Pravěké tajemství 5

Ráno proto udělal jedinou věc, co ho napadla, a to tak, jak to uměl.
Zavolal jí.
"Evane co chceš? Pospíchám do nemocnice. Na ambulanci je teď potřeba každá ruka. Navíc, kdyby tě to zajímalo, ten druhý hlídač, ten co přežil, je na interně a sestře, která to monstrum objevila první, šili tržnou ránu pod krkem."
Jane stála už v bundě u dveří připravená vyrazit a chvíli dokonce přemýšlela o tom, že hovor zase nepřijme.
"Můžeme se sejít?" nezněl už tak podřízeně, jako včera, když ho ošetřovala.
"Šílíš? Právě jsem ti řekla, že musím do nemocnice!"
"Večer, až se vrátíš. Můžeme jít někam ven."
"Proč bych měla chtít? Vždyť nemáš zájem. A nevadilo by to náhodou Aubry?"
"Aubry … Aubry nic neznamená …" vydechl, jako by ho tím podráždila a jako by to bylo naprosto jasné.
"To jí asi bude líto. Chudák. Jsi pěkný hajzl," Jane naopak zněla stále stejně naštvaně a nepřístupně. Jestli Aubry nic neznamená, asi stejně jako ona, nechápala, jak vůbec mohla mít o takového chlapa zájem.
"No jistě, hajzl, děvkař, nikoho si nevážím, jde mi o jedno a všem moc rád ubližuju. A mám na to, protože mám peníze a jsem kus. Tak můžeme se sejít?" neodpustil si své obvyklé sebevědomé jednání, kterým většinou dokázal zmást ve svůj prospěch. A nepočítal s tím, že vůbec něco může jeho situaci s Jane ještě zhoršit.

"Evane, tohle …" chtěla říct, že dál ho vídat je pro ni ještě horší utrpení, než definitivně se rozejít. Nebo spíš definitivně se přestat vídat, protože mezi nimi nic nebylo. Byla přesvědčená, že on ji stejně nemá rád a nezáleží mu na tom a jenom si chce zvýšit sebevědomí jejím trápením.
"Ale no tak, přece mi nedáš košem. Jeden večer. Nenech se prosit."
"Prosit? Ty bys chtěl prosit? Nedělej, že to vůbec umíš!" začínal ji dopalovat. Měl by se omlouvat a ne si hrát na pana neodolatelného! Jenže on byl neodolatelný a dobře to o sobě věděl.
"Musíme spolu mluvit, no tak. To, co jsi mi včera řekla …"
"Byla jsem v šoku z toho dinosaura, o nic víc nešlo."
"A já byl v šoku z toho, že tě mohl zabít. Pokud dneska večer přijdeš, vysvětlím ti to."
"Ou, to snad ne, další tajemství pana Crosse? Začínám jich mít po krk!" zavěsila. Už musela jít a stejně se hodlala přesvědčit, že nikam nepůjde. Přeci ji pod tak lacinými záminkami nemůže vytáhnout, aby se nakonec jen bavil a uspokojoval nad tím, jak ji ničí a jak ji ovládá. To nikdy nikomu nedovolila a nedovolí. Ani všem sexy hezounům světa! A už vůbec ne Evanu Crossovi!

A tak v půl osmé vyhledala očima prázdný stůl a sedla si k němu.

Evan dorazil asi pět minut po ní. Na druhé straně ulice zaparkoval svou černou motorku, sundal si helmu a podíval se do velkého proskleného okna kavárny, kde se měli sejít. Navrhl jí zrovna tohle místo před několika hodinami, ale neodepsala. Bál se tedy trochu, že byla vážně jen v šoku a chce to skončit.
Ale pak se usmál. Seděla přímo proti němu. Takže přišla.
Teď je řada na něm. Něco z toho určitě vyplyne. K něčemu dojdou. A on si snad už své ujasní.

