Sid se podíval na tělo přikryté bílou plachtou a zhluboka se nadechl. Vzduch na pitevně byl zatuchlý a prosycený nepříjemným pachem smrti. Na to všechno byl už dávno zvyklý.
Na co si ale nikdy nezvykne, na co si nikdy nikdo nemůže zvyknout, je právě tohle. Někdo, koho má rád, na tomhle místě.
Měli spolu dost pevný přátelský vztah. Bral ji vlastně jako další dceru. Věděl toho o ní tolik, víc, než ostatní. Svěřovala se mu se svými radostmi a trápeními, byl jeden z mála opravdových přátel … a teď mu jen ležela na stole, chladné, nahé tělo mladé ženy ve třetím měsíci, kterou podrazil kolega a milenec, střelec, rodiče … život vůbec.
Ona jediná dokázala poslouchat jeho morbidní a občas nevhodné řeči k obětem a to až do konce. Poslouchala každou jeho historku, dokud ji nedořekl, nikdy ho nepřerušila a vůbec jí to nevadilo. Kolikrát se i vyptávala na podrobnosti, zajímal ji celý jeho život. A jeho zase ten její. Dokud ho jeden blázen s těžkou bouchačkou nepřetrhnul.
On jí dokonce dělal těhotenský test. A potom mu ležela na stole, když ho nejistě požádala o první ultrazvuk. Teď mu leží na stole opět, ale v úplně opačné situaci. Tehdy jí gratuloval, teď se jí zdráhá dotknout. Copak ji vážně může rozřezat? I když to má pomoct kriminalistům v dopadení střelce, ale copak to může udělat? Nechtěl se jí ani dotknout a rušit její zdánlivý klid, ale na druhou stranu chtěl jejího vraha. Chtěl ho dostat a při plném vědomí rozcupovat na kousíčky.
"Kdybys tak věděla, jak mně se do toho nechce …" chytil konec bílého prostěradla a chtěl ho stáhnout. Ale nemohl.
"Tohle je tak těžké. Proč se to muselo stát zrovna tobě. Jako by sis toho neprožila málo. Adell vždycky jsem doufal, že nakonec se ti něco povede a budeš šťastná. No moc to nevyšlo."
Znovu se pokusil pustit se do práce, ale znovu se neodhodlal.
"Já nemůžu. Nemůžeš mi to udělat nějak lehčí?" naštvaně a zároveň zoufale nechal ruku se skalpelem opět poklesnout.
"Promiň, je mi to tak líto, musím to udělat. Víš, že tě mám rád, ale je to nutné."
Nadechl se a už pevně rozhodnut necouvnout zvedl skalpel. "Přísahám, že budu opatrný, princezno."
Don od chvíle, kdy Adellino tělo odvezli, netušil co dělat. Ani kam se postavit, jestli sedět nebo stát, jestli se vrátit na stanici nebo jít radši domů, nebo se třeba opít tak, aby zapomněl, co všechno provedl.
Nakonec přišel na jediné řešení. Nemohlo mu pomoct, ani ulevit, ale nic lepšího ho prostě nenapadlo.
Stavil se za Lizbeth. Naštěstí měla jednu ze světlejších chvilek, kterých poslední dobou přibývalo. Dostávala se zpět mezi zdravé a poměrně vyrovnané lidi. Tedy aspoň podle toho, co mohl vidět. Původně jí snad nechtěl ani nic říkat, ale jeho vzhled nikoho na dlouho neoklamal. Ani nechtěl nikoho oklamávat, vlastně zvládnul jen říct co se stalo a musel zase jít.
Bude si asi muset zvyknout, že nezvládá. Jakmile vyslovil, že je Adell mrtvá, Liz po něm div neskočila, aby mu vyškrábala oči. Potom už jen netečně ležela, odmítala komunikovat a vypadala absolutně nepřítomně. Jako by se vrátila do nějakého jiného světa, ze kterého jen občas procitá.
To bylo před hodinou.
Za celou dobu se nepohnula. Vstřebávala pravdu. Mohla Adell v posledních dnech klidně nenávidět, ale přesto to byla její nejlepší kamarádka. Teď je mrtvá a proč vlastně. Není to i její vinou? Nemohla něco udělat?
"To víš, že mohla!"
Vykřikla. "ADELL! NE!" vymrštila se ze svého lůžka a utekla do prázdného rohu místnosti. Tiskla se ke stěnám a sledovala postavu, která tu rozhodně neměla co dělat.
"Jsi přece mrtvá!"
"Mrtvá. Zastřelená. Zabitá. A ty za to můžeš! Ty a Don. Vy jste mě přivedli až sem."
"Neee!" kroutila hlavou a prosmýkla se kolem ní. Běžela ke dveřím a lomcovala klikou.
"Ale ano. Ano, Lizbeth, moje kamarádko. Tobě dal Don přednost. To kvůli tobě mě nechal," pomalu se k ní blížila. Liz se snažila ještě zuřivěji dostat ven.
"Přece jsem ho měla první! Tys mi ho přebrala!"
"Ne, jen už tě nechtěl. Byl můj a tys mi ho vzala. Kvůli tobě nechal mě i naše maličké. A kvůli tobě mi bylo mizerně. Kvůli tobě jsem si nedala pozor."
"Ne! Adell ne, já za to přece nemůžu!" přikrčila se a plná strachu proběhla pod Adellinou nataženou paží zpět k posteli. Zběsile zvonila na sestru.
