Byla jsem nervozní. Vážně takové akce nemám moc v oblibě. Obzvlášť, když se konají pod mou střechou. Dům mám po rodičích, velký, prostorný a dalo by se říct ideální, ale stejně se nikdy nemůžu úplně zbavit strachu, že se něco rozbije, ztratí nebo zničí. Od tohohle všeho jsem se snažila oprostit. Stála jsem na schodišti v mých krátkých černých šatech posetých třpytkami, hnědé vlasy vyčesané do prostého drdolu, pouze po straně spuštěný jeden blonďatý pramen, boty na vyšším podpatku, opírala jsem se o zábradlí a očima hledala Maca. Konečně jsem ho zahlédla spolu s Adell, Liz a Donem stát u krbu. I oni si mě všimli. Ale nejen oni.
Celou cestu ze schodů jsem na sobě cítila ještě další pohledy. A jeden ne zrovna příjemný. Mike ode mě nemohl odtrhnout oči. Čím dál víc ve mně narůstal dojem, že tahle oslava nebyl dobrý nápad. Jediná možná záchrana, která se mi nabízela a kterou jsem viděla, byl Mac. Byl jediný člověk, kvůli kterému jsem chtěla sejít dolů. Kvůli kterému jsem se oblékla takhle, i když jsem věděla kdo ještě tu bude, jediný, komu jsem se chtěla líbit.
"Ahoj," usmála jsem se na skupinku přede mnou. Všichni pozdrav opětovali.
"Nevypadáš, jako by sis měla užít svou oslavu," poznamenala Adell.
"Taky že ne, nemám tohle moc ráda. Ale když jste tu vy, tak to snad přežiju."
"Jo mimochodem, tohle je Don Flack." představila mi Liz svůj doprovod. Pamatovala jsem si ho z plesu, ale jen matně.
"Abby Allenová, těší mě."
Nejspíš čekali právě na tuhle chvíli, pozdravit se a seznámit, protože za pár minut se Don přesunul ke stolu s občerstvením a Liz si odtáhla Adelle stranou. Vypadala, že s ní chce něco vážnějšího řešit. Zůstala jsem jen s Macem.
"Jsem ráda, že jsi přišel."
"Jsou to přece tvoje narozeniny. Nemohl jsem chybět."
"Kdybys odmítnul, tak bych všechno zrušila."
"Takže chceš říct, že formální oslava je jenom kvůli mně?" podivil se trochu.
"Ne. Ale jenom kvůli tobě jsem tu já. A asi bych už měla … nějak to začít. V plánu je dortem," usmála jsem se na něj a chtěla následovat Flacka ke stolu. Mac mě ale ještě zadržel.
"Počkej. Než se kolem tebe nahrnou ostatní a já se tam ani nedostanu. Chci ti popřát všechno nejlepší," krátce mi stisknul ruku a potom mě políbil. Nečekala jsem to, na veřejnosti se vždycky choval velmi uzavřeně a nikdy nenechal uniknout ani náznak toho, že bychom spolu měli jiný než přátelský vztah. Chvilku jsem se mu sice překvapeně dívala do očí, ale pak jsem mu musela polibek oplatit. A bylo mi jedno, jestli se někdo dívá. Určitě to bylo nejkrásnější překvapení celého večera. Netušila jsem, že také jediné krásné.
"Děkuju. No … za chvilku se ti budu věnovat, jo?"
Konečně jsem sfoukla svíčky, nakrájela dort, přijala gratulace a každý se chopil místa, která mu patří při podobných akcích.
Někteří pánové zůstali u stolu se skleničkami v rukou a debatovali postupně o všem možném. Pár dam si sdělovalo nejnovější drby a několik párů se nechalo nalákat na puštěnou hudbu. Po chvíli stejně tak i já s Macem.
"Překvapila mě," pronesla Liz, která spolu s Adell stála na jedné straně provizorního parketu a pozorovala nejnovější dvojici na něm.