"Ahoj. Jsem rád, žes dorazila," sedl si na protější židli.
"Mm, přišla jsem, abych ti mohla říct do očí, že si o sobě moc myslíš. Viděla jsem tě přijet. A taky jsem viděla, jak po tobě koukaly ty dvě holky na ulici, když jsi parkoval," pokrčila rameny. Rád by udělal totéž, ale způsobil by tak jen to, že by ho znovu začala pálit ruka.
"Nejsem tu kvůli tomu, abych někoho oslňoval."
"Jasně. Chceš mi něco vysvětlit, to už jsem slyšela. Mimochodem, co dělá tvé zranění?" snažila se bagatelizovat jeho úmysly, ať jsou jakékoli.
"Myslím, že to nic nebude. Ošetřila jsi to skvěle."
"Jinak nic ani nedělám," zakřenila se na něj. Buď dělá věci skvěle a nebo je skvěle zvoře.
"Omlouvám se za to, jak jsem utekl z nemocnice," přešel rovnou k hlavní věci. Nechtěl se s ní bavit dalších dvacet minut o počasí a o teorii relativity, pak se sbalit a jít, aniž by se vůbec k něčemu dostali. A tušil, že by se tak mohlo snadno stát.
"To je fuk. Chápu to. Byla jsem moc zvědavá a moc vlezlá a nepoznala, že ti to ode mě vadí," opět to protivné krčení ramen a ta protivná zdánlivá lhostejnost. "Ale znamená to taky, že už tohle nechci podstupovat. Tohle tvoje … hraní si se mnou! Mně to-"
"Počkej, takhle to vůbec není," přerušil ji. "Nevadí mi to, nejde o … nechci tě zahodit a nehrál jsem si. Mně … na tobě záleží, ale mám strach. A ta událost v nemocnici mi jenom potvrdila, že bych se měl stáhnout, jinak to špatně skončí. Hodně špatně. A já už nechci o nikoho přijít."

Jane si ho chvíli prohlížela. Dokázal obdivuhodně rychle měnit své masky. Chvíli být frajírkem nad věcí, chvíli sarkastickým nesnesitelným hajzlem, chvíli ublíženým chlapečkem se štěněčím pohledem. A myslela si, že to nepochybně patří k jeho hře.
"Tomu nevěřím. Namlouváš si to, protože jsi předtím měl nějaký … špatný období, nebo … nebo to jenom namlouváš mně. Nesnesu to, ani netušíš, jak mi to ubližuje!"
"Nechápeš … nechápeš to. Mohla jsi umřít. Mohlo se ti něco stát. Nechci, abys kvůli mně byla v nebezpečí, proto jsem se snažil zarazit to dřív, než se dostaneme moc daleko!"
"Mluvíš jako bys pracoval v ruský mafii. To vážně není dobrá strategie."
Povzdechl si. "No vidělas, jak je nebezpečná moje práce. A to to byl ptakoještěr v malý chodbě. Vem si když je to tyranosaurus v lese. A co kdyby to najednou byl tyranosaurus před tebou? Jenom ta představa, že … že by se to zase mohlo stát …"
"Myslíš si snad, že bych se chtěla přidat k vám a nějak pateticky lovit dinosaury po tvém boku? To teda ani náhodou!" odfrkla si pohrdavě. Sice jí lichotilo, že ji považuje za takovou hrdinku, ale přecenil ji.
"Nemusela bys. Stačila by náhoda. Špatné načasování. Cokoli. A já bych … to bych nepřežil."
"Nepovídej, vždyť ti na mě očividně vůbec nezáleží. Bez jedinýho slova sis začal s mojí kamarádkou. Tahal jsi mě za nos. Měla jsem ti jenom krátit čas, než se najde nějaká další dost naivní blbka, která ti to spolkne!"

"Přeháníš," Evan čekal podobný výbuch. Ale musel jí to vyvrátit. "Tohle … tohle přeháníš! Kdyby mi na tobě nezáleželo, tak-"
"Kecy. Ať chceš říct cokoli, jsou to kecy," přerušila nyní ona jeho. "Tobě na mě nikdy nezáleželo. Víš čeho lituju? Že jsem nezměnila fitko, když zdražili vstup! Nikdy bychom na sebe nepromluvili!"
"Aspoň chvíli poslouchej!" začínali se hádat a to nebylo dobré.
"Proč? Jsem ti ukradená!" na to vstala od stolu. Dokonce si ani nestačili nic objednat, takže mohla hned odejít.

Někde za nimi se ozval zvuk židlí dopadajících na podlahu a štípání dřeva. Jane, Evan a několik dalších hostů se ohlédlo k nedbale zavřeným posuvným dveřím potemnělého salonku. Visela na nich cedule nevstupovat a měl být prázdný.
Když se ale po těchto několika ranách dál nic neozvalo, vrátili se k hovoru a Jane popadla svou bundu.

