Vešla do bludiště v sedmnáctém patře a chtěla zamířit rovnou do své kanceláře. Procházela kolem stolu jedné ze sekretářek, když ucítila, jak šlápla do něčeho lepkavého.
Podívala se na zem a vykřikla. Stála ve velké kaluži krve.
Opatrně se naklonila nad stůl a vykřikla podruhé, mnohem vyděšeněji.
Na zemi ležela ona sekretářka s bílou halenkou nasáklou vlastní krví, očima potaženýma šedým nádechem, ale se zřetelně rudým bělmem, vyhrnutou sukní a rukama bezmocně rozhozenýma.
Lizbeth roztřesenými prsty vytočila 911 a zmateně se dožadovala policie.
Brzy dorazil nějaký detektiv se strážníkem, ani nepostřehla, jak se jí představil, a chvíli po nich kriminalisté.
Lizbeth s detektivem stála na chodbě a popisovala mu svůj nález a vůbec všechno, co o té ženě věděla, takže si ani nevšimla, že přivolanou kriminalistkou je i Adell.
Spolu s ní stál u stolu Danny.
"Tohle je vážně svinstvo."
"Co myslíš? Ten čin nebo to, co po něm zůstalo?" podívala se Adell na Dannyho.
"Ten čin samozřejmě. Vidíš tu sukni? A roztrhané punčochy? Byla znásilněná. A jako by to nestačilo, ještě jí ubodal."
"A nejen to," sehnula se k ní Adell. "Podívej na krk. Pobodali a uškrtili. To nebyl jen jeden."
"Jak to víš?"
"Myslím si to. Vezmeš si tělo nebo stopy kolem?" zeptala se Adell, když odkládala svůj kufřík na podlahu.
"Asi to kolem."
"Ta žena co ji našla, Lizbeth Carterová, tvrdí, že dneska ráno tu nikdo nebyl a včera že tu nebyla ona, takže nic neví. Patří jí to tu," stoupl si do dveří detektiv, který právě skončil s výslechem.
Adell pokývala hlavou. "Ať neopouští město," ani na chvilku nedala znát, že by Lizbeth znala. Pracovala se zdánlivou lhostejností a neutrálním výrazem.
Ohledání trvalo asi hodinu. Tělo si celkem brzy odvezl Sid, ale po kanceláři byla spousta stop, které se musely zaevidovat a bohužel i vyloučit. Prošlo tudy tolik lidí, že snad každý druhý by mohl být podezřelý.
Nicméně s prázdnou neodešli. Na krvi našla Adell jeden světlý vlas bez kořínku, ale použitelný, Danny měl štěstí s otisky bot, které prokázaly přítomnost více lidí, z nichž jeden měl boty s podpatkem. Spolu se záznamy z kamer to samozřejmě nebyly jediné důkazy, vzali s sebou pro jistotu i několik drobností, které jim mohly něco prozradit.
Po prozkoumání všech důkazů, které našli, se neposunuli o moc dál. Na záznamech nikoho podezřelého nenašli, otisky prstů se nepodařilo na žádném předmětu sejmout tak, aby byly alespoň částečné. Jediné, co věděli jistě, byl způsob, jakým s mrtvou nakládali. Podle všeho byla zločinu přítomna žena a nejméně jeden muž.
Mrtvá sekretářka, Alex Berkleyová, byla škrcena, ale ten, kdo ji škrtil, přestal těsně před prahem smrti. Ale ochromil ji dostatečně na to, aby se nemohla bránit. Poté byla znásilněna, pobodána a škrtič dokončil svou práci, když naposledy utáhl smyčku a zabil ji. Bránila se jen z počátku, dokud ještě mohla, ale příliš obranných zranění neměla.
Danny mezitím dokončil analýzu nalezeného vlasu.
"Ten vlas je nějaké feťačky," vřítil se jako velká voda do laboratoře k Adell.
"Feťačky? Těch je i tak dost."
"Je, ale tahle už drogy nebere, Skončila s tím před delší dobou. Stopy jsou tam ale pořád dost zřetelné. Navíc brala dlouho potom utlumující prášky."
"Nojo, ale DNA nemám, chceš běhat po New Yorku a škubat blondýnám vlasy?" ušklíbla se Adell.
"Začal bych těmi, co mají přístup do budovy."