"Mě ani ne. Viděla jsem je jednou v kanceláři."
"Ale sluší jim to, co. Vypadají spokojeně."
"Jak dlouho ještě budou? No ale co. Přeju jim to. A mimochodem jsem..fakt moc ráda, že ta vražda ve vaší kanceláři dopadla takhle."
"Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla být podezřelá," příjemný úsměv se Liz okamžitě vytratil.
"Už nejsi. A nikdo se ani nedověděl o tvojí minulosti."
"Ten detektiv, co byl u mě, ale něco naznačoval."
"Nikdo jiný nic neví. Poprosila jsem ho, ať mlčí. Když tě vyloučil, nebyl důvod zmiňovat se o tom a já mu věřím."
"Víš určitě, že všechno zůstane, kde má?"
"Naprosto. Danny by nezklamal. Ručím ti za něj."
"Dobře. Děkuju," Obě přenesly svou pozornost znovu na tančící páry, dokud se k nim nevrátil Don.
"Promiň, měla bych jít za kolegy. Všechno to zorganizoval můj asistent, měla bych mu za to poděkovat," vymanila jsem se z Macova sevření, které se mi ale nechtělo opouštět. Bylo mi s ním líp, než by mohlo být kdekoli jinde s kýmkoli jiným. Ale zachytila jsem Mikův pohled, kterým mě žárlivě probodával. Jedna sklenička s ním nemůže uškodit.
"Miku, musím říct, že se vám organizace povedla."
Došla jsem až k němu a jemu se viditelně ulevilo, když už jsem nebyla v náruči jiného.
"Snažil jsem se. Bavíte se?" podával mi jednu ze skleniček na stole. Sám si vzal druhou.
"Ano, říkám, podařilo se vám to," přiťukla jsem si s ním a napila se. Bylo to šampaňské, ale chutnalo trochu zvláštně. Byla jsem zvyklá, že šampus a víno na mě účinkují rychle, ale tohle mi stoupalo do hlavy snad ještě rychleji. Ani jsem po chvilce nepostřehla, že mám skleničku opět dolitou.
"Váš … přítel … vypadá netrpělivě."
Podívala jsem se k jednomu z křesel, kde seděl Mac. Nevypadal netrpělivý. Naopak, mluvil o něčem s jedním mým kolegou.
"Není tak úplně můj přítel. Zatím."
"Vážně?" znělo překvapeně ale i potěšeně. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Pití bylo opravdu zvláštní. Ale vždy, když jsem ho odložila, má sklenička byla najednou opět plná. "Ale asi máte pravdu, měla bych se vrátit k němu."
"No … a co takhle si zatancovat? Aspoň jednou?"
Bez většího váhání jsem přikývla. Vlastně už jsem pořádně nekontrolovala, co dělám.
"Detektive Taylore, můžu si s vámi promluvit?" sedla si Liz do křesla proti Macovi.
"O čem?"
"Chci … se vám omluvit. Za to jak jsem reagovala na vyšetřování."
"Myslíte to vyhrožování?" pozvedl tázavě obočí.
"Ano. Neměla jsem takhle … jenže jsem se bála. A navíc to bylo neoprávněné a zbytečné. Vážně mě to moc mrzí."
"Většinu hrozeb při své profesi nemůžu brát vážně. Nic se tedy nestalo. Ale čeho jste se bála?"
"Každý má něco, o čem by se nikdo neměl dovědět. Takové ty kostlivce ve skříni. Tohle je sice starý a hodně zaprášený kostlivec, ale zato pořádně velký. Nechtěla jsem, aby někdo přišel na věci, které už dlouho schovávám a snažím se zapomenout. Rozumíte?"
"Myslím, že docela dobře," přikývl. Chvíli seděli proti sobě jen tak mlčky. Potom si ale Liz všimla, že Mac někoho pohledem hledá mezi lidmi. I jí by zajímalo, kam se poděl Don a proč se jí vlastně celý večer vůbec nevěnoval.
