Psal se rok 1984 a noví prvňáčci čekali na zařazení do jedné ze čtyř kolejí Bradavické školy čar a kouzel. Několik z nich už spokojeně sedělo u určených stolů a Velkou síní se právě rozlehl jasný hlas přísné profesorky McGonagallové:
"Lestrangeová Gabriell."
Holčička, které jméno pařilo, se zhluboka nadechla, vystoupila z řady a s pohledem sklopeným k podlaze rychle vystoupala ke stoličce s moudrým kloboukem.
Ta holčička jsem byla já a dodnes si pamatuji sžíravý nepříjemný pocit stovek upřených pohledů. Všichni to věděli, všichni byli zvědaví a byla jsem přesvědčená, že většina mě nenávidí. Ale toho jsem si tolik nevšímala.
Byly to jen necelé tři roky od porážky Pána Zla a všech jeho věrných a dva roky od uvěznění mých rodičů v Azkabanu a mého uvrhnutí k babičce Druelle Blackové. Všichni tohle věděli, všichni věděli, že moje matka a můj otec byli největší stoupenci kouzelníka, jehož jsem se bála stejně, jako ostatní, ale při tom měla ochranu nejmocnějších černokněžníků Británie. Nezáleželo mi na nich a očekávala jsem, že čas odvane jejich odpudivý zájem.
Bála jsem se té věci usazené na stoličce a čekající, až mi ji profesorka nasadí na hlavu. Všichni z mé rodiny chodili do Zmijozelu. Byla to správná kolej a já doufala, že se tam také dostanu. Babička ani nedovolovala jinou možnost a poslední dny před odjezdem do Bradavic mi neustále připomínala, jak velké činy dokázali absolventi Zmijozelu, včetně rodičů. Já ani nestála o žádnou jinou. Všechny ostatní koleje byly podřadné a dostat se do Mrzimoru, odpadu pro mudlovské šmejdy, nebo dokonce do Nebelvíru, kde se jich prý otevřeně zastávají, to mě děsilo víc, mnohem víc, než všechny pohledy dohromady.
Konečně jsem se podle pokynu profesorky usadila na stoličce a ona mi nasadila na hlavu velký starý omšelý klobouk, který mi ihned zastínil výhled na zbytek síně.
Na krempě klobouku se otevřela trhlina, která vzdáleně připomínala ústa, ale zatím se nic neozývalo. Ne nahlas. Klobouk mluvil jen ke mně.
"Podívejme, Lestrangeová. Pokud se nepletu, Zmijozel byl pro tvou rodinu vždy ta pravá volba."
"Ano. Je pravá volba," šeptla jsem rychle a doufala, že mě prohlásí jeho studentkou a já si touto uličkou na pomezí slávy a hanby projdu naposledy. Ale klobouk pokračoval:
"Ty si tím ale nejsi tak jistá. Rozmysli se dobře. Volba učiněná ze strachu není vždy ta nejlepší, i když se může zdát."
Prosím, prosím, už mě zařaď, prosím, opakovala jsem si v duchu, snažila se ignorovat jeho hlásek, který jako by se ozýval v mé hlavě, a úplně nevhodně si vzpomněla na strýce Siriuse, který byl stejně jako rodiče v Azkabanu, ale o němž se doma nikdy nemluvilo, a jehož pokoj, který jsem někdy při návštěvě prastrýce a pratetičky Blackových potají prozkoumala, byl vyzdobený červenou a zlatou a hrdě hlásal, že on jediný se od zbytku klanu liší. Že se on rozhodl pro Nebelvír. Nechápala jsem ho a nelíbilo se mi jeho přátelství se šmejdy a opovrhování čistou krví. Vždy mě ale napadlo, jakou odvahu musel mít, nejen k výzdobě, kterou nenáviděli, ale i k útěku z domova, protože já měla především z matky neustále strach a neodvážila se udělat nic, aby mě nepotrestala a abych byla správná Blacková a Lestrangeová. Napadlo mě, jestli to tak prostě musí být, nebo se s tím nemusím smířit. Ale hned jsem se to snažila zahnat. Já přeci nejsem zrádce. Já jen chci to, co je nejlepší.
"Mmm," zamručel v tu chvíli klobouk, "máš pravdu. Potom to tedy musí být NEBELVÍR!"
Od jednoho z dlouhých stolů se ozval krátký a střídmý potlesk, úplně jiný, než vítal ostatní nováčky, ale já ho stejně neslyšela. Jako opařená jsem seděla na stoličce.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohl říct Nebelvír. Připadala jsem si odsouzená do vlastní noční můry. Tohle mi nikdy neodpustí. Celá má rodina mě bude nenávidět, včetně mé nové koleje!
Toporně jsem se zvedla a kráčela k nebelvírskému stolu za doprovodu pohledů mých spolužáků, kteří mi očividně nehlasně vyčítali, že mé jméno poškodí přihlouplou kolej dobráčků.
Jako ve snu jsem se usadila do volné mezery mezi neznámými tvářemi a z dalšího zařazování nevnímala skoro nic.
Netušila jsem, jak tohle sdělit babičce. A představovala si, že mě vydědí, vyhodí z domu a bude se chovat, jako bych měla mor. Přesně tak mluvila o ostatních Bradavických kolejích, o Siriusovi nebo o sestře mé matky. Navíc jsem si nedokázala představit, jak můžu studovat mezi mudlovskými šmejdy a jestli prostě nemůžu nasednout na vlak a zkusit to příště znovu. Dostat se do Nebelvíru, to bylo zkrátka něco, s čím jsem si neuměla poradit.
"Tonksová Nymfadora," zaslechla jsem po nějaké době, kdy jsem konečně začala vnímat i okolí, pronést profesorku u moudrého klobouku a sledovala drobnou dívku s fialovými vlasy, jak si přišlápla cíp hábitu a skoro se rozplácla, když ji klobouk zařadil do Mrzimoru. Ozvalo se několik tlumených uchechtnutí, ale mě zachvátila další vlna zoufalství. Věděla jsem, že je to má krvezrádská sestřenice, jejíž otec je mudla. A jasně jsem slyšela babičku a kdysi i rodiče, jak odměřeně říkají, že s takovou špínou není radno se setkávat. Jenže já teď sedím mezi nebelvířany! Já jsem mezi nimi!
A pak, když posledního prvňáka, nějakého zrzavého kluka jménem Weasley, přiřadili k nám - dalo mi zabrat vůbec takhle přemýšlet - a ředitel zahájil hostinu, obřad konečně skončil a síní se začal nést bzučivý hovor. Tíživé ticho povolilo, ale já si pořád připadala jako na cizí planetě.
Všude kolem se studenti bavili mezi sebou a o mě jen občas někdo úkosem zavadil. Otočila jsem proto hlavu k profesorskému stolu vpředu. Ani tam jsem ale nenašla ani náznak naděje, že by se něco dalo dělat, pouze se mi zazdálo, že mě na okamžik ředitel zpoza svých půlměsícových brýlí provrtal pohledem.
Vrátila jsem se raději k magicky naplněným talířům před námi, ale nepociťovala jsem hlad. Úzkostí jsem měla úplně stažené hrdlo a z oka mi vytekla naštvaná a poražená slza.
Jsem Gabriell Lestrangeová a jsem z Nebelvíru.
Žádné komentáře:
Okomentovat