"Lži!" Adell se prudce otočila a Liz sebou vyděšeně trhla.
"Tak slečno Carterová, co se zase děje?" dveře se otevřely a v nich stála sestra. Adell zmizela.
"Je tu! Ona je tu, říká že je to má vina!"
"Kdo je tady?" nechápala sestra.
"Adell Sandersová! Je tu a chce mi určitě ublížit jako já jsem ublížila jí!"
"Slečno nikdo tu není. Byl tu detektiv Flack, ale už odešel a nikdo jiný tady není."
"Viděla jsem ji!"
"Přinesu vám něco na uklidnění, ale nikdo tady opravdu není. Hned se vrátím," kroutila hlavou. Taková pěkná úspěšná podnikatelka a kam se dostala. A kolik takových bylo a ještě bude. Možná ji tahle práce začíná příliš zmáhat.
Dveře se zavřely a zámek cvakl.
"Kvůli tobě jsem jela do toho skladiště, Lizbeth. Kamarádko moje. Kvůli tobě mě zabili," Adell najednou stála hned vedle postele.
"NE! TY NEJSI TY TADY NEJSI! NEEXISTUJEŠ!" ječela Liz, ale neznělo to vůbec přesvědčeně.
"Ne? A co je potom tohle?" sundala si neprůstřelnou vestu, kterou měla stále na sobě. Z rány v břiše se vyvalila tmavá krev. Stékala jí po kalhotách na zem, skapávala z rukávů na postel. Pomalu natahovala ruku se zakrvácenými prsty. Dotkla se Lizbethiny pobledlé vyděšené tváře.
"Jsem tady i s těmi … slečno Carterová! Co to děláte!!"
Adell byla pryč.
Sestra položila tácek se sedativy a přispěchala k Liz. Rychle ji chytla za ruku a odtahovala ji pryč od obličeje.
"Nesmíte si ubližovat!" řekla rázně a začala jí stírat krev z tváře, kterou měla ošklivě poškrábanou.
"Side, už …" Stella strčila hlavu do dveří patologie.
"Ano, už. Hotovo. Můžeš dál." o,pověděl tichým hlasem.
"Máš kulku?"
"Jo." podal jí malou mističku se zakrvácenou a zdeformovanou střelou.
"Byla tak hrozně mladá a stalo se jí tolik špatného, tohle nezasloužila."
"Vy jste se znali hodně, co," poznamenala Stella.
"Jo. Byl jsem jeden z mála, komu věřila. Zdála se jako obyčejná holka a přitom o ní vím tolik věcí..víš, že uměla francouzsky? Jo. A taky arabsky, irsky a španělsky. Na jazyky byla vážně talent. Naučil jsem ji pár slov litevsky. Teda ne že já bych toho uměl moc," smutně se pousmál.
"Byla tu nejmladší, vždycky jsem měla nějakou potřebu ji chránit, možná až moc. Občas mě měla už fakt dost, ale nebála se dát mi to najevo. Často jsem od ní slyšela i: Jasně mami a přibalím si teplé prádlo. To by mi tady nikdo jiný neřekl. Ale co jsem pro ní udělala teď? Vůbec nic!"
"Neobviňuj se. Obviňovat by se především měl někdo jiný. A ona by nechtěla, aby tys měla nějaké výčitky. Byla to moc hodná holka. Tady máš její zprávu," podal Stelle popsaný papír. "Ale nepsal jsem tam, že má tetování, to Sinclair vědět nemusí. Nemá to u detektivů rád. A přitom to její je úplně nevinný. Má motýlky na zádech, na lopatce a v kříži a taky na stehně a na kotníku. Měla radost, že udělala něco proti hloupým pravidlům."
Stella se usmála.
"Jo, celá ona. Tohle jsem o ní netušila. Asi jsem ji měla lépe poznat. No už …" jak pozorovala její klidnou mrtvou tvář, nemohla se ubránit slzám.
"No, ještě jedna věc je tady … ona … Adell čekala dvojčátka."
"Co? Bože … musíme … spravit otce …"
"Jo. Vyřiď to Flackovi," řekl s trochou nechuti v hlase.
"On …?"
"Jo, využíval jí, ublížil jí a pak jí nechal s dvojčatama jen tak být. Ale stejně by měla potíže a nemohla by je porodit normálně, kdyby si je nechala."
"Jak to?"
"Víš, měla špatně vyvinuté pánevní svaly. Bohužel."
"A příčina?"
Pomalu jí docházelo, že o ní vlastně nevěděli vůbec nic. Byla jejich kolegyně a kamarádka, žila vedle nich, ale přitom se ani nesnažili ji blíž poznat. A už nemají možnost.
"Může to mít více příčin. Vrozená vada, úraz, porucha vývoje, taky se to stává, když někdo hodně mladý začne hodně brzy a hodně intenzivně se sexem..často se to objevuje u zneužívaných nebo mladistvých prostitutek …" obvykle by mluvil věcným tónem, ale teď byl sklíčený a velmi těžko se mu říkalo, co věděl.
"A její případ?" zeptala se opatrně. Nebyla si jistá, jestli chce vědět ještě tohle.
"Mrzí mě to, ale …" zakroutil hlavou. Věděl to. Věděl všechno, ale nemohl jí prozradit. A uškodit tak její památce. "Nedá se to jistě určit."
Žádné komentáře:
Okomentovat