"Tak to já bych začla teda majitelkou," přikývla Adell. Ale byla na pochybách. Že by Lizbeth byla schopná asistovat při takto brutální vraždě? Co když to ale bude její vlas, ale spadl tam, když ji našla?
"Seženu povolení. Pro jistotu," Danny už opět opustil místnost. Adell přemýšlela, jestli by neměla jít za Macem. Chtěla být dobrou kriminalistkou a střet zájmů vyšetřování s osobními by jí kariéru neudělal. Měla už ke kanceláři svého šéfa nakročeno, ale zahlédla, že má jinou práci. Rozhodla se tedy vyčkat. Třeba ten vlas Lizbethin ani nebude. Momentálně ani nepřemýšlela nad tím, co vidí za tou Macovou prací. Možná to bylo dobře, protože jsem u něj seděla já a případ, kdy potřeboval obhájce na své straně vyšetřovatelů a důkazů, měl jiný podtext, jasně zřetelný a s naprosto jiným záměrem. Ten večer na plese mezi námi prolomil všechny ledy. Nikdo sice nevěděl, co bude dál, ale odcházela jsem s pozváním na večeři a předsevzetím, že u toho nezůstane.
Mac Taylor je svým způsobem velmi záhadný a charismatický muž s osobním kouzlem. Takovým, kterému, pokud žena nehledá frajírka s rychlým autem nebo playboye, nelze odolat.
"Mám povolení. Šlo to docela rychle, tak jedem do těch kanceláří znova? Určitě tam bude těch blondýn víc," odchytil Danny po nějaké době zařizování Adell na chodbě.
"To nejspíš jo, ale jeď tam sám."
"Proč?"
"Chtěla jsem zkusit ještě jednou, jestli nepůjde sestavit nějaký otisk."
"Ale to jsme už zkoušeli dlouho. A i technici říkali, že to nepůjde. Vrátil bych se k tomu až nebudeme mít vůbec nic jiného, zatím máme."
"Já vim. Ale podívat se na to můžu, tím ničemu neuškodím."
"Adell, proč tam nechceš jet? I na tu blondýnu ses tvářila divně."
"Můžeme si důvěřovat?"
"Jasně, přece nejsme nepřátelé," přitakal trochu zmateně.
"Ale myslím naprosto důvěřovat. I v tom, že nepůjdeš za Macem a že se to nikdo jiný nedoví, pokud to nebude nutné."
"No … o co jde? Provedla jsi něco?" nasadil pátravý a zvědavý výraz.
"Slib mi, že to Macovi neřekneš. Když to nepůjde jinak, řeknu mu sama," už docela útočila.
"Neřeknu. Tak mluv."
"Majitelku blondýnu znám. Lizbeth je moje kamarádka. Nemohla bych na tom pracovat, ale pokud v ničem nejede, nerada bych se případu hned vzdávala."
"Aha … tak třeba bude čistá."
"Jo. Jenže je to taky bývalá feťačka víš? Nic jsem ti neřekla!" reagovala ihned na jeho překvapený výraz. "Ale věřím jí. Jen nechci, aby … došlo k nějakým konfliktům. Proto nikam nejedu."
"Budu jako hrob. A uvidíme co bude dál," přikývl a odjel.
Vrátil se asi za hodinu, ale ne sám. Chvíli poté, co dorazil za Adell do laboratoře s několika vzorky blonďatých vlasů od zaměstnanců a vůbec všech, co tam mohli ten den být, dorazila i sama Lizbeth Carterová. Rázným krokem a s nepřátelským výrazem zamířila rovnou do kanceláře detektiva Taylora. Měla štěstí, v tuto chvíli v ní právě byl.
Buďto se ani neobtěžovala zaklepat, nebo to prostě přeslechl, ale najednou stála před jeho stolem a vypadala dost nebezpečně.
"Madam … přejete si něco? Sem nemůžete jen tak vtrhnout!"
"Omlouvám se, ale ano, přeju. A doufám, že mi bude vyhověno, jinak budu muset navštívit nejspíš jiná místa!"
"Dobře, tak se posaďte. S kým mám vůbec tu čest?"
"Lizbeth Carterová. V mém kancelářském komplexu vyšetřují vaši kriminalisté vraždu."
"Ano, jo, vím o co jde. Je nějaký problém?"