"Ty mi nejsi ukradená! Tak to vůbec není, jenom nechci, aby se něco stalo, ale jinak mi na tobě záleží!" trval na svém Evan a snažil se o co nejpřesvědčivější tón.
Jane se pro sebe hořce usmála a ač byla na odchodu, ještě se otočila: "Jak jsem už řekla. Tohle ti nevěřím."

Ze salonu se znovu ozvala rána. Oči zvědavců se znovu upřely na dveře opatřené cedulkou. Nyní se pomalu odsouvaly.
Nejprve z nich nesměle vykoukly dva černé drápy a do nastalého ticha se ozvalo zafrkání znějící jako vrzání starých pantů. A poté se vynořila hlava s dlouhým čenichem potaženým hnědou kůží.
Zdálo se, že ticho se ještě prohloubilo, ale za další dvě vteřiny začali lidé nejblíž salonku jako na povel ječet.
Tvor se znovu ozval a když poznal, že v místnosti před ním je živo, rychle si prorazil mohutným tělem cestu ze salonku a jeden a půl tuny živé hmoty skočilo do lokálu.
Teď už ječeli všichni. A ti, kteří nezůstali úlekem přikovaní na místě se hrnuli k východu. Hnědá hlava s dvěma řadami obrovských ostrých zubů se rozhlédla kolem. Někteří začali křičet "Tyranosaurus!", ale nebyla to pravda. Tento dinosaurus byl menší, než tyranosaurus, i když mu byl velmi podobný. Za sebou mával tlustým dlouhým ocasem, přední packy měl krátké a naopak silné mohutné zadní nohy zanechaly v podlaze dvě popraskané prohlubně.

"Panebože co...co budeš dělat?" Jane už se tolik nebránila uvěřit, že před ní stojí živý dinosaurus, ale vzhledem k tomu, že tenhle byl mnohem větší, nebezpečnější a měl širší manévrovací prostor, objal ji čirý děs.
"Pušku na rande normálně nenosím. UTEČ!" zařval na ni Evan, když na albertosaura krátce pohlédl. Je to albertosaurus. Možná ne úplně dospělý, protože neměřil tolik, co starý samec, ale zjevně připravený k útoku. Na to poznání mu stačil zlomek vteřiny.
Všichni kolem něj ječeli a tlačili se ven a jeho smysly musely detektovat nebezpečí.

Nemýlil se. Albertosaurus v příští chvilce vyrazil.
Evan stačil na poslední chvíli strhnout Jane k zemi a když zvedli hlavy, viděli, jak zabořil své zuby do zad muže, jenž se snažil otevřít okno natolik, aby jím prolezl.
Několik dalších se k místu otočilo a hrůzný křik začal nanovo a s ještě větší silou. Náhle všichni bezpečně pochopili, že jim jde o život.
Albertosaurus byl však dezorientovaný náhlou změnou prostředí, novými zvuky, na něj stísněným prostorem a desítkami pachů všude kolem a tak se pokusil o totéž. Chránit se.

Když pak jeho první oběť naposledy zachroptěla a zhroutila se do kaluže vlastní krve, vyrazil k davu u východu.
Lidé se pokusili rozprchnout z dosahu jeho zubů, mnohem děsivějších, než dva drápy na každé horní končetině, a on zuřivě chňapal kolem sebe. Několikrát zasáhl a smýkl tělem s prokousnutou rukou či rozdrásaným břichem nebo hrdlem. Stačila mu jedna rána, aby prosekl kůži a maso až na kost jako řeznický nůž. Na někoho dalšího poté šlápl a zanechal na něm krvavé stopy a pod ním kaši z jeho orgánů.
Byl rychlý. Příliš rychlý a příliš velký. Stolky a židle jednoduše odhazoval mohutnými boky či švihajícím ocasem, šlapal po nich a měnil je v hromadu třísek, jako by to byla párátka.
Když se otočil, smetl z baru všechno sklo i s mladou ženou, která se za ním snažila ukrýt.

"MUSÍŠ PRYČ!" Evan táhl Jane za sebou a snažil se držet za všech okolností za dinosaurem a mimo dosah ocasu. Dokud se nedostanou pryč, bylo to nejbezpečnější místo. Doufal, že se protáhnou až ke dveřím, ačkoli museli přelézt přes několik překážek včetně těla prvního nešťastníka.