"Všimla jsem si, že si s Abby … dost rozumíte."
"Všichni potřebují někoho, s kým si rozumí. A nejen rozumí."
"Chápu," pousmála se, "sluší vám to spolu."
Několik minut spolu nevázaně mluvili, pro oba to byla příjemná společnost.
Potom ale Macův pohled ztvrdl, spokojený, příjemný výraz vystřídalo čiré zklamání a náznak vzteku. Liz se snažila zjistit, co se stalo, co řekla nebo udělala, ale najednou pro ni byl naprosto nečitelný. Jako zamčená kniha, která na svých stránkách neukrývá zrovna pěkná slova. Nevyznal se v sobě ani on. Mlčky sledoval jedno místo a pomalu se v něm střídaly krátké záchvaty vzteku s ledovou arogancí k sobě samému.
Když se díval po místnosti a konečně uviděl Abby, na kterou si do téhle chvíle opovažoval myslet jako na svou, srdce se mu propadlo někam pryč. Možná vynechalo úder, možná se zastavilo docela. Připadal si, jako by na jeho místě neměl nic. Nic než nepříjemný pocit zahanbení, ponížení, jako by ho jenom celou dobu tahala za nos, jako by mu každou minutou strávenou s ní lhala, připadal si ..podvedený. Žárlil. Strašně žárlil a nedokázal se víc dívat na tu, která ho bez ostychu objímala, líbala, ke které vzplanul zřejmě hodně naivními city, jak se naprosto klidně a nadšeně lepí ke svému asistentovi, jak se na něj vyzývavě dívá, jak ho nechává, aby ji přede všemi … prudce vstal.
Liz konečně pochopila situaci. Nejdřív nevěděla, jestli se má smát nebo být znechucena po všem, co si od Abby o asistentovi vyslechla, ale když viděla kamennou tvář Taylora, který se rozhodoval, jestli vůbec má právo odtáhnout ho od ní, nebo už může jenom odejít a zapomenout, zmohla se pouze na tiché: "Tohle … snad není ona."
"Je. Třeba se jenom právě konečně projevila," a on rozhodl. Není pro něj místo. Ne tady a očividně ne s ní. "Půjdu. Nemůžu se na ni dívat."
"Půjdu taky. Bude lepší, když pro nás tahle oslava už skončí," nechápala, jestli za to mohl alkohol nebo je vážně úplně jiná, než byla, ale ani to nechtěla zjišťovat. Bylo jí líto Maca. Navíc Don se prostě neukázal. Když se může vypařit on, ani ona mu snad nemusí nahlašovat, že odchází.
"Tohle mě vážně moc mrzí," řekla opatrně po několika krocích nočním New Yorkem pryč od mého domu.
"Vy přece nemůžete za nic," odpověděl stroze.
"Ne, jenže … přála jsem vám to. Myslela jsem, že vy dva …"
"To já si myslel taky. A doufal jsem, že i ona. No zřejmě ne."
"Tak na to nemyslete. Vykašlete se na to, stejně s tím nic neuděláte."
"Jo, akorát to po čase bude jedno z dalších schovaných tajemství, co?"
"Taková se ztratí rychle. A ne jako -" zarazila se. Chtěla ho sice přivést na jiné myšlenky, nějak ho dostat z pochmurné nálady, ale tímhle způsobem to zrovna být nemuselo.
"Ne jako ta vaše? Čeho jste se vůbec bála? Co se nemělo prozradit?" změnil tón na zdvořilý zájem.
"Něco za co se opravdu hodně stydím. Je to už dlouho, ale nikdy se nezbavím vzpomínek. Strašných, musím říct."
"Tak o tom nemluvte, jestli nechcete," Chápal by ji. Byl rád za změnu tématu proto, že on taky teď nedokázal mluvit o Abby. Kdo ví, co dělá teď. A kdo ví, proč si s ním vůbec něco začínala. Podvedla ho. Zklamala. Skončila.
