"Cath, víš dobře, jak tyhle akce nesnáším."
"Jo, ty totiž nesnášíš všechny společenské akce včetně fronty u pokladny. Oni tě lidi pro jednou nekousnou."
"Dík za uklidnění," utrousil kousavě a spolu s ostatními vešel do sálu.
"A neříkej mi Cath," napomenula ho, jako napomínala všechny své kolegy, snad po sté - věděla, že marně - a vykročila za ním. Konal se jeden z velice formálních a velice nudných plesů na oslavu zvolení nového starosty a, jak město celý případ honosně nazvalo, zametení s nekalými živly. Jinými slovy odhalení korupce a tváření se, že je s ní konec. A on, Grissom, jakožto vedoucí týmu, který k potření zkorumpovaného starosty na radnici přispěl, byl jedním z pozvaných. Trval sice na tom, že případ, jenž začal postřelením Helen Greenové, řešili Stokes a Sanders, ale šéf, slovy Nicka, je šéf. Měl s sebou alespoň malou pomoc v podobě Catherine. Dál krom snad cele radnice s doprovodem osazenstvo tvořili šerif, jeho zástupce, nejvýznamnější podporovatelé nových politiků a někteří vysoce postavení obyvatelé Vegas, jejichž služeb snad mohli organizátoři ve svůj prospěch využít. A samozřejmě novináři. Jediný, komu se podařilo vyvléknout, byl kapitán Brass, jemuž se někde velmi příhodně podařilo pořídit angínu.
Grissom byl rád, že se Catherine uvolila jít s ním, jinak by se nejspíš absolutně unudil. Začátek plesu, do kterého byla oslava komponovaná, se nesl v duchu zdlouhavých projevů, díků policii, slibů poctivosti a správného vedení města a v posledním projevu kdosi, koho Grissom vůbec neznal, pronesl poděkování i Helen Greenové, bez které by patrně šel celý případ úplně k ledu. Jakmile zmínil její jméno, Gil se viditelně napřímil a trochu ho bodlo u srdce. Měl si uvědomit, že tu bude taky. Minimálně je určitě mezi pozvanými. A nejspíš s sebou přivedla svého manžela, co se o ni nyní dokonale stará jako ten nejvzornější partner. Aspoň doufal.
Ona by si to zasloužila a od té doby, co se s ní v nemocnici tak..rozešel, se neviděli. Jednou nebo dvakrát jí poslal krátkou zprávu a dostal ještě kratší odpověď, vždy formulovanou ve stylu, 'mám skvěle a Lee se změnil od základů'. Ani jednou už se nezeptala, proč se jí vzdal. Ani jednou nezkusila bojovat. Ale nemohl se divit. On taky ne. Pustil ji k vodě. Odkopl ji.
Bylo k neuvěření, že celé tohle trvalo jen měsíc. Byl zvyklý vídat ji denně a teď, když ji vůbec neměl na očích, čas se vlekl v jednolitém kuse. Dobu, co strávila v nemocnici, nepočítal. Tehdy dohlížel na Nickovo a Gregovo pátrání po střelci. Ale potom se snad přímo všechno zastavilo.
"Proč za ní prostě nejdeš?" Catherine si všimla jeho náhlé změny v chování. "Nejspíš tu bude."
"Protože nemám důvod. Nemám s ní už nic společného," pokrčil zdánlivě ledabyle rameny.
"Ale tebe to trápí. Vy jste se nerozešli, protože byste chtěli. Rozešli jste se, protože ses bál. To by se snad ještě dalo zachránit."
"A co když nic zachraňovat nechceme?"
Ozval se potlesk a Grissomova další slova pohltil, takže je Catherine neslyšela.
Stejně jako o několik stolů dál špatně rozuměl své manželce Lee Green.
"Vážně nechápu, proč tu na té šaškárně musím být taky," zopakovala. "No tak se o mně zmínil, můžeme jít domů, ne?"
"Skoro jsi umřela jenom proto, že ses nevzdala šance a šla po starostovi. To není zrovna málo a oni ti za to chtějí vzdát hold."
"Nejlíp by mi ho vzdali, kdyby mě sem netáhli a nechali mě doma," durdila se Helen dál. Břicho jí po zásahu kulkou sice lékaři dali do pořádku, ale stále ji bolelo a špatně se hýbala. Mohla být v trochu lepším stavu, kdyby důsledně dodržovala rady lékařů, ale ani tehdy by ještě úplně zdravá nebyla.
"Tam můžeš být pořád. Tak se trochu usměj," chytil ji Lee přes stůl za ruku. "Nechceš donést něco k pití?"
"Ne, ani ne."
"No a nepůjdem si zatancovat?" kývl k parketu, když se rozezněla hudba.
"Lee blázníš? Zase mě to začne bolet," možná by ani nezačalo, ale chtěla si to namlouvat.
"Tak já nevím … nemám skočit aspoň pro nějaké občerstvení?"
"Ne, to je dobrý, zlato. Ty víš, co by mi udělalo největší radost."
"Ale odejít by nebylo moc slušné."
"Tak já si dojdu pro pití," zvedla se Helen nakonec. Lee se opravdu změnil. Staral se o každý krok, co udělala, mluvil s ní, poslouchal jí, z práce sice chodil hodně pozdě pořád, ale vždy jí zavolal, kdy přijde. Dokonce přestal vznášet protesty, když se zmínila o dítěti. Možná to ale bylo vědomím, že v brzké době po operaci otěhotnět stejně nesmí.
Péče jí ale už pomalu lezla krkem. Stála nad mísou s punčem a chtěla si nalít skleničku. Po naběračce ale sáhl někdo jiný.
"Ahoj …" vydechla, když se neznámému uzurpátorovi její naběračky podívala do tváře a uvědomila si nemožnost útěku.
"Helen … gratuluju k vyznamenání," znělo to trochu přiškrceně.
"Hm, to vážně není k čemu. Nejsem policajt, abych nastavovala vlastní život pro druhé. Už jsem si to uvědomila. Nejsem jako vy."
Znělo to nevinně. Jako by mu prostě sdělovala, že její život není o riskování. Ale on tam jasně slyšel, co mu chtěla naznačit. Výčitku, že se jí vzdal. Že nastavil život s ní pro Leeho. A že to neuznává.
"Hmm … asi ne …" víc neodpověděl.
"Hrozná akce," pronesla opět po chvilce mlčení a prázdného stání nad punčem Helen.
"Nebavíš se?" podíval se na ni tázavě.
Zpražila ho pohledem. "Když chci pít, skoro žádný alkohol. Když chci něco jíst, musím si dávat pozor na kyselý, mastný, těžký, tučný, s chemickými přísadami. Když chci tancovat, začne mě bolet břicho. Bavím se přímo dokonale," pronesla sarkasticky.
"To přejde."
"Už tě někdy postřelili, Gile?"
"No to sice ne, ale-"
"Tak vidíš, nemůžeš to vědět. Navíc vůbec netušíš, jestli mám nějaké následky, vždyť jsi za mnou byl jen jednou, oznámit mi, že je konec," neznělo to už tak vyčítavě, prostě to oznamovala, ale přesto musela opakovat stále to samé, aby nezapomněl, kdo je zodpovědný.
"Fajn. No já se teda taky moc nebavím. Vlastně jsem tu z donucení, nesnáším podobné akce."
"Já vím. Stihla jsem tě dobře poznat, než všechno skončilo."
"Budeš mi to dlouho vyčítat?"
"Gile, já byla šťastná, když jsem tě měla. Konečně někoho, kdo mě poslouchal, kdo se mnou mluvil, kdo se mnou byl. Je sice fakt, že Lee se teď snaží jako nikdy a stará se o mě, jen abych měla všechno co nejlepší a začal se mnou trávit čas a je najednou takový, jenže … něco mi pořád chybí. Ta jeho péče už mi vadí a chybí mi něco, co jsem měla s tebou. Ale jo, je to pryč, jsem s Leem, dávám nám čas, třeba se všechno srovná a bude nám ok. Nevzpomínám."
"A … když už je o něm řeč … kde ho máš?"
"No čeká na mě u …" rozhlédla se, "asi se šel napít nebo tak. Ale někde tady bude. Ty jsi sám?" myslela na plese.
"S jednou kolegyní."
"Aha," usmála se.
"Moc se neusmívej, stojí to za houby," přiznával a napadlo ho, že jí tak možná zlepší náladu. Opět ku svému neprospěchu.
"Lee se snaží, aby u nás to tak nebylo."
