"Prostě jsem nejspíš těhotná. Nevím to určitě, ale …" no dál už pokračovat nemusela.
"Děláš si srandu," dostal ze sebe Nick.
"Ne, to opravdu bohužel nedělám."
"A co když to tak opravdu je?" pokračoval v mírném šoku.
"Když to tak opravdu je, budeme mít dítě," zjevně nebyla moc nadšená.
"A ty bys ho chtěla?" pořád přemýšlel, kde udělal chybu. Ne že by měl něco proti dětem, ale rozhodně z představy otcovství nejásal.
"Já nevím jestli ho chci. Sice už nebudu mít tolik šancí otěhotnět, ale … my dva … nejsme spolu moc dlouho."
"Víš co, budeme to řešit, až to bude stoprocentní, ale neboj. Nehodlám před ničím utíkat."
Šel se věnovat těm fotkám. Nějak pozapomněl, že chtěl kafe. Stejně se nedokázal na nic pořádně soustředit.
"Gile, ani nevíš jak ráda tě vidím. Sice nemám moc času, ale musela jsem tě jít pozdravit," spustila Catherine hned jak se za ní zavřely dveře jeho kanceláře.
"Taky tě rád vidím. Ale asi ještě nebudu moct pracovat."
"To po tobě taky ani nechci," řekla hned. "To víš že Sara už definitivně odešla?"
"Ano. Mám tu její výpověď. A taky jsem byl za Gregem. S ostatními jsem se neviděl."
"A jak je na tom?" byla strašně zvědavá.
"Prý se zlepšuje i když nevypadá moc dobře. Ale určitě se z toho dostane. Mluvil jsem s doktorem."
"To máš štěstí, protože ty bys byl ten jediný, kdo za to mohl," nechtěla mu nic vyčítat, ale zároveň si nemohla odpustit poznámku.
"Já to vím. Snažím se vzpomínat a hodně se mi toho vybavilo. Ale taky mě nemůžeš pořád obviňovat. Já mu nůž u zápěstí nedržel."
"Tak promiň, ale stejně. Musím jít zase k případu, doufám, že se brzy vrátíš do normálního procesu. A určitě se během dne staví i Nick a Warrick," a odešla.
Warrick měl případ společně s Nickem. A ani jeden nebyl schopný ho naplno vyšetřovat. Warrick ovšem sobecky nechal veškerou práci na tom ještě méně schopném a alespoň pro dnešek se věnoval druhé neteři. Mohl z toho mít nepříjemnosti, ale rodina je důležitá. Důležitější než práce.
Seděli proti sobě na neutrální půdě v kavárně.
"Neříkej, že jsi mě pozval jen tak. Co je?" zeptala se Maya. Byla drobná, měla dlouhé černé vlasy a zelené oči stejně jako její otec a strýc.
"Mluvil jsem s tvojí matkou, má určité obavy."
"A jaké?" buď to dobře hrála, nebo neměla tušení o čem mluví. Zatím nevěděl, jestli bere drogy nebo ne. Měla černé triko s dlouhým rukávem, takže na ruce neviděl. Žádné jiné viditelné příznaky neměla.
"Podezřívá tě, že bereš drogy. Mám jen jednu otázku: Je to pravda?"
"Zkoušela jsem to. Ale to ze mě nedělá feťačku."
"Změna přátel, zhoršení ve škole, s rodiči skoro nemluvíš, čím dál tím častěji si říkáš o peníze a taky jsi skončila s plaváním. Mluv pravdu, Mayo."
"Už mi nikdo nevěříte! To nemám právo měnit svůj život abych nebyla v podezření?"
"Ukaž mi ruce."
Vyhrnula si rukávy. Čisté.
"Spokojen?"
"Ne. Není pro mě problém udělat testy. Chci mít jistotu. Víš jak dopadla tvoje sestra, co když tobě se to stane taky?"
"Chceš mi dělat testy? Tak fajn. Lepší když to řeknu než když se to potom stejně dozvíš. Jo, beru. A právě kvůli tomu, co se stalo Alison. Doma je to hrozný víš. Ze začátku jsem spíš jenom zkoušela, zjistila jsem, že mě to dostane z problémů, nemusím na nic myslet … a teď už nejde přestat."
"Zlato takhle to ale nemůžeme nechat. Ještě v tom nejsi tak dlouho aby se s tím nedalo hnout. Pomůžu ti."
"Ale mě to dělá dobře. Aspoň chvíli mi to dělá dobře!"
"Za jednu takovou platíš x těch chvil, kdy je ti zle. Půjdeš se léčit. A dostaneš se z toho. Nejsi plnoletá, takže když bude máma chtít, půjdeš na léčení i nedobrovolně. Tak co ty na to?"
"Nevydržím to."
"Ale jo. Zvládneš to. Můžu ti teda pomoct?"
"No fajn. Zkus to," nevěděl, jestli to myslí vážně nebo se ho chce jenom zbavit, každopádně se ani moc nebránila a přiznala se. Pokrok. Bude mít vůbec někdy někdo z jeho rodiny normální život?
V jednom nemocničním pokoji pacient pomalu otevíral oči. Slyšel přístroj, vzdálené hlasy, ještě vzdálenější dopravní ruch.
Tohle nebude nebe ani peklo. Pomyslel si. Po chvíli, kdy byl schopný se kolem sebe rozhlédnout mu došlo, že je v nemocnici. Nepovedlo se. Žije. To bude muset tomu kdo ho našel poděkovat. Ironie? Možná.
