Byly to téměř dva měsíce, co utekly od jejich první noci. Nebo prostě od doby, co spolu začali. Ona mu stále odmítala říct, odkud pochází. Už se ani neptal, dostál svého slibu. Ale ani ohledně svého původu neřekl nic. Tedy ohledně rodičů.
Bála se kvůli těm očím. Kvůli těm výstřelům. Kvůli smrti. Kvůli životu.
Bála se, protože věděla, že záhadné černé auto pořád krouží kolem, ale zůstává ve stínu, jako hladový sup co čeká na svou šanci. Čeká, až uháněné zvíře škobrtne a zlomí si vaz.
To auto, tedy ti, co v tom autě byli, také čekali na její škobrtnutí.
Určitě ho už viděla. Viděla ho tehdy doma, viděla ho v pražské uličce zamlžené rokem dalších událostí.
Oni si možná nebyli jistí. A čekali, až se něčím prozradí.
Seanovy oči. Ty ji mohly prozradit.
Připadal jí známý. Děsivě známý a nebezpečný. A to ji přitahovalo. Proto se zamilovala.
Byly noci, které trávila sama, v opuštěném bytě jen s Barrym.
Její křik už ji neprobouzel, to retrívrův čumák, kterým ji vytrvale šťouchal, dokud noční můra nezmizela.
Sen byl pořád stejný.
Obrovské jiskřivé oči se přibližovaly tmou. V jejich černých panenkách pomalu rozpoznávala tvary, vlastně dvě tmavá auta. V každém oku jedno.
Dvě hlavně.
Nemířily na Toma.
Mířily na ni.
"No do háje!" ozval se v devět křik z pootevřeného okna třetího patra.
Zaspala. A k tomu všemu jí nebylo zrovna valně. Otevřela oči a chvíli se rozhlížela, než přivykla ostrému světlu časného dopoledne.
"Barry, dneska bude experiment …" nezbývalo nic jiného. Zajít k Tonnymu nestíhala a na přednášku prostě potřebovala.
"Jestli tu bude něco rozbitý …" upozorňovala psa za bleskového oblékání, "tak se těš!" zabouchla, zamkla a běžela ze schodů. Ale ani to se jí nepovedlo.
"Kurva!" nějaká dobrá duše pravděpodobně neodflákla úklid. Alice došlápla na mokrou podlahu a ihned se skácela k zemi. Čekalo jí ještě jedno patro, které ovšem vzala po zádech s peprnými nadávkami na rtech.
"To ne … auuuu … halóo! Je tu ještě někdo?" jenže nikdo neodpověděl. Vytíralo se proto, že po osmé už byli obyvatelé domu většinou pryč. Doma zůstával ten jeden důchodce, co bydlel nad ní a možná pár nezaměstnaných. A sama se nedokázala zvednout. Šílená bolest v pravé noze nedovolila ani jeden pohyb. Kabelka se válela o sedm schodů výš.
"HALÓ! Pomoc!"
Dnešní přednášku už určitě nestihne. Se zatnutými zuby a velkým přemáháním se doplazila ke vchodovým dveřím. Pomyslela si, že jestli ty budou zamčené, asi se dá na modlení.
Ale nebyly. Stejně jako každý den.
Pootevřela je.
"Haló?" před protějším domem zahlédla parkovat modrého golfa. Copak Sean dneska taky zaspal? Proč ještě neodjel?
Uvažovala by nad zvláštnostmi dnešního rána více do hloubky, ale noha už vážně nesnesitelně bolela.
"Je tu zraněný člověk sakra!"
Zaslechla panty dveří. No konečně. Ulehčeně se opřela o zeď a chytla za nohu. Zlomenou.
"Alice? Cos prováděla?"
"Seane … dneska máme fakt štěstí … koukám, žes taky zaspal."
"Něco na ten způsob … zavolám sanitku, nebo zvládneš cestu sama? A cos dělala?"
"Spadla ze schodů. Nezvednu se, to vím jistě."
Pokusil se jí podepřít, ale znovu vykřikla.
"No tak to ne. Kde máš mobil? Svůj mám doma …"
"Támhle," ukázala na schody. Za okamžik tak už nahlašoval dispečerce adresu.
"Budou tu co nejdřív. Bolí to moc?"
"Měls někdy zlomenou nohu?"
"Ne, ale měl jsem kulku v rameni," usmál se na ni.
Do háje. Ty oči … už zase musela vymrkat dávnou vzpomínku.
"Tak věř, že bolí."
Za deset minut už jí nakládali saniťáci.
"Hele, co tvůj pes?" napadlo Seana těsně před odjezdem.
"Vidíš … můžeš se o Barryho postarat?" podala mu klíče z kabelky. Tolik mu nedůvěřovala, ale nemůže nechat toho živého tvora zavřeného v bytě. Z několika hodin se totiž teď může vyklubat i několik dnů.
"Jasně, neměj strach."
Dveře se zavřely a on zůstal stát na chodbě. Sotva sanitka i s pacientkou zabočila na hlavní třídu, zpoza rohu vyjel černý bavorák. Stejně nenápadný jako stín za perného dne.
"No slečno, váš pád nebyl zrovna šťastný. Máte zlomenou holení kost a pohmožděné koleno. Nějakou dobu tady pobudete," začal doktor, když se Alice s čerstvou sádrou rozkoukávala po pokoji.
"Jak dlouho?"
"To ještě nevím, ale moc snad ne. Počítám tak den, dva, když půjde všechno dobře."
"Jinak mi nic není?"
"Tohle vám je málo?" mile se na ní usmál.
"Ne. Až dost."
"Naštěstí to odnesla jen noha. Příště si dávejte větší pozor. Maminko."
"Uf. Mom … co? Maminko?"
"To jste nevěděla?" úsměv byl ještě širší.
"Ne! To tedy ne!"
"Tak v tom případě gratuluju."
Gratuluje? Holýma rukama ho na místě uškrtí. Tohle přece nemůže být pravda.
"Jak … jak dlouho?"
"To nevím. Ale když si zajdete na vyšetření ke gynekologovi, všechno se dovíte. Museli jsme vás vyšetřit, když jste asi na dvě minuty upadla do bezvědomí. Bude to ale jen tou boulí na hlavě. Nic vážného."
"Já vůbec ne … to není … beru přece-no to je jedno," nakonec teď už může říkat co chce. Stalo se.
"Tedy setkal jsem se už se spoustou reakcí, i když to není můj obor. Vy ale vypadáte, že je všechno úplně špatně."
"To ještě nevím," pokusila se o úsměv, aby zahnala lékařovy všetečné dotazy a pohledy. Ale samozřejmě, že to bylo špatně.
Ve svých třiadvaceti dítě nechtěla. Navíc jeho otec …
Jeho otec možná má něco společného s vraždou někdejšího přítele Tomáše. A i s vraždou Daniely, která přestala existovat, jakmile Alice usedla do letadla. Za pár hodin letu byla Daniela definitivně pohřbena a zrodila se Alice Levy.
Možná vinou otce života, co nosí pod srdcem. Je-li to vůbec on.
Žádné komentáře:
Okomentovat