"Někdy prospěje, pokud se staré věci opráší. Aby se na ně nezapomnělo."
"I když nejsou příjemné?"
"Právě proto. Je to taková prevence, aby se už nikdy nezopakovaly."
Mac nechával určovat směr cesty Lizbeth. Ta si to ani pořádně neuvědomila, a vybrala cestu k jejímu bytu. Nebyla nejkratší, ale pro její návrat do vlastní minulosti velmi příhodná.
"Byla jsem docela obyčejný puberťák, který ..rád experimentoval se vším možným. A když jsem se chtěla dostat mezi své nové přátele, vyzkoušela jsem i nějaké drogy. To sice dělali v mých letech asi všichni, jenže mně se to nějak zalíbilo … a zůstala jsem u toho. Celý rok jsem strávila v rauši a nikdo vůbec nic nepoznal. Je to divné, máma byla psycholožka, ale bylo to tak. Ten rok byl jedna velká jízda, cítila jsem se skvěle, protože jsem vždycky včas dokázala sehnat co jsem potřebovala. Jenže potom..každý závislý má dřív nebo později potřebu brát víc a víc. A mně přestávalo stačit na co jsem měla. Doma začaly mizet peníze i drahé věci, chovala jsem se najednou … špatně, s nikým jsem nemluvila, bývalo mi zle. Matka začala něco tušit. Později se sice zhrozila, že takovou dobu všechno přehlížela, ale teď už měla vážné podezření. Udělala nejjednodušší možnou věc. Když jsem jeden večer opět vypadla z domu, šla za mnou. A viděla pravdu na vlastní oči. Její vychovaná dceruška je feťačka. Druhý den mě dotáhla za otcovy pomoci a násilím na detox. Od té doby jsem s ním už nepromluvila. Dlouho ani s ní ne, ale ona na mě nezanevřela. Hrozně mi pomáhala. Dokud jsem se zase nepostavila na vlastní nohy. Myslím, že odvykání mi perfektně otevřelo oči, protože jakmile jsem byla schopná začít na sobě pracovat, tak jsem začala studovat a s pomocí mojí mámy se dostala sem. A bojím se, aby tohle nevyšlo na veřejnost. Byla bych zničená. Nejsem žádná celebrita, ale pokud nechci zkrachovat, nemůžu si dovolit takový skandál," dokončila své vyprávění a zaryla pohled do země. Očekávala, že se na ni začne Taylor dívat skrze prsty. Během řeči se často zadrhávala, musela se odhodlávat některé věci opravdu vyslovit. Ani si nevšimla, že už stojí před vchodem.
"Zvládla jste to, to je důležité. Váš příběh měl šťastný konec a to se cení. Každý může uklouznout a pokud se snaží zase zvednout, měl by dostat šanci."
"Já ji dostala. A jsem ráda. Oni tu možnost mají ale všichni. Jenže ne všichni jí využijí," vydechla potichu.
"Jste v pořádku?"
"Hm, já … se omlouvám, že jsem se takhle rozpovídala. Asi to muselo ven."
"Nic se neděje. S vámi to byla příjemná procházka. I když … na pochmurné téma."
"Tak víte co? Vyberu nějaké lepší, když se mnou půjdete na večeři," usmála se s nadějí v očích.
Chvilku ji pozoroval a přemýšlel. "Dobře," přikývl nakonec.
"Dám vědět, kdy se to bude hodit. Tak na shledanou," natáhla se k němu a věnovala mu nevinný polibek na rozloučenou. Potom se otočila a prošla dveřmi do domu.
Mac stál pod schody ještě dlouhou chvíli poté, co zhasla světla, která k němu prosvítala přes skleněnou výplň, a snažil se utřídit chaos, jenž se každou minutou od opuštění nevydařené oslavy víc a víc prohluboval.
Žádné komentáře:
Okomentovat