Měl hroznou žízeň, ale sotva zvedl ruku, o pokusu se pohnout tělem ani nemluvě. Tak co teď bude. Bude čekat, až si ho někdo všimne? Tak haló vážení, chtěli jste mě tu tak mě tu máte. Nehodlám se tu unudit.
Asi po deseti minutách, pro obyčejného člověka přijatelná až krátká doba, pro Grega strašně dlouhé a nudné půldne, přišla sestra.
"No, dobré ráno. Konečně jste se probral, víte jak dlouho jsme čekali?" usmívala se.
"Ne, jak?" pokusil se říct. Šlo to, i když měl hlas ochraptělý z dlouhého mlčení.
"Hodně. Jak se cítíte?"
"Jako by mě někdo vysával."
"A kdopak za to může. Buďte rád, že jste přežil. Měl jste spoustu návštěv, asi by jim to radost neudělalo."
"Opravdu?"
"Ano. Mám na vás jednu otázku. Proč jste to udělal?"
"Vy? Myslel jsem, že jste sestra."
"No … teď není řeč o mně. Řeknete, proč jste to udělal?"
"A je to nutný?"
"Taky se může stát, že vás pošlou, tedy samozřejmě až se zlepšíte, že vás pošlou na psychiatrii. Takže je lepší mluvit teď."
"Zabil jsem dceru mého šéfa, což byla moje kolegyně. Ne úmyslně, byla to nehoda při jedné policejní akci."
"Jen kvůli tomu? Chápu, že tohle je dost silný důvod a hodně špatně se s tím žije."
"Musím vám říkat všechno?"
"Bylo by to lepší. Ale nemusíte."
"Řekněme, že jsem měl ještě jeden nepovedený vztah, který s tím souvisel," jak mluvil, jeho hlas se čím dál víc blížil normálu.
"Dobře. Vidím, že důvodů jste měl dost. Ale pořád to nebylo řešení."
"No to asi nebylo. Nevíte, jestli tu za mnou byl i šéf?"
"Je mi líto, nevím kdo to je."
"Starší, vousy, trochu prošedivělý …"
"Nevím jistě, ale mám dojem, že někoho takového jsem tu zahlédla. Ale je možné že se pletu. Ležel tu jako pacient."
"To vím, ale i tak díky."
"Není zač. Někdo vám tu nechal dopis," ukázala na stolek vedle postele.
"Jo, já si to časem přečtu."
"Časem? Nezajímá vás to?"
"Kdyby se mi nechtělo tak spát, možná by mě to zajímalo víc."
"Dobře," zasmála se. "Tak já zas někdy přijdu," a odešla. Doufala, že nebude muset posílat tohohle pacienta na psychiatrii. Udělal hloupost a snad ji nebude chtít udělat znovu
Greg zavřel oči. Podle únavy čekal, že hned usne. I když z čeho je unavený to netušil. Ale nějak stále neusínal. Někdo mu tu nechal dopis. Byl čím dál zvědavější.
Nakonec přemohl únavu i ztuhlost a bolest rukou a natáhl se po něm. Na několikátý pokus ho uchopil a otevřel.
Možná se právě probudil z vlastní smrti, ale byl to pořád Greg. Mladý, zvědavý, upovídaný cvok v dobrém slova smyslu.
Hned poznal Grissomovo písmo. No, tak to jsem velmi zvědavý na obsah. Dělalo mu menší problém udržet oči tak dlouho otevřené, ale dal se do čtení.
Gregu,
sám dobře víš, že mi nikdy nešlo omlouvat se a přiznávat chyby. A já vím, že jsem jich udělal hodně a ten, kdo platí za ty poslední, jsi Ty. A věř, že mě to mrzí. Nic nejde vzít zpátky, a i když to nikdy nebude jako dřív, prosím odpusť mi, jak jsem se k Tobě choval. Vidět, co se s Tebou stalo je horší, než cokoliv jiného.
Uvědomuji si, že je to hlavně moje vina a pokud by teď šlo něco udělat, udělám to.
Nečekám, že tenhle dopis všechno zpraví. Chci jen, abys věděl, že všem na Tobě moc záleží a mně víc než na sobě samém. Hrozně mě mrzí, co se stalo. Každý den, každou hodinu, snad každou minutu Tě vidím před sebou. Pokaždé, když někdo klepe na dveře kanceláře nebo zvoní u mého bytu, přeju si, aby se stal zázrak a byls to Ty. Tolik bych Tě tu chtěl mít doopravdy. Nemám ale asi dost odvahy říct Ti to všechno do očí. Doufám ale, že k tomu budu mít příležitost. Nevyčítám Ti nic z toho, cos udělal. Vím, žes nechtěl a poneseš si následky do konce života. Ale nebudeš sám. Jestli pořád myslíš na konec, prosím nedělej to. Už jen kvůli ostatním a hlavně, hlavně kvůli sobě. Zahodit život můžeš jen jednou a zpátky nic nevrátíš. Zvláště, když máš pořád tolik před sebou.
Netušíš, kolik lidí bys těžce ranil. S Tebou by odešel kus nás všech. Jestli mě už nechceš vidět, dobře, pochopím to. I když mě nic nebude mrzet víc. Chci ale, abys věděl ještě jednu věc. Nikdy jsem ji nedal dostatečně najevo, proto sis myslel, že to tak není. Ale vždycky to tak bylo.
Miluju Tě.
Gil
P.S. Kdykoliv až se uzdravíš budeš chtít, můžeš se vrátit do práce. Tvoje výpověď pořád není vyřízená a pevně doufám, že nikdy nebude muset být. Nechci o Tebe přijít, i když se bojím, že už se stalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat