"Tak už mi konečně pomůžeš? Máme každý svůj případ a ještě jeden dohromady a ty si klidně zmizíš!" vyštěkl podrážděně Nick na Warricka, když se černoch vrátil do práce.
"To promiň, ale měl jsem docela důležitý jednání!"
"Já poměrně taky, ale rodinám obětí a postiženým to bude úplně jedno! Sám to nezváldnu a Cath tahat nebudu, má svých věcí nad hlavu."
"Moje druhá neteř taky bere drogy, tak promiň, že se o ní zajímám!" už Warrick řval.
"Dobrá, dobrá, klid. Už jsme tady, tak jdem na to, ne."
"Jasně … a co tys měl za jednání?"
"Zatím nevím, jestli to bude mít nějaký význam."
"Fajn. A cestou sem jsem si všiml, že Grissom je zpátky."
"Tak až bude čas, stavím se za ním. Snad bude vědět, kdo jsem."
"Jo, to už jo. A víš něco novýho o Gregovi?"
"Mm, ne, ale byl to pokus o sebevraždu a … bez výjimky takhle všechny končí na psychiatrii."
"Tak to potěš. Abychom přijmuli nové kolegy."
Měl víceméně pravdu. Sara už byla skutečně pryč. Rozhodla se opustit všechno a začít znova, tím opouští i další osudy Grissom a Grega, asi nejsledovanějších lidí ve zdech kriminálky. Tedy teď.
Sanders odložil popsaný list zpět na stolek. Proč se vůbec namáhal to číst, samý lži, jedna vedle druhý!
Natáhl ruku a všechny věci na stolku shodil na zem. Tím si moc nepomohl, spíš naopak. Ruka bolela ještě víc, co se mohlo rozbít se rozbilo a do tří minut tu byla sestra.
"Pane Sandersi! Já to s vámi myslela dobře," začala uklízet nepořádek. "Takhle to ale jinak nejde."
Gregovi bylo upřímně jedno, co říká nebo o co jí jde. Neposlouchal ji. Uvnitř stále zuřil. Miluju Tě … Miluju Tě … Cha! Jenom kecy!
"Nechte mě. Neprosil jsem se, abyste přišla," obořil se na ni.
"Je to moje práce. Ale máte pravdu, jdu pryč. Přijde někdo jiný a pak teprve budete litovat, že jste si ublížil."
"Spíš lituju toho, že se mi to nepovedlo dodělat!" vyprovodil sestru zlostně ke dveřím.
Teď možná trochu lhal. A stále by se rád dověděl, kdo ho zachránil. Věděl jen, že Grissom to nebyl a za to byl rád.
Sestra si ovšem nevymýšlela. Později zaklepala a vešla jiná žena, normálně oblečená, s deskami v rukou.
"Dobrý den."
"Dobrej," odpověděl bez zvláštního zájmu.
"Předpokládám, že mě neznáte."
"Neznám, ale je mi jasný, kdo jste."
"Tak potom je vám taky jasný, proč tu jsem," měla milý úsměv a příjemný hlas.
"Jo. Ale proč bych měl něco říkat? Zkusil jsem se zabít, nevyšlo to. Chtěli jste mě, máte mě tu. Konec, ne?"
"A proč jste se pokusil zabít? Nemáte rád svůj život? Nejste rád na světě? Nemáte pro co žít?" proč proč proč. Stále jen proč.
"Když si s vámi někdo hraje … když vás jednou využije, pak na vás kašle …" rozmluvil se, aniž by to měl v plánu.
"Třeba jen … nebyla příležitost věci ujasnit."
"To nebyla. Po té noci bylo všechno hrozně rychle v háji."
Jo tak. Nešťastná láska. Pomyslela si. "Co když vám jen nedokázala říct, co opravdu chce a jak to je?"
"Kdo?" mírně se na chvíli zarazil.
"Ta dotyčná?" byla na tom stejně.
"Jak se vůbec jmenujete?" změnil nepatrně tón.
"Mary Kleinová."
"Mary … slečno Kleinová … to nebyla žádná ona."
Vypadala, že moc nechápe.
"Ne ona, ale on."
"Ach tak … Gregu, ale to přece není důvod proto, abyste se zabíjel."
"Vy mi nerozumíte. Já … mně nevadí moje orientace, ale to, ke komu se upnula. Musela … musela byste ho znát."
"Nic není tak horké, jak vypadá."
"Je to můj šéf! Zabil jsem mu dceru … i když to byla nehoda," dodal honem, "a on mi pořád lhal … dokonce mi i napsal," vzal opět dopis do prstů. "Omlouvá se … a prý mě miluje … takový kecy, věřila byste tomu?"
"Co když to myslí vážně?" rozhodně zaklapla desky. Tenhle chlap je oříšek.
"Nemyslí. Copak by po tom všem mohla?"
"Neznám ho. Nevím, co je zač. I kdyby mu na vás ale nezáleželo, život si nesmíte brát."
"Nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit, tak mi neříkejte, jak mám žít!"
"Ale život jste si sám nedal, tak si ho ani nemůžete sám vzít," tuhle frázičku znám taky, pomyslela si.
"Slečno Kleinová, mně už na ničem nezáleží."
"Je spousta lidí, kterým však záleží na vás. Je mi líto, ale tohle nebyla očividně nehoda a bojím se, že se bude opakovat."
"Takže mě zavřete do cvokhausu."
"Možná jen na chvíli, dokud nebudete v pořádku," psycholožka byla už na odchodu.
"Skvělý," praštil hlavou zpátky do polštáře. Po zbytek dne z něj nikdo nedostal ani slovo. Nechtěl do léčebny. Věděl, že znovu už se o nic podobného nepokusí. To ale nikomu nevysvětlí, tak proč se o to pokoušet.
Zatím se za ním ani nikdo nezastavil. Tedy co je vzhůru. Ani Nick, ani Cath od nichž to čekal nejvíc. Jasně, mají určitě práce víc než hodně. Přesto by byl za návštěvu rád.
"Ahoj, vítám tě zpátky."
"Tak konečně návrat!"
"Rád tě tu vidím."
Tyhle a podobné věty slyšel každou chvíli. Co deset minut zaklepal někdo na dveře kanceláře. Stavili se na moment Nick s Warrickem. Skutečně se nemuseli bát, pamatoval si je dobře. Na většinu lidí. Ptal se na Grega, ale nikdo nevěděl víc, než on sám.
Nakonec se ukázal i ten plešoun, kterému se naposledy vyhnul. Neřekl prakticky nic víc, než že pokud ještě nehodlá pracovat, neměl by svou přítomností zdržovat a rozptylovat ostatní. Grissom přemýšlel, proč toho chlapa ještě neposlal do háje. Řekl si, že takovou buzeraci nemá zapotřebí a skutečně odešel.
Nejen, že se na Grega ptal. Neustále na něj musel myslet. Mohl si oddechnout snad jedině v tom, že nezemře. Už se mu to stalo jednou a znovu by takovou ztrátu nevydržel. I tehdy byl nějakou dobu změněný k nepoznání.
Žil s Willem tři roky. Všechno jim klapalo, vše vycházelo. Dokud Willa někdo neubodal. Dodnes dostatečně živě vidí jeho vyděšenou a smrtelně bledou tvář. Oči, jindy s veselými jiskřičkami, teď prázdné a bez hloubky. Krvácející rány. Poslední slova..v dlouhých nocích, které po Gregově pokusu o sebevraždu znovu nastaly, je slýchal stále dokola. Nejdřív jen matně, s postupem jeho vlastního bláznovství, razantněji.
"Promiň …"
"Za co se omlouváš … ty přece nemáš …"
"Mám … mrzí mě …" už to nezvládal doříct. Slova s zadrhával, dech ubýval, třásl se v křeči. "Miluju tě," svíral mu ruku čím dál pevněji. Jako by se chtěl udržet na tomhle světě.
"Ne … ne, ty to zvládneš! Vydrž … prosím …"
Věnoval mu poslední zoufalý pohled na rozloučenou.
"Ne … Wille! Ne!" mohl už křičet jak chtěl. Will jeho slova neslyšel. Z očí mu vymizel veškerý život, sevření povolilo, tep srdce, které bylo věnováno jedinému muži, ustal.
Byli spolu tři roky. Ale znali se už dlouho předtím. Trvalo, než v sobě našli odvahu přiznat, že to po čem touží, není přátelství. Jejich vztah byl skutečně upřímný, hluboký. Ani jeden nikdy nepocítil potřebu dát si přestávku, nebo skončit. Aspoň zatím ne. Někdo jiný ale tu potřebu měl. Dodnes netuší, kdo a proč. Jak se stalo, že našel Willa ležet v krvi před jejich bytem, nikdy nezjistili. Vrah je stále na svobodě a nejspíš už navždy bude. V tu dobu pokládal za nemožné, že by našel někoho dalšího, do koho by se mohl zamilovat. Netoužil po tom. Ale najednou se stalo. Láska přichází pomalu a nenápadně, nečekaně a zrádně.
Stále si připadal, jako by měl Willovu krev na rukou. Nechal ho umřít ve své náruči. A teď k ní přibyla i krev Gregova.
Žádné komentáře:
Okomentovat