Albertosaurus se znovu otočil a ohnal tlamou po ženě, kterou prve smetl u baru. Ta zaječela a po kolenou se plazila pryč.
Evan s Jane přikrčení proběhli stejným směrem, aby unikli jeho pozornosti a zůstali za ním.
Ječící žena se však do bezpečí dostat nestačila. Monstrum udělalo dva nečekaně rychlé kroky, stouplo jí na záda, zarylo do nich drápy a zakouslo se do jejího krku. Během vteřiny jí zlomil vaz a rozdrtil páteř.

Evanovi před očima okamžitě naskočila jiná scéna, jiná žena a jiný albertosaurus, který trhá tělo na kusy.
Ne, ne ne, to ne, tentokrát ne, problesklo mu hlavou odhodlaně.
Většina lidí se už dostala ven. Teď, když bylo zvíře čelem k baru a hodovalo, dokázali se procpat k východu. Někteří zranění, zdaleka ne všichni vinou dinosaura, se k němu s malým zpožděním pokoušeli co nejrychleji doplazit či dokulhat a pak zakrvácení ale živí zmizet co nejdál.
Venku se zatím srotili kolemjdoucí a s údivem sledovali, jak další a další vybíhají v hysterii na ulici.

Albertosaurus zatím přestal mít o unikající kořist zájem. Rval kusy masa ze zad mrtvoly, ukusoval jeden úd za druhým, a hltavě polykal.

"Teď!" zašeptal Evan Jane a postrčil ji směrem ke dveřím. Teď nebo nikdy. Měli nevýhodu v tom, že mezi spásnou cestou na svobodu a jimi stál bar a dinosaurus vyplnil celý prostor.
Pokud se jim však podaří proklouznout pod jeho nataženým ocasem aniž by na sebe upozornili, podaří se to.
Jak se prostor vylidnil, nebylo to už tak snadné. Všude se válely trosky vybavení, několik mrtvých či umírajících těl, a nemohl odhadnout, kdy se albertosaurus rozhodne znovu změnit polohu nebo útočit.
Jane skrčená podlezla jeho ocas. Opatrně a se strachem. Kdyby se narovnal a švihl jím, zabije ji. Poté se postavila a chtěla prostě běžet jak nejrychleji umí ven. Jenže ani jeden si neuvědomil, že stěna za barem je jedno velké zrcadlo. Dinosaurus si v něm všiml prudkého pohybu a zvedl hlavu.
"BĚŽ!" zvedl se i Evan.
Musí ji odsud dostat za každou cenu. Historie se nesmí opakovat. Ne tak paradoxně. Ne tak detailně.

Albertosaurus zavrčel a chtěl se rozběhnout. V malém prostoru však nemohl nabrat dost velkou rychlost, tak se jen odrazil silnýma nohama a skočil na bar, který pod jeho vahou praskl a zhroutil se, a zaútočil na zrcadlo.
Kolem něj se rozprostřel doslova déšť střepů a alkoholu z rozbíjených lahví a poté narazil hlavou na vyleštěnou plochu.

Jane i Evan se tryskem hnali ke dveřím.
Jane však zakopla o nohu převrženého stolku a upadla. Evan ji chytil za paži a táhnul na nohy, ale to už si krvelačné zvíře za nimi uvědomilo, že odraz v zrcadle nebyl skutečný, a reálná kořist je za ním. Mohutným skokem zkrátil vzdálenost mezi nimi na polovinu. V podlaze přibyly dva nové krátery a Jane znovu klopýtla, v duchu věnovala rychlou myšlenku prokletí svým nemožným botám, a pak zaječela.
Podlaha se otřásla a smrdutý dech pravěkého netvora cítila už skoro na sobě. Nemohla utéct. Nemohla to stihnout.
Jeho dlouhé svalnaté nohy ji dohnaly a jeho zahnuté drápy se chystaly zaseknout do jejího těla.
"TO NE!" zařval někdo další a ona konečně ucítila náraz.

Nebyla to ale ostrá bolest a nic se do ní nezarylo. Evan jí prudce odstrčil a ona dopadla dlaněmi a koleny na trosky nejbližší židle.
Albertosaurovy drápy však přesto našly cíl.