"Fajn, jsem rád, že je ti dobře."
"Řekla jsem, že se Lee snaží, aby mi bylo dobře. Ne, že mi je." stále mluvila s protivným ne šťastným úsměvem.
"Třeba bude."
"To už asi není tvá starost," podotkla.
"Máš praavdu," protáhl omluvně. Konverzace se mu nelíbila. Cítil se zřetelně nesvůj. "No já … půjdu za tou kolegyní," a odešel. Punče se při tom ani nedotkl.
Helen si povzdechla.
Zbytek večera prostě bezcílně bloumala sálem. Z počátku ji každou chvíli někdo zastavil, blahopřál jí a vyjadřoval škrobené přání, aby se brzy uzdravila. Brzy ji to ale přestalo bavit, tak se uchýlila zpět ke stolu. Lee se ale stále neukazoval.
Když už téměř půl hodiny seděla sama u jednoho stolu a bezděčně pozorovala ostatní hosty, sem tam zachytila kousek hovoru, viděla, jak se baví a tančí, zvedla se a bez dalšího pokusu jít manžela hledat, zamířila pro kabát.
Je tu přece jen spousta papalášů, možná ho odchytil nějaký známý a něco probírají. Takové scénce se chtěla vyhnout, i kdyby ho našla. Politika ji nudila.
Vytáhla z kabelky visačku s číslem a chtěla dojít k pultu před úschovnou, ale zarazily ji dva hlasy. Jeden mužský, druhý mladý ženský. Ti dva stáli v předsálí v jednom výklenku s fialovými křesílky a na něčem se domlouvali.
Helen se přitiskla ke zdi tak, aby ji neviděli, ale ona je slyšela. První hlas poznala okamžitě.
"Tak co jsi mi chtěla celý večer oznámit?" ptal se tiše své společnice Lee.
"Víš, Lee, ale bojím se, že to dost zasáhne do všeho, co doteď fungovalo."
Helen ale nechápala, co doteď fungovalo. A navíc nikdo, kdo nebyl s jejím manželem v nějakých hodně blízkých kontaktech, mu neříkal Lee. Vždycky Christophere. Lee mu vlastně vždycky říkala jen ona. Ne nějaká cizí žena nalepená na něj ve snaze o neviditelnost.
"To uvidíme, až mi to povíš, hvězdičko."
Hvězdičko? On jí řekl hvězdičko? problesklo Helen hlavou. Ale dřív, než se stačila spravedlivě rozčílit, uslyšela mnohem horší slova.
"Jsem těhotná, Lee."
"Těhotná? To vážně? Ty … se mnou? Miminko? To … to je … skvělý," na jeho hlase bylo znát potěšení. Nehrané. Překvapené, ale upřímné.
"Skvělý? Máš přece ženu. A to je ten problém. Nemůžeme spolu být," zapochyboval krátce druhý hlas.
"Neboj se, bude to přesně jak jsem ti slíbil. Ještě půl roku a dostanu podle smlouvy polovinu majetku. Pak se můžu rozvést a můžeme být už jenom spolu."
"Doufám. Já tě miluju," zasmála se uklidněně, ale brzy se její smích utlumil polibkem.
"To i já tebe, hvězdičko."
"A co tvoje žena?" zeptala se ještě.
"Nic netuší. A my budeme brzy spolu …"
Helen zaraženě stála. Nezmohla se na jediný pohyb, nepromluvila, nijak jim nedala najevo svou přítomnost, ale pohár otupělého překvapení měl každým okamžikem přetéct. Stalo se ve chvíli, kdy uslyšela další větu.
"Už se na naši rodinu moc těším." pronesla ji ona neznámá a Helen už nevydržela. Rychle se prosmýkla opačnou stranou pryč, vyzvedla si kabát a zmizela.
Jí dítě dlouho odmítal a s jinou si ho klidně pořídí. Chápala, že v manželství může všechno blednout a intenzita prožívaných emocí a citů se snižovat, ale pokud o ni už nestál, proč jí to neřekl?? Místo toho se jí chopil, když byla zraněná a Grissom ji nechal, a lhal jí. A podváděl. Jenom čekal na majetek, který dostane, když s ní ještě půl roku vydrží, jak stálo v předmanželské smlouvě. Sbalil nějakou jinou naivní holku a zahrnul ji sliby. A nebo byla naivní ona a on si jen ve sterilní manželské jistotě prostě hledal vlastní cestu? Jak dlouho ji tahal za nos?
