Seděla na okně ve svém pokoji. I přes březnový chlad svítilo venku příjemně hřející slunce a ona si přes zákaz otevřela okno, sedla na parapet, do rukou popadla oblíbenou knížku, pustila oblíbenou hudbu. Měla zhruba půl hodiny, než se vrátí její matka a netušila kolik času, než se vrátí i otec. I tak se toho ale dá spousta stihnout.
Vychladlé topení studilo do nohou, sukni občas nadzvedl vítr, ale zima jí nevadila. Hřál jí zvláštní pocit svobody, který najednou prožívala. Přišla o něco, co jí bylo nevýslovně drahé. Byl to pořádný kus života, který na střední začala žít. Byl to její milovaný život, o který hloupou náhodou a cizím hloupým nápadem přišla. Dá se říct,že pro ostatní to nemělo žádný význam, ale pro ni nevyčíslitelný.
Knížku po jedné stránce opět přestala vnímat. Pečlivě založila poslední přečtený řádek a zavřela ji. Odložila na stůl. Dvacet minut.
Vypnula mobil, z kterého se linula hudba a na klín posadila notebook. Zapnula ho a nechala načítat. Zatím pozorovala ne moc rušný provoz na ulici pod oknem. Všimla si policejního auta, vyjíždějícího ze zatáčky. Jelo pomalu a zdálo se, že uniformovaný spolujezdec řidiče ji upřeně pozoruje. Chvíli mu pohledy opětovala, snad aby naznačila, že se nechystá (z prvního patra) skočit. Pak si všimla, že vzadu sedí povědomá postava.
Pohodila hlavou, zlatorudé vlasy se jí zatřpytily ve slunci a odrazu okna. Vrátila se k notebooku.
Za opětovných zvuků písní otevřela prázdný list a začala psát.
Čtvrt hodina.
Na silnici na kopci, kam měla přímý výhled, se proháněl kamion. Za ním další a další. Ale žádný z nich, stejně jako policie nebo jakékoli jiné projíždějící auto, nepřivážel to, po čem toužila.
Na druhou stranu vážně se cítila svobodněji. Mnohem volněji.
Good Charlotte.
Proč vůbec něco takového píše. Proč, když už to ti, kterým je určeno, nikdy nepřečtou. Prudký poryv větru přilepil rudé vlasy k tváři. Ještě jednou vyhlédla ven, do všech idylických kopců a lesů, které její rodiště obklopovaly. Rozhodným gestem odehnala pochyby, vrátila pozornost k pomalu přibývajícím písmenkům na monitoru a pokračovala.
… mám vás … měla jsem vás moc ráda. Víc, než kohokoli jiného. Víc, než vlastní rodinu. Víc než ty, díky kterým jsem si všechno téměř rozmyslela. Vím, že sliby se mají plnit, ale na splnění tohohle prostě nemám sílu. Vlastně, … promiň, nebudu lhát. Mám. Mám jí mnohem víc, než k tomu potřebuju. Ale nechci jí sbírat..
Deset minut. Ochladilo se až příliš rychle a prsty jí začaly studět. Už se po klávesici nemíhaly stejně jako prve. Ale neustávala. Ve výšce, takové, že ji toužila následovat, přelétla tmavá skvrna jakéhosi ptáka. Ztratil se v mracích během pár vteřin, ale ještě dlouho se za ním dívala.
… doufám, že jste mě taky měli rádi. Nežádala jsem to. I když to tak možná vypadalo. Nebyla jsem zvyklá, že mi to někdo někdy projevoval, nebo dokonce řekl. Neboj se …
Přecházela chvílemi z množeného do jednotného čísla. Vlastně to bylo určené jedné jediné osobě, která jí i přes vzdálenost, jak názorovou, citovou, tak vzdálenost jako takovou, byla nejbližší.
… nějak to dopadne. Mně už to vadit nebude a vy si nic nedávejte za vinu. Zvláště ty ne. Udělalas to nejlepší, cos mohla. Nebuď smutná, neřeš to.
Big girls don't cry..
… chci to tak. Bude to nejlepší. I když vy to tak nevidíte. Někoho si zase najdete. Je mi to líto.
Jak mizelo slunce za kopcem, opouštěl jí jak cit v prstech tak odvaha a chuť něco psát. Pět minut. Odvaha jí opouštěla čím dál víc. Vlny chladu a nesnesitelné lehkosti jí projížděly nohama.
Save me …
… Promiň. Mám tě moc ráda.
Notebook nechala otevřený pod oknem. Ani to nezavřela a nechala vítr prohánět pokojem. Vyndala z tašky krabičku, pečlivě uschovanou a připravenou. Nalila si trochu whisky. Na dlaň vysypala směsici bílých tobolek.
Save me …
Napila se whisky, snad aby si dodala odvahu.
Pět minut.
Po částech polykala bílou smrt a každé sousto zapila pořádnou dávkou.
Sedla si pod otevřené okno.
Amaze me …
Nahlas zpívala to,co měla ráda. Slzy jí tekly po tvářích tak, jak ještě nikdy netekly. Měla pocit, že vyhazuje něco strašně důležitého.
V jistém smyslu ano, vyhazovala. Prsty už téměř chladem nedokázala ohnout. Chtěla připsat pár posledních slov, ale zvedal se jí žaludek.
Jen silou vůle nezvracela. Zima. Hrozná zima, jak venku, tak uvnitř ní. Bylo jí zle. Třásla se a zoufale plakala. Položila si hlavu na kolena.
Save me …
Znovu se napila. A už jen čekala.
Stále dokola hrála tatáž písnička. Nechtěla se natáhnout a přepnout ji. Čekala na konec a bála se, že jediným pohybem ho odvrátí.
Lehla si na zem. Stále plakala. Zoufalé slzy jí promáčely tváře, oči zrudly a mascara stékala spolu s nimi a odkapávala do bílého dekoltu. Zůstávaly dvě černé stopy, táhnoucí se od víček, přes bledé tváře s jasně vystupujícími pihami, koutky bezbarvých rtů, krk, žíly tepající posledními doušky života.
Svírala se v křeči. Konec … konec …
Minuta.
Dohrával refrén. Smyčka pokračovala a už nebyl nikdo, kdo by píseň přepnul. Absolutně ztichlým, mlčenlivým a truchlícím okolím se táhly prosebné tóny.
Save me …
Ale anděl nepřilét.
Žádné komentáře:
Okomentovat