Jenže realita není taková. Realita nikdy nepředčí představu, ale v tomhle případě to nemohlo dopadnout hůř.
Když totiž zmizí jeden mutant, nikdo si nevšimne. A když jich zmizí deset, nikdo se nestará. Mutanty nikdy nikdo nepostrádá.
A díky tomu jim nic nebrání.
Šel jsem tam tehdy dobrovolně.
Pro mou rodinu jsem se stal zrůdou. Byl jsem divný, nebezpečný, byl jsem ten, co jim přinášel ostudu a strach. Přestali mě mít rádi jako svého syna, přestali se ke mně chovat jako k rovnému, jako k člověku. Věděl jsem, že musím pryč, že to už déle nevydržím.
Každý den jen deprese a osamělost.
Doslechl se o místu, kde měli být tací, jako já. Kde mělo být středisko s mutanty. Kde měl probíhat jejich výcvik, vylepšování schopností a kde, jak jsem doufal, už budu mezi svými.
Myslel jsem, že je to nějaká škola, nějaký tábor nebo centrum, kde poznám nové přátele, kde poznám stejně divné osoby, jako jsem já. Kde už nebudu sám. Kde nebudu monstrum a přítěž. Tak mi to prezentovali. S nadšením a sliby.
Byl jsem tak strašně bláhový, že jsem se přihlásil dobrovolně.
Tehdy jsem neměl ani ponětí, že ostatní mutanti tam byli dovlečeni násilím. Byli uneseni z ulic nebo přímo ze svých domovů a skončili tam.
Dokud jsem nenastoupil, představoval jsem si nějaké ubytovny, hřiště, posilovny, možná učebny, speciální prostory pro každou schopnost, pro každou mutaci. A taky zábavu, smích a spokojený život.
Ou bože, už nikdy nebudu takhle naivní.
Když za mnou zapadla brána toho údajného střediska, netušil jsem, že zapadla brána za celým mým životem.
Byly tam ubytovny. Byly tam prostory pro cvičení. Vlastně to byl tábor. Ale na jeho konci nás nečekal žádný diplom, objímání a odjezd domů, většinu čekala jen smrt.
Krutá, nelítostná a úplně zbytečná.
Mutanti se tam cvičili. Dost tvrdě. Chtěli vybrat jejich elitu, nejschopnější z nejschopnějších.
Bez ohledu na jejich schopnosti tak všichni museli fyzicky dřít, museli si zvykat na příděly jídla, na nehostinné podmínky. Na disciplínu, které se nerovná ani armáda v Koreji. To všechno jsem dokázal vydržet.
Nebyl jsem nijak velký sportovec, ale žil jsem konečně mezi mutanty, vzájemně jsme se drželi nad vodou a s trochou tréninku jsem dokázal tím vším projít.
Možná, že ani tohle bych si nevyčítal. Pár měsíců vojenského drilu mi neublížilo. A mé schopnosti to vážně zlepšilo a teď je dokážu využívat.
Jenže pak přišel důvod, proč jsme tam všichni byli a trénovali. Vybrali některé z nás a poslali je bojovat.
Poslali je do obrovského areálu, z kterého se nedalo nikudy utéct. Byl zalesněný, tekla v něm řeka, kopce a údolí se také dala najít. Ale pro nás to znamenalo jediné. Schovávat se tam co nejdéle, co nejdéle tam vydržet a zabít všechny ostatní. Měli jsme vytřídit nepotřebný plebs od těch, co postoupí dál v žebříčku dokonalé lidské zbraně.
Říkali tomu hra.
Ale byl to osud. Byl to osud a štěstí, protože mohl vzejít jen jeden vítěz. Jen jeden měl stanout na mrtvolách ostatních a vyhrát. Jenže ani to vítězství mu nezaručovalo svobodu.
Někteří mutanti tolik toužili dostat se pryč, že bez váhání své souputníky okamžitě zabíjeli. Jiní se jen snažili najít úkryt a přežít co nejdéle.
Já ani nevěděl, co chci. Nevěděl jsem, co je pro mě lepší. Věděl jsem jen, že je to zvrácené, že je to jako zlý sen, že tohle nemůže být skutečnost.
Měli jsme luky, dýky, nože, měli jsme své svaly a schopnosti. A pomocí toho jsme měli projít.
Spousta z nás byla odsouzena hned na začátku. Nebyli dostatečně silní, aby čelili surovým, agresivním a všehoschopným mutantům, co přišli o svou lidskost a slitování. Jiní se zase nedokázali s realitou smířit vůbec a podleli dobrovolně.
A někteří prostě jen neměli dostatečnou rychlost, zručnost, neměli dostatečné reflexy a schopnosti.
Ale já možná právě díky tomu a štěstí přežil.
Brzy zbyli jen ti nejnebezpečnější a já to musel udělat. Netoužil jsem po vítězství a cestě dál, netoužil jsem po výhodách, po tom stát se váženou zbraní v rukou šílených vědců, nebo lidí co vedli tenhle tábor. Chtěl jsem jen přežít.
Nepadnout za oběť vlastní naivitě a falešné naději, co mě přivedla až na pokraj možností, šílenství a na pokraj všeho, co si dokáže člověk představit.
Kdo chtěl přežít, musel ale zabít.
Pravidla byla jednoduchá. Zabij nebo zemři. Boj se nebo žij. Vzdej to, nebo se drž poslední kapky naděje.
A já se rozhodl držet. Možná v nějaké slabé chvilce, protože jakmile jsem odhalil pravou podstatu střediska, přešla mě chuť žít, ale rozhodl.
Nakonec jsem to zvládl. A jakožto jediný vítěz vyšel z arény smrti a zmizel pryč. Dokázal jsem nejen vyhrát boj o svou existenci, ale opustit údajné středisko, opustit ten neskutečný tábor zkázy a přijet sem.
Byl jsem raněný a úplně na dně, jenže vítěz. Postoupil jsem v žebříčku, získal jsem obdiv a prestiž uvnitř naší nedobrovolné komunity a to mi zajistilo možnost útěku.
Využil jsem ji a několik dalších týdnů prchal.
Jenže jsem se ničeho nezbavil.
Pořád mě ve snech pronásleduje, co se stalo. Pronásleduje mě, co jsem udělal. Sice jsem to musel udělat, nebo se připojit ke všem mrtvým, o kterých se svět už nikdy nedozví, a které ani nikdy nepostrádal, ale i tak se to vrací stále dokola.
Vím, že kdyby tu teď seděl kdokoli jiný z těch, co tam padli, můžou se ospravedlnit. Můžou přemlouvat sami sebe, že si to nevybrali.
Ale já ano. Já byl tak hloupý a sám se nabídl. Jen já jsem vinen a já jsem vrah.
A toho už se nikdy nezbavím.
Žádné komentáře:
Okomentovat