Rudozlatý Zmijozel 2

Když konečně skončila celá slavnostní večeře a studenti se měli odebrat za svými prefekty do kolejních prostor a ložnic, ulevilo se mi jen do chvíle, co jsem zjistila, že ložnici v nebelvírské věži, kam se vchází obrazem buclaté dámy nasoukané v růžových šatech, sdílím s dalšími čtyřmi studentkami. Ihned jsem proto kolem své postele zatáhla odporně rudé závěsy a praštila sebou na polštář. Nezáleželo mi na tom, jestli mě budou pomlouvat, nebo budou zvědavé. Potřebovala jsem konečně chvíli jen pro sebe. Ani jsem se neobtěžovala vybalit si věci, ke kterým jsem měla přidat nebelvírskou kravatu, šálu a znak. Nechtěla jsem to udělat. Potřebovala jsem jen probudit se z tohoto zlého snu a být ve sklepní společenské místnosti, která je celá prozářená do zelena, protože se nachází přímo pod velkým jezerem s obrovskou olihní, kde jsou zelená elegantní křesla a přes jednu celou zeď Zmijozelská standarta. Alespoň tak, myslím, mi to jednou říkal táta. On se se mnou dokázal bavit i o obyčejných věcech a nebyl tak přísný, jako matka. Měla jsem ho docela ráda. Nebyl na mě nikdy zlý. Ale co by teď řekl, kdyby tušil, kam jsem se dostala! A co řeknou ti, kteří se to dozví? Co když mám pokoj dohromady s mudlovskými šmejdkami?


Samými otázkami, na něž jsem nemohla najít odpovědi, jsem brzy usnula. Zdálo se mi o mé matce. Přišla domů, její tmavé kudrnaté vlasy, stejné, jako mám já, jí divoce vlály kolem obličeje, a křičela na mě: "Zrádce vlastní krve!"
Za ní stála ta nešikovná fialovlasá mrzimorka s hloupým jménem a smála se tomu. Smála se stejně, jako ředitel, profesorka McGonagallová, smála se i ta tlustá žena z obrazu a dokonce i moudrý klobouk. Do matčina křiku neustále zněl protivný smích.

Zjistila jsem ale, že je to pisklavý dívčí smích, a že se vůbec neozývá od lidí a věcí kolem, ale že vychází zpoza zataženého závěsu. V tu chvíli jsem se už definitivně probudila.

"No co co, každému se může stát, že zapomene učebnici bylinkářství! Napíšu mámě, ať mi ji pošle a jestli ho nemáme dneska nebo zítra, mohla by to stihnout!" durdila se jedna z mých spolubydlících a já zvědavě vystrčila hlavu ze závěsů. Vážně někdo může být tak nebetyčně hloupý, že zapomene učení?
"Hele, ty ses nám včera nepředstavila!" ukázala na mě v tu chvíli druhá dívka, ta, která se smála. Krom nich nebyl v pokoji už nikdo. Zbylé dvě už nejspíš odešly na snídani.
Pokrčila jsem rameny.
"Je to Lestrangeová, to ví každý!" zasyčela první ze své postele. Seděla na ní a cosi psala.
"No a co?" ozvala jsem se já. Její tón nebyl moc příjemný.
"No a co? Mého dědečka zabili smrtijedi!" vyprskla znovu blondýnka s velkýma očima, "A tví rodiče jsou hrozní smrtijedi!"
"Za to nemůžu," oponovala jsem. Já přeci smrtijed nebyla. Ani mně se nelíbilo zabíjení, nechtěla jsem nikoho mučit! Nelíbila se mi krutost matky a ostatních smrtijedů. A už jsem měla na jazyku dodatek o mudlovských šmejdech.
"Nechte toho. A ty by sis měla pospíšit, abys to ještě dnes stihla do sovince," napomenula nás drobná brunetka, co mě svým smíchem probudila.
"Musím. Poprosím mámu, aby to poslala hned!"
"Jo a taky čekej, že ti s tím pošle hulák," zasmála se ještě jednou brunetka a vyběhla z ložnice.

Jenže moje spolubydlící nebyla tou, kdo jako první předvedl hulákový rozruch při snídani.

Dorazila jsem jen tak tak. Vůbec jsem se nedokázala v chodbách a schodištích hradu vyznat a do Velké síně bych se asi nikdy nedostala, kdyby mi nepomohl jeden starý čaroděj s chomáčky bílých vlasů na temeni z jednoho obrazu ve druhém patře. Včerejší cestu jsem si totiž samozřejmě vůbec nepamatovala.
Ze síně a do ní se ale neustále trousily hloučky studentů, a tak si téměř nikdo nově příchozích nevšímal. Jen profesorka McGonagallová se ihned zvedla a přišla ke mně.
"Lestrangeová, tady máte rozvrh hodin. Dnes začínáte bylinkářstvím, když si pospíšíte, stihnete si dojít pro učebnice a dostat se do školních skleníků včas."
"Dobře, paní profesorko," odpověděla jsem mdle, ale stejně jsem pocítila osten krutého potěšení. Blondýnka z naší ložnice má opravdu smůlu.
"Měla jste nějaké problémy se spolužáky?" přeměřila si mě přes brýle s kostěnými obroučky. Ale já, i kdybych nějaké opravdové problémy měla, bych je tomu přísnému pohledu nesvěřila, tak jsem jen zavrtěla hlavou.
"Pokud byste nějaké měla, nerozpakujte se za mnou přijít. Chápu, že zde ještě stále mohou vládnout napjaté vztahy vzhledem k událostem minulých let."
"Já … to zvládnu," přikývla jsem. Vlastně to opravdu musím zvládnout. Zvládnout nebo odejít ze školy hned v prvním ročníku.

Jenže sotva jsem si stačila prohlédnout rozvrh a začít se přesvědčovat, že snad i v Nebelvíru musí být nějaký rozumný student, a že určitě ne všichni jsou mudláci, přistála přede mnou velká sova pálená a k noze měla přivázaný jasně rudý dopis s pečetí Blacků.
"Ale ne!" moc dobře jsem věděla, co je to za dopis. A nezbývalo mi, než ho přijmout. Odvázala jsem ho sově z nohy a roztřesenými prsty přetrhla pečeť.

Pokud si mě do té doby ještě někdo nevšímal, teď se dívali všichni. Z dopisu totiž zazněl ostrý hlas babičky Druelly:
"Gabriell Cassiopeio Lestrangeová, tohle NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ! Jak jsi mohla dopustit, abys skončila v PRAŠIVÉM NEBELVÍRU! Jak jsi jen mohla dovolit další pošpinění naší krve? Kam se poděla tvá Zmijozelská hrdost?? Dokážeš si představit, co na to řekne tvá rodina? Jsi ostudou našeho rodu! Za chvíli se z tebe stane stejný odpadlík a zrádce všech jako je ten bastard Black! Myslela jsem, že na tebe budu moci být hrdá! Jsi největší zklamání mého života! Upřímně doufám, že alespoň tvůj malý bratranec se zachová jako správný Black! Těš se na prázdniny, slečinko!"

Když křik skončil a dopis se změnil v malou hromádku doutnajícího popela, ani mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jak se to dozvěděla a jestli škola automaticky posílá sovy s oznámením, kam se které dítě dostalo. Seděla jsem jako opařená a do očí se mi znovu draly slzy. Babička vždycky byla přísná a chtěla, abych jí dělala čest, ale nikdy mi takhle nenadávala. Bála jsem se její reakce, asi mohla být horší, ale i tak mě nutila stydět se za sebe a být naštvaná na to, že jsem všechny zklamala, že jsem vlastní vinou skončila jako vypovězenec.

Zvedla jsem hlavu a zjistila, že všichni ve Velké síni se strnule dívají mým směrem. Každý zřetelně slyšel její vztek a kdo si ho ještě neudělal, měl šanci udělat si o mně obrázek jako o povýšené aristokratce. I když tehdy jsem nemyslela na tuto formulaci. Tehdy mi létalo hlavou pouze jediné - všichni mě budou kvůli babiččiným slovům nenávidět.

Vyběhla jsem ze Síně a běžela nahoru po mramorovém schodišti. Vůbec jsem své kroky neřídila a proto mě trochu překvapilo, když jsem se zastavila v ložnici. Nejspíš jsem cestu měla uloženou, ale vědomě jsem si na ni nedokázala vzpomenout.
Pak jsem popadla učebnici bylinkářství a také Dějiny čar a kouzel, protože tento předmět následoval hned po ranní dvouhodinovce, nacpala je do brašny a pospíchala zpátky. Školní skleníky jsem naštěstí našla rychle. Ve Vstupní síni jsem totiž zaslechla několik studentů Havraspáru, kteří mají hodinu s námi, a slyšela je mluvit o sklenících. Proto jsem je sledovala až na místo. Tam jsem se potom snažila stát co nejdál od středu dění a neupozorňovat. Naštěstí mezi všemi nepředvídatelnými rostlinami měl každý spoustu práce a okolí si nevšímal, vlastně jsme měli co dělat, abychom stíhali výklad malé podsadité profesorky Prýtové s nakřivo posazenou čapkou. Dalo se to tedy zvládnout.

Dějiny už ale byly horší.
Dorazila jsem na ně poslední a ve chvíli, kdy jsem vstoupila do učebny, se jako na povedl všechny pohledy stočily ke mně, a i když jsem nitrozpyt neovládala, jako bych slyšela, na co myslí.