Zuřila.
Byl by schopný mít někde své dítě a při tom vedle ní čekat na vhodnou chvíli, aby mu majetek spadl do klína.
Nenáviděla ho.
Velká ručička na hodinkách se přesunula za druhý dílek po dvanáctce. Grissom se unavený vrátil do svého bytu. Zkrátka nesnášel podobné akce a setkání s Helen mu v nejmenším nepomohlo. Spíš naopak. Potřeboval být zase sám a trochu si urovnat myšlenky.
Usadil se v křesle aniž se zatím obtěžoval převléct, nalil si sklenku whisky a poslouchal absolutní ticho jeho bytu, které mu dělalo dobře na roztěkanou pozornost a neklidné nervy.
Proč s ní vůbec mluvil? Měl prostě odejít dřív, než si ho všimla. Bylo by to pak o tolik jednodušší. Nemusel by snášet zvědavé a vyčítavé pohledy Catherine, nemusel by čelit několikaminutovému rozhovoru, který stejně k ničemu dobrému nevedl, a hlavně by nemusel stát proti vlastní rozladěnosti. Prostě by se vrátil domů a šel by spát. Nemyslel by zase na to, jestli udělal opravdu správně a nesnažil by se umlčet hlas, který jasně říkal, že ne.
Skleničku rychle dopil, ale nedolil si. Jen seděl dál a uvažoval o tom, co by se stalo, kdyby zůstal sedět do rána.
Nejspíš nic a nejspíš by to také udělal, jenže se ozval zvonek. Celý byt byl naprosto tichý a zvuk ticho nepříjemně rušil ostrou naléhavostí několikrát za sebou.
"Jo, vždyť už jdu," neochotně se zvedl a pomalým krokem došel ke dveřím. Ať je za nimi kdokoli, chtěl ho co nejrychleji zase vyprovodit. Opravdu neměl náladu na nečekané návštěvy. Otevřel.
"Helen?"
Na nic se neptala, neodpověděla, prostě vpadla dovnitř jako velká voda.
"Odcházím od něj. Definitivně! Vzbudila jsem právníka, sice reptal a nadával, ale donutila jsem ho okamžitě se pustit do rozvodu a vypracovat co je třeba. Já už s tim kurevníkem Leem nebudu ani vteřinu!" vychrlila ze sebe a na zem postavila velký kufr.
"Jak … jak to? Já myslel, že je mezi vámi všechno v pořádku?" namítl chabě Gil.
"Víš, co znamená myslet, že jo? Nikdy ani nebylo! A je mi jedno, co bude dál, já od něj prostě odcházím! A ty máš poslední příležitost říct, jestli se mnou chceš pokračovat a zapomenout na tu hloupou epizodu, kdy ses zachoval jako idiot a nechal mě, nebo jestli mám zvednout ten kufr a vypadnout navždycky!" nekompromisně zaútočila. Vztek, nenávist, která vůči Leemu najednou propukla, a i pár skleniček alkoholu, které si navzdory zákazu dopřála, udělalo své. Všechna diplomatičnost, slušnost, laskavost a hlavně trpělivost šla s konečnou platností do háje a ona čekala na odpověď na její ultimátum.
Grissom jí ale odpověď nedal. Zíral na ni jako kdyby byla nějaké zjevení.
"Hm? Budeme tu stát dlouho? Nebo mám vážně jít? Opravdu mě vyhodíš?" nikdy se nikomu nevnucovala, ale dneska udělala výjimku. Cítila, že jestli to neudělá ona, on se neodhodlá. A nebojovat už jednou přineslo zklamání.
"Ne … nikam už nechoď," konečně našel ztracenou půdu pod nohama a pochopil, že minimálně dneska v noci ji nemůže nechat odejít.
"Klidně už nikdy nepůjdu," krátce přikývla, pokrčila rameny a s už klidným výrazem si sedla na svůj kufr. Možná tím vyčerpala příděl ráznosti a bojovnosti.
Další už ale nebyl potřeba.
Gil pomalu zavřel dveře. S myšlenkou, kterou tento potvrzující akt vnukl oběma najednou.
Poslední měsíc neexistoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat