víno. Než jim ho číšník přinesl, stačili probrat očekávaný film a zůstat v minutě nepříjemného ticha.
"Jaká je Evropa?" začal dost zeširoka, ale jí okamžitě došlo, kam míří.
"Různorodá, když se ptáš takhle. Každá země je úplně jiná. Stejně jako tady. I když spíš asi ještě víc."
"A ta, z které pocházíš ty?"
Nejprve se napila a přemýšlela, jak odpověď formulovat.
"Krásná. Je … tam spousta hor a lesů, nemáme moře," neubránila se pořád ještě první osobě, "ale řeky a jezera. Ať bych pocházela z kterékoli, tvrdila bych totéž, ale je tam tolik nádherných míst a památek, že se jiné nevyrovná."
"Nemůžeš mi to aspoň trochu přiblížit?" blýsklo se mu v očích pobaveně.
Mohla to připisovat vínu, ale měla dojem, že chtivé jiskry jsou způsobené něčím úplně jiným. Chtěl jasnou informaci, jasné potvrzení domněnek.
"Střední Evropa," usmála se. Opět měla dojem, že ty oči, které přisuzovala jemu, nikdy nevyžene z hlavy.
"Mmm … to máme na výběr z kolika států?"
"Vážně na to nerada vzpomínám."
"To kvůli smrti přítele?"
"Ano. Smrt přítele, znamenalo to i ztrátu rodiny a vlastně takový … katapult, co mě hodil sem. Ke zlatý bráně, která pro mě znamenala ale spíš cizí válečnou vřavu."
"Zvykla sis, to je důležitý. Nikdo, kdo se přistěhuje, to nemá lehký. Já žil sice "kousek vedle", ale taky to byla pořádná změna. Z pouště k moři …" náhlý zájem opadl a oči se mu zamžily mlhavou clonou vzpomínek. "Umíš poker?" bafl najednou.
"Ne," překvapena tou otázkou.
"Kdybys chtěla, můžu tě ho naučit. Byl jsem v něm dost dobrý."
"K čemu by mi byl poker?" usmála se.
"No já nevím … chtěla ses podívat do Las Vegas ne?"
Překvapilo ji, že si to pořád pamatuje. Je samé překvapení.
Pár dnů se scházeli čím dál častěji. A čím dál častěji také Alice postřehla v jeho hlase nepatrnou změnu tónu, který nasadil pokaždé, když se snažil vypáčit z ní něco ohledně její domoviny a důvodu odjezdu sem. Nikdy se neodvážila otevřeně promluvit. Jen v neurčitých náznacích.
Sean bez problémů a zdlouhavě vyprávěl o Nevadě a svém rodném městě, škole, práci, jen tématu rodiče se vyhýbal.
Ona se upřímně smála jeho vtipům, poslouchala historii, bavila se. Z neznámého muže se stal dobrý přítel.
Všímala si jeho pokusů o důvěrnější, než přátelský vztah, ale nebrala je v potaz. Nechtěla, ještě nechtěla, aby někomu patřila a někdo patřil jí.
Byl to pouhý jeden rok od těch dvou tmavých aut, dvou ostře nabitých zbraní, jednoho výstřelu, kaluže krve a zběsilého útěku do noci.
Dodnes nevěděla, proč museli Toma zastřelit. Proč jí vůbec bral s sebou, když věděl, k čemu dojde. A proč neviděla dřív, do čeho se řítí.
Ten večer se jí Sean zeptal znovu a na dlouhou dobu naposledy, proč přijela právě sem. Proč byla smrt onoho neznámého mladíka takovou ránou, co jí odrazila až do Ameriky. Půlkou světa oddělila od rodiny.
Neodpověděla. Hrozně dlouho mlčela a bledla, až se začal obávat o její zdraví.
Zavřela oči. I za nimi, jako by je měla vypálené do víček, však jasně viděla dva nemilosrdné obličeje, anonymizované tmou.
"Určitě je to v pořádku?"
"No jasně! Hele jestli nechceš, počkej tady. Ale tohle se vyřídit musí."
"Tome … nezdá se mi to. Celá tahle vaše akce. Proč mě sem taháš taky?"
"Chtělas vidět, kam chodím. Chtělas poznat moje přátele."
Přátele. Skutečně přátelé. Přímo na život a na SMRT.
"Ale proč pak s sebou bereš tohle?" kývla hlavou k jeho pasu, kde měl schovanou zbraň.
"Dali …" zahučel zkomoleninu jejího jména, kterou používal jen on, "nestarej se ano? Všechno proběhne hladce. Mně snad můžeš věřit."
Mohla. Nebo aspoň až doteď. Tu noc si nebyla moc jistá a snad právem.
"Jsi v pořádku, zlato?" ptal se starostlivě Sean.
"Jo, dobrý to bude. Jenom jsem si na to celé vzpomněla a vážně to nebylo nic příjemného. Už se mě na to nesmíš ptát," naléhala. Bála se komukoli celou svou historii vyjevit. Nevěděla, komu může věřit. Aspoň zatím. Možná mu to někdy řekne, někdy v budoucnosti. Ale určitě ne teď.
"Dobře, tak nebudu. Tak pojedeme domů. Vezmu tě," chytil jí kolem ramen a vedl k autu.
"Díky. Ale nemusíme ten večer přerušovat," nechtělo se jí, jakmile obraz zkázy zmizel z očí, bylo jí mnohem lépe.
"Nemusíme. Ale jestli v něm chceš pokračovat, můžeme jinde. Třeba u mě nebo u tebe …" navrhl, nedá se říct nesměle, ale spíš jen tak plácl do vzduchu.
"Taky pravda … hmm … tak ke komu se utáboříme?"
"Klidně tě pozvu, ale mám dojem, že stav mojí lednice a baru není nic moc," zasmál se.
"Hned jsem si mohla myslet, že to skončí u nás. Tak jedem," nasedli do jeho tmavého golfa, Alici se vrátila bledě růžová barva do tváří. Nikdy nebyla moc opálená, na někoho, kdo žije v Kalifornii. Ale dřív neměla moc šancí pochytat bronz.
Tak co s načatým večerem. Pokračování nebylo zrovna dlouhé. U vína nevydrželi déle, než další hodinu. Nemohla říct, jestli se dění zvrhlo, nebo to byla jen absolutně normální reakce na nastalou situaci, ale po prvním polibku následoval řetěz dalších, nezadržitelně vášnivějších a u těch rozhodně nezůstalo. A už to nebylo ani bláznivě nerozmyšlené z náhlého popudu. Teď šlo o víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat