Čekal, že bude spát nebo alespoň odpočívat. Sice byla stále bílá jako stěna, na čele si držela kapesník namočený ve studené vodě, ale před sebou měla noviny a pročítala inzeráty nabízející volné byty.
"To je ti tak dobře?" řekl hned u dveří.
"Není. Ale něco si už najít musím."
"To má čas. Víš co jsem ti dopoledne slíbil?"
"Doktora," zmučeně se na něj podívala.
"Ano, doktora. Jak je ti?" přisedl si k ní na sedačku.
"Pořád stejně. Teda … už se mi nechce zvracet," řekla to tónem, z kterého bylo zřejmé, že se tak totiž už stalo.
"Takže přežiješ jízdu autem?"
"Jo, to zvládnu. A pak bych ráda do hotelu, jo?"
"Saro, dokud se neuzdravíš, nebo aspoň nebudeš vypadat takhle, bude lepší, když budeš bydlet tady." Skutečně to byl ten pravý důvod? I kdyby ne, byl to rozhodně pravý argument.
"Dobře … s tím už jsem se smířila," usmála se na něj. "Ale mám tam věci."
"Zastavíme se tam."
Sidleová se zvedla a v tu ránu se jí na vteřinu zatmělo před očima. Chvilku trvalo, než zase zřetelně viděla všechno kolem sebe. Teprve potom mohla udělat několik kroků ke dveřím a k autu. Absolutně si nedělala hlavu z toho, jak musí vypadat.
"Gile, ještě jedna prosba."
"Ano?"
"Můžeš jet … pomalu?"
Jenom se chápavě usmál a podržel jí dveře od auta. Potom sedl za volat a rozjeli se směrem k lékařskému centru.
Nejdřív chtěl čekat před budovou, kterou tvořilo několik ordinací soukromých lékařů, jenže při vystupování musela Sara opět počkat, než jí zrak zaostří z úplné temnoty, takže šel pro jistotu s ní.
"Stejně nechápu, proč se tak staráš …"
"Protože je ti špatně. Kdyby nebylo, ani bys mě nenechala."
"To si piš, že ne."
Došli až k čekárně jejího praktického lékaře. Grissom přeci jen zůstal stát na chodbě, protože on sám doktory pro jistotu příliš nenavštěvuje. Pouze když už to nejde jinak a taková situace se vyskytne hodně zřídka.
Přecházel sem a tam, sledoval vývěsky, oznámení, přicházející a odcházející pacienty, v neposlední řadě i co dvě minuty hodiny. Nebyla tam dlouho, ale on díky nervozitě přečetl každé písmenko co se přečíst dalo několikrát, takže když konečně vyšla z čekárny, byl schopný odrecitovat kompletní návštěvní hodiny i s různými upozorněními.
"Říkala jsem, že to bude chřipka. Tvrdí to taky," jednou rukou si mačkala spánek, ve kterém jí zase začalo bolestivě škubat.
"Fajn … aspoň že to není nic vážného. Stavíme se v lékárně a potom zpátky do postele."
Saře se, alespoň podle výrazu, pranic nechtělo. Tedy do chvíle, kdy se jí zase začala zmocňovat nevolnost.
"Neměl bys být v práci?" zeptala se pro změnu ona.
"Neměl."
Pomalou jízdou dorazili zpět ke Grissomovu bytu. Sara se na něj vděčně usmála, když dovnitř odtáhl kufr těch věcí, co jí neshořely a daly se používat. Příliš toho nebylo.
Možná trochu schválně si na sebe vzala krátkou noční košili. Jedinou co měla, ale kterou zároveň skoro nenosila. Gil zatím vařil čaj. Když jí ho odnášel do ložnice, stála před jeho knihovnou a prohlížela si knihy. Zastavil se mezi dveřmi a dobrých dvacet vteřin si ji upřeně prohlížel. Mohl na ní oči nechat. I když byla nemocná a bylo jí špatně, svým způsobem byla pořád krásná.
Ona to nejasně tušila. Tušila, že jí k sobě nevzal jen tak a ani její stav nebyl ten největší důvod. Ačkoli důvod ano, ale neudělal by to, nemít ještě jednu důležitou pohnutku. Už jen chladné chování k Nickovi, když je viděl společně na místě činu, byl jasný důkaz.
Otočila se.
"Eh … h … mm … čaj by ti … mohl by ti trochu pomoct. A odpočinek k tomu," trochu se zakoktal.
Sara mírně zrůžověla, když si uvědomila, že ji musí už déle pozorovat.
"Díky, ale … mně je špatně už jen z představy, že bych měla něco pít nebo jíst," přešla pomalu k posteli.
Bylo to hrozně zvláštní. Celou dobu, co se znají, kolem sebe jen tak chodí, sem tam letmý nesmělý dotek, možná flirtující pohledy. Najednou ale stojí v jeho bytě, v jeho ložnici, v sexy noční košili, on jí nese čaj. Nezasvěcenému by mohlo přijít, že jde o manžele. A přitom od těch doteků a pohledů nikam dál nedošli.
"Stejně něco jíst a pít musíš," položil hrnek s čajem na stolek.
"Časem …" chytla se za břicho. "Myslím, že se trochu prospím."
"Fajn," usmál se na ni a vrátil se přes kuchyni na gauč, kde bude trávit v několika příštích dnech čas svého spánku. Vzal do rukou jednu ze svých mnoha knih.
Jenže se nemohl začíst, jako obvykle. Neustále ho rušilo všechno kolem a když po dvou stránkách zjistil, že neví co četl, zase ji zavřel.
Zaslechl slabé zasténání směrem z ložnice. Chvilku nehnutě poslouchal, ale už se nic neozvalo. Vrátil knihu na stolek. Šel se podívat, jestli vůbec má co si dneska udělat k jídlu. Zjistil, že toho moc není. Ale Sara stejně odmítá i čaj, jemu stačí salát … ze včera? No co.
Bouchly dveře od koupelny.
Chřipka? Tohle moc jako obyčejná chřipka nevypadá. Začínal mít zase strach, ale nešel za ní. Měl pocit, že už tak jednal dost bezhlavě, když vzal Saru k sobě. Stále hledal na svých činech klady a dobré dopady. Nakonec, kdyby vážně nechtěla a byla stoprocentně proti, nejela by. Musela aspoň trochu chtít. A určitě jí jeho péče nemůže ublížit. Navíc ji radši vidí tady, než v hotelu. Nebo na nějakém vraždícím večírku. S Nickem!
Mohl mít pocit, že má šanci. Že jí má u sebe, ve svém bytě, spí v jeho posteli … alespoň na pár dnů je to jeho Sara. A ne nikoho jiného … například Nickova.
Po dalších dvou hodinách se uložil na svůj gauč. Děkoval prozřetelnosti, že pořídil rozkládací. Ale jen tak neusnul. Dveře od koupelny práskly ještě několikrát a stejně tak bolestivé steny se ozývaly častěji. Bál se za ní jít. Kdyby to bylo vážné, určitě by zavolala.
Nakonec usnul a vzbudil se spolu s východem slunce.
"Saro?" nesměle nakoukl do ložnice.
"Ano?" zašeptala a stále pozorovala východ slunce za oknem.
"Jak je ti?" pořád stál nesměle ve dveřích. Stále ho děsilo, jak je bledá a bez výrazu.
"Už je to lepší …" i když, mělo cenu lhát? "No … vlastně ne … je mi hrozně," přiznala nakonec.
"Celou noc jsi nespala, že?"
Jen souhlasně přikývla. "Ta bolest břicha se zhoršuje … a noční návštěvy toalety nebyly zrovna dvakrát příjemné."
"Ať si doktor říká co chce, nepřijde mi to jako obyčejná chřipka," zkoumavě si ji prohlížel. Ani to jí nebylo příjemné.
"A co s tím chceš dělat?"
"Nevím, ale … jestli je ti hůř, tak tě vezmu k jinému doktorovi. Do nemocnice."
"No, myslím, že tak špatné to není … já to nějak zvlá …" s ústy přikrytými dlaní vyběhla z ložnice a Gil už jen slyšel dávivé zvuky z koupelny.
Zase se připravil ignorovat veškeré protesty a když vyšla, byl nekompromisní. "Nezvládneš. Co když je to něco vážnějšího? Nebudeme riskovat. Jen pro jistotu tě do nemocnice vezmu."
Sara už neměla sílu na protesty, vyčerpaně na Gila pohlédla a oba vyrazili k autu. Celou dobu se držela za břicho. Chvílemi měla tvář staženou bolestí.
Cesta do nemocnice netrvala moc dlouho, v tuhle dobu, kdy byla většina lidí žijících v noci už v posteli a ti žijící ve dne ještě nevyrazili do ulic, nebylo město jedna velká dopravní zácpa jako obvykle a mělo v sobě zvláštní časné kouzlo prvních paprsků a příjemného tepla.
"Počkám tady, nebo …" když ale viděl, jak se marně snaží vylézt z auta, přešel na druhou stranu, pomohl jí a tak pokračovali dovnitř.
"Tohle už zvládnu … děkuju Gile," zašeptala tiše Sara před ordinací doktora a připojila pokus o úsměv.
"Fajn." a zůstal stejně jako předchozí den přešlapovat na chodbě doprovázený pohledy ostatních pacientů procházejících kolem. Netrvalo to dlouho. Jenže z ordinace praktického lékaře mířila Sara přímo na gynekologii. Zůstal stát na spojovací chodbě, protože tam by si, právem, připadal ještě víc nepatřičně. Nicméně na klidu mu to nepřidalo. Tady čas utíkal mnohem pomaleji, nebo všechno trvalo déle. Nakonec mu jen bylo oznámeno, že Sara musí okamžitě podstoupit chirurgický zákrok, který nebude trvat dlouho. Vyděsil se, ale čekal. Čekal a nevěděl na co. Nikdo, kdo procházel kolem mu nic neřekl, nikdo nevolal, nikdo se o něj nezajímal. A on jen tonul v nezodpovězených otázkách.
Konečně se dočkal. Zamířil k němu muž v bílém. Sara jim pravděpodobně řekla, že na ni čeká.