"To tedy je. Důrazně vám doporučuji, abyste se nepletli do mých věcí a neobtěžovali mě. Raději byste si měl vy i váš tým hledět své práce. Dokud ji ještě vůbec máte."
"Tím myslíte co konkrétně?" Mac nepatřil k lidem, kteří by se dali snadno zastrašit.
"Je to prosté. Pokud chcete nadále moct sedět na téhle židli, vaši lidé nebudou strkat nos do ničeho, do čeho nemají. Ať vyšetřují vraždu a doufám, že najdou člověka, který mou sekretářku zabil, ale to je neopravňuje k tomu, obtěžovat mou osobu a mou činnost. Rozumíte?"
"Tohle má být vyhrožování?" zeptal se rovnou a sebejistě.
"Jen malé upozornění. Pokud si ale nedají pokoj, může taky přijít větší upozornění. A po něm bych, být vámi, vůbec netoužila. Na shledanou," zvedla se, nedala prostor na žádnou další reakci z Macovy strany, a odešla.
Nemohla v žádném případě dovolit, aby vyplulo na povrch její tajemství. S vraždou neměla nic společného, ale pokud by se veřejnost dozvěděla, že byla obyčejná feťačka a potom se při životě dlouho držela pomocí všemožných léků proti bolesti, úzkosti, depresím a podobným … kalužím bahna, ze kterého se hrabala ven, její kariéra a obchod by byli v troskách. Nenávratně. Chvíli by si s ní pohrávala média a až by jim všechny klepy došly, zmizela by do propadliště dějin jako všichni kdysi úspěšní, nyní úspěšně odepsaní, lidé.
"Danny?" oslovil Mac Messera.
"No?" zvedl zrak od mikroskopu, kde porovnával vlas nalezený na kaluži krve z místa činu s vlasy blonďatých zaměstnankyň.
"Kdo s tebou pracuje na vraždě Alex Berkleyové?"
"Adell. Proč?"
"Zavolej jí sem prosím," odvětil Mac nekompromisně.
Danny poslechl a Adell stála za malou chvíli vedle něj.
"Chtěli jste něco?"
"Ano. Právě odtud odešla Lizbeth Carterová. Stěžovala si."
"Stěžovala? A jako na co? To já bych si mohl taky stěžovat, že se nám snaží podkopávat nohy!" rozohnil se ihned Danny.
"Prý se motáte do citlivých záležitostí a svým vyšetřováním ji obtěžujete. Chci slyšet vaše vyjádření."
"No Macu, já byla v té jejich budově jen jednou, s obětí. Jinak jsem se ke slečně Carterové ani nepřiblížila," odpověděla Adell celkem klidně, ale zadívala se na Messera. Doufala, že dodrží jejich dohodu.
"A ty?" obrátil se na Dannyho.
"Já tam byl dneska. Našel se blonďatý vlas. Na krvi oběti, musel jsem vzít vzorky od blondýnek, které se tam mohly dostat. I od ní. Měl jsem povolení Macu. Všechno proběhlo v souladu s předpisy."
"Tak proč si stěžovala?"
"To skutečně nevím. Jen jsem se jí zeptal na pár věcí, ale na nic jak říkáš citlivého. A právě před chvilkou jsem ji i vyloučil z podezřelých, podle kamer v době smrti v budově nebyla a vlas její nebyl. Neměla pádný důvod. Prostě jí nejspíš jako každému vadí, že nemůže dál v klidu dělat svojí činnost, to bude všechno," zakončil svou obhajobu.
"Ještě něco, co bych měl k případu vědět?"
Oba jen svorně zavrtěli hlavou. "Nic neobvyklého."
"Pevně doufám. Tak ať už se to neopakuje, nerad bych měl na krku nějakou žalobu," s těmito slovy opustil laboratoř.
"Vyloučil, takže s tím vážně nemá nic společnýho?" uhodila Adell na Messera okamžitě, jak se dovřely dveře.
"Nejspíš nemá. V jejích vlasech jsem našel o mnoho méně stop po omamných látkách než v tom z vraždy. Navíc se ani jinak vůbec neshodují a nemám důvod si myslet, že by některý z kousků nalezených otisků patřil jí. Nejspíš můžeš být klidná."
"To my obě. Díky Danny."
"Nemáš za co. Sama prokázala nevinu."
"Myslím … za to že jsi mlčel."
"A o čem?" mrknul na ní a dál se věnoval své práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat