Ale dost snění o nemožném.
Bez honby za lepším by nebyla nespokojenost. Bez nespokojenosti by nebyla snaha. Bez snahy by nebylo třeba jít vpřed. A když se nejde vpřed, zůstane se stát. A to tak dlouho, dokud nejsme pohlceni minulostí a beznadějně v ní ztraceni.
On to všechno viděl. A uvědomoval si, že už tolikrát mohl zůstat stát a nechat se pohltit, ale nikdy to neudělal. Musí jít dál, i když se mu nechce. Musí dojít na konec, i kdyby pak zjistil, že celá jeho cesta byla zbytečná.
Bylo mu trochu smutno, ale vybral si sám. Mohl teď pracovat v nejlidnatějším městě Států, mít starostí nad hlavu, snažit se vyřešit, proč zase jednou skončil čísi osud v krvavé kaluži, ale cítil, že potřebuje zastavit.
Zastavit se, zvednout hlavu, rozhlédnout se kolem a jednou zase vidět víc než pouhé šedé budovy a zástupy lidí kolem.
Naučil se už minulost neprobouzet. Ta jeho nebyla moc příjemná, ale byla taková, jakou si ji udělal. Jen za jednu věc nemohl a tu si vyčítal víc, než cokoli jiného.
Byl večer, 11. září 2006.
Slunce dosud pálilo, vzduch byl těžký a jen slabý vítr ho nedokázal pročistit. Jemu ale horko nebylo. Proháněl se na hřbetě krásného, tmavě hnědého hřebce. Se zvířaty si moc nerozuměl, ale tenhle kůň, zdálo se, rozuměl jemu. Také v sobě nosil zřetelné stopy nezkrotné vášně a touhy po absolutní svobodě, která postupem času a hlavně zvykem a zkušeností zeslábla, pokud se nenašlo něco, co by ji rozdmýchalo. Krom potlačovaných citů ale vyzařoval ještě něco, co nemohlo žádným způsobem otupět. Něco, co si sám vypěstoval a čeho se už nemohl vzdát. Svůj charakter, svůj styl i svoje chyby.
Tady se ale Macovi docela dařilo zapomenout. Amerika vzpomínala, ale on se nesnažil. Vlastně nemyslel na nic a nikoho, kromě jedné. Pět let a vidí ji pořád stejně dokonale, jako by stála před ním. Neměl jediný důvod zapomenout i na ni. Vlastně ano. Je mrtvá. Ale tenhle důvod není dostatečně silný, naopak.
Uběhly dvě hodiny, kdy neexistovalo nic, než svoboda. Okolní svět ztratil svou cenu a on nepotřeboval víc. Zůstat takhle navždy. Projíždět se krajinou s jediným obrazem Claire před očima. Vítr z něj odvál to špatné, které jejich rychlosti už dál nestačilo, a zbylo jen příjemné. Vyhladil vrásky, které do obličeje vrývalo vzpomínání, zaplašil myšlenky na její smrt. Na osudový den jejich manželství, New Yorku, vlastně celé Ameriky. Nedovolil mu uvědomit si, že ani neví, jak zemřela. Jestli odešla rychle nebo trpěla pod troskami. Nechal prostě jen nezkaženou čistou a jasnou vidinu dávno zašlé lásky. Jenže byl čas se vrátit.
Hřebec cítil blízkost svých stájí a zároveň i melancholii, do které pomalu propadal muž na jeho hřbetě. Napjal síly, jichž měl stále dost, a přidal. Mac ho nechal běžet a za chvíli už vjížděli zpět na rozlehlou farmu.
Tvářila se přátelsky, docela útulně, a dýchala minulými časy nedotčenými moderní dobou.
Sesedl z koně a vedl ho dovnitř. Ani to ale nebylo třeba, hřebec se tu vyznal a už se těšil do své stáje.
"Doufám, že se spolu ještě někdy projedeme," poplácal ho Mac po krku. "Kdo říká, že kůň je nejlepší zvíře, má možná pravdu."
Hřebec na něj otočil hlavu a upřeně ho pozoroval.
"Vůbec jsou zvířata o moc lepší než my, hloupý lidi. Žádný zvíře nikdy nenapadne vést válku, zabít druhé jenom proto, že má lepší místo a zelenější trávu. Nikdy by nenechaly svoje mláďata osudu v popelnici nebo zamčené ve sklepě. Nevedou malicherné hádky, neberou se, nerozvádí, všechno, co dělají, má nějaký důvod. A ten vede jenom k jejich přežití. A potom že zvířata jsou méněcenná. Jste chytřejší … Tebe by přece nikdy nenapadlo poslat … poslat letadlo a zabít tolik jiných jenom proto, že jejich vláda je proti tobě.
Kdyby se to tehdy nestalo … nebo třeba o chvíli dřív nebo později …" docela mu záviděl. Vůbec ho nezajímaly problémy lidského světa, který si za ně mohl sám, protože je sám vytvářel, sám je hledal a potřeboval. A taky si za ně sám nesl důsledky, jenže bohužel většinou v podobě neštěstí nevinných.
Téhle krátké pauzy využil kůň k tomu, aby se dožádal trochu pozornosti pro sebe. Zatahal Maca tlamou za rukáv a potom šťouchnul do jeho kapsy.
Taylor se usmál a vytáhl cukr, kterým si svého průvodce po zdejších loukách na začátku spřátelil. Teď už byl zvyklý dostat po každé jízdě.
"Před pěti lety jsem měl mít taky dovolenou. Jako teď. Ale měl jsem být doma se svojí ženou."
Buď to tak jen vypadalo, nebo kůň, spokojený se svou odměnou, skutečně poslouchal a chtěl se dovědět, proč z muže před ním čím dál víc sálá sklíčenost.
"Už si ani nepamatuju, co jsme chtěli dělat. Ono je to docela jedno, ale měli jsme být spolu. Možná jsme chtěli někam jet. A nebo jít ven. Město, kde bydlím, najde zábavu pro každého. Odvolali mě ale do práce. Nechtělo se mi, mohl jsem je poslat do háje, praštit s telefonem a zůstat do konce života spokojený. Jenže jsem to neudělal. Claire mě přesvědčila, ať jdu. Ona se chtěla podívat po městě, zařídit co jí zbývalo. Ano, už si vzpomínám, měli jsme odjet. O den jsme ale tedy všechno posunuli a rozloučili se. Netušil jsem, že naposledy. Ten den mi přišel jako každý jiný. Vůbec ničím nebyl výjimečný.
Místo, kde jsem vyšetřoval, byl takový starý dům, v jeho sklepě leželo měsíc mrtvé dítě a nikde nikdo. Než jsem tam dorazil, psala mi Claire, že se těší, až se vrátím a že pro mě má nějaké překvapení. V té době byla ve věži World Trade Center. Jako spousta jiných lidí každý den. Svůj mobil jsem zapomněl v autě a pustil se do vyšetřování. Když jsem se pak znovu dostal nahoru,.. všechny vysílačky hlásily teroristický útok, město začal ovládat zmatek a ke mně se doneslo, že WTC přestává existovat. I s lidmi uvnitř. I s Claire." odmlčel se po rychlém shrnutí. Nejde ani popsat slovy, jak se cítil. Co ho ovládlo jako první. Jak dlouho měl naději a jak ji stejně nakonec ztratil.
Hřebec hlasitě zaržál. Rozuměl mu snad? Nebo už ho nebaví stát na jednom místě a dívat se, jak si tu sám pro sebe vypráví o něčem, co je pro každého koně na světě stejně bezvýznamné, jako dražší zboží nebo třeba celebrita, co byla přistižena pod vlivem drog?
"Tebe to ale nezajímá, viď. Chceš jenom svojí stáj, svůj klid a aby zítra zase vyšlo slunce. Víš co? Já už taky. Od světa se nedá čekat víc."
Ani nikdy nedalo. A už vůbec nic nemůže čekat člověk, který se rozhodl zastavit a nejít dál. Nechtěl se řadit mezi takové.
"Tak pojď. Slibuju, že už tě nebudu otravovat, ať je co říkám důležité nebo ne."
Vlastně už by o tom neměl nikdy mluvit. Nechtěl zapomenout, ani nemusel, ale slíbil si, že nebude truchlit. Pět let je pryč. Celou tu dobu se snažil utíkat dopředu, nestavět, aby ho minulost nedohnala. Pět let jí ale už vzalo spoustu sil. A vlastně i jemu, takže se z útěku stalo časem jen unavené pokulhávání. Teď už mohl zastavit. I chtěl. A rozejít se jinam, než kam by ho zběsilý útěk dovedl.
"A je to důležité?" ozvalo se za ním. Otočil se.
"Co?"
"To, co jste říkal."
"Proč se ptáte?"
"Zaslechla jsem hlas. Tak mě jen … zajímalo, o čem jste mu vyprávěl," opírala se o dřevěný plot, na hlavě měla kovbojský klobouk a na sobě džíny a kostkovanou košili. Jmenovala se Caroline Hope Mitchellová a zdejší jízdárna, která se jmenovala stejně jako ona, jí patřila. Přivedla ho sem. Přivedla do jeho cesty zatím aspoň matnou naději.
"To je mezi mnou a jím. Ale teď už vlastně … o ničem."
"Aha. A myslíte, že já bych vám nemohla pomoct."
"Ne, Hope. Myslím, že už je to opravdu uzavřené."
Přikývla a chtěla odejít.
"Ale …"
Ohlédla se. Na tváři mu hrál úsměv.
"Popovídat si můžeme."
Žádné komentáře:
Okomentovat