"Vy jste tu se slečnou Sidle?" zeptal se příjemným hlasem.
"Ano. Co … co se děje? Nikdo mi dosud nic neřekl."
"Museli jsme ji operovat. Klid, byl to rutinní zákrok. Jednalo se o mimoděložní těhotenství, je mi líto, nedalo se dělat nic jiného."
"Moment … těhotenství? Ona byla … byla těhotná?"
"Vy jste to nevěděl?"
"Ne, to tedy ne," ostatně proč by také měl.
"Ah …"
"Ale … bude v pořádku, že?"
"Ano, bude. Teď ještě spí, dali jsme jí léky, pro jistotu, aby se uklidnila. Patrně to pro ni byl stejný šok a zátěž. Ale za chvíli za ní budete moci. Bohužel, dítě …"
"Nepřežilo. To je u mimoděložních těhotenství normální. Kvůli zdraví matky. Prakticky to není ani jinak možné."
"Ano. Ale … není tím vyloučeno, že můžete mít dítě v budoucnosti. To samozřejmě bude možné."
"My? V bud …" zarazil se. Nechtěl, aby měl doktor žádné dotazy, takže na tuhle hru přistoupil. "Hlavně, že ona bude v pořádku."
"Bude asi potřebovat vaši podporu."
"Jistě. Samozřejmě, jenom … vážně jsem nečekal, že by mohla být těhotná."
"Netušila to ani ona," přikývl doktor chápavě.
"První doktor tvrdil, že má chřipku. Nezdálo se mi to."
"Pokud to sama nepoznala, lze to někdy zaměnit … příznaky nejsou nijak výjimečné. Je ale dobře, že jste ji přivezl. Byla v pátém týdnu. Čím déle byste čekali, tím hůř by jí bylo."
Grissomovy myšlenky na Nicka se pomalu měnily na jeho vraždu. Nemohl se zbavit dojmu, že s tím vším skutečně má něco společného. "Na jakém pokoji leží?"
"254, ale musí odpočívat."
Přikývl na znamení, že rozuměl a vydal se hledat dveře s tím číslem. Ani ho nenapadlo, že by mohla být těhotná. Krom svého možná neopodstatněného žárlení na Stokese nevěděl, že by měla přítele. Kdyby ano, určitě by se to na kriminálce rozneslo. Lidé se tam rádi vrtají v soukromí druhých, zvláště někteří. Nevyčítal jim to, v tom jeho se nikdy nevrtali, ale tohle by prostě někdo věděl.
Lehké zaklepání na dveře a potom vešel dovnitř. Nevěděl, jestli ho vnímá nebo ne, ale stoupl si k její posteli.
"Saro? Slyšíš mě?"
Ztěžka otevřela víčka. "Ano …" zašeptala. Byla hodně slabá.
"Teď už ti bude líp … doufám."
"To nevím …"
"Všechno už bude v pořádku," mluvil přesvědčivě.
"Gile …"zašeptala zlomeně a po tvářích jí začaly stékat slzy. Nebude v pořádku. Nebude a nikdy nebylo.
"Co se děje? Saro já … vím, žes byla těhotná … tedy … nenapadlo mě to, ale s tím se nedá už nic dělat. To přejde."
"Taky mě to nenapadlo … ale o to nejde …" vzlyky otřásaly celým jejím tělem. Ale ještě mu to nemohla říct. Ještě ne. Styděla se, že před ním pláče. Zrovna před ním. Nedokázala si ale pomoct.
Vzal ji za ruku a sedl si k ní na postel. "A o co jde? Nebo … mi to nechceš říct?" pálila ho otázka, kdo je ten dotyčný. Kdo je otec. Ale nezeptal se.
"Nemůžu. Teď už je to stejně … jedno."
"Dobře. Jak chceš. Hlavně, abys byla v pořádku," pohladil ji po tváři. Když si uvědomil, co vlastně dělá, stáhl ruku zpátky.
Ona ale jeho dlaň chytila a pevně stiskla ve své. Gesto mu dodalo trochu odvahy.
"Víš, že si tvůj doktor myslí, že bylo to dítě moje?"
Usmála se. Byl to pravý a upřímný úsměv. "Kdyby to tak bylo … bylo by všechno lepší."
"Zvládneš to, věřím ti," říkal to trochu prkenně. Nevěděl, co dělat a co si myslet. Tím prohlášením ho vyvedla z míry.
"Děkuju … pomohls mi."
"Ještě přijdu. Musím do práce," znělo to omluvně.
"Gile prosím … neodcházej," v pokoji po chvíli ticha zůstala tahle věta viset ve vzduchu jako obrovský balón.
"Já … vrátím se," nemohl zůstat. Najednou v něm narůstal příliš velký zmatek. Nedokázal utřídit své myšlenky a uhlídat emoce. To nebylo dobré. A navíc doopravdy musel na kriminálku.
Její oči se zalily slzami.
"Zvládneš to," a dveře se zavřely. Musel myslet na něco jiného. Absolutně nesouvisejícího s ní. Na něco, s čím si poradit umí.
Žádné komentáře